Postní duchovní obnova s P. Janem Rybářem - 7. část
Mluvili jsme o vrcholném úkonu lásky člověka, který je slovo Boží - Ježíše Krista. My kněží máme takové ty svoje fráze, říkáme, že na oltáři se koná nejsvětější oběť. O smrti Kristově se mluví jako o oběti.
Slovo oběť vychází z tradice. Pohané netušili, kdo vlastně s nimi pracuje, kdo je postavil do existence. Pohané byli daleko citlivěji než dnešní nevěrci, poněvadž těm je to úplně putna. Ti neuvažují o tom, kde se vzali a kam jdou. Pohané věděli, že se něco děje. Že jsou postaveni do života. Že si to nevybrali. Tak si někoho představili a tomu obětovali. A šlo to tak daleko, že to byly i lidské oběti. I v Bibli ještě se vyskytují lidské oběti. Například Abraham šel obětovat Izáka. A Jiftách obětoval svou jedinou dcerušku. Takže tam to ještě prosakuje. U Židů nebylo jednoznačné, že věřili v jednoho Boha. Oni byli pořád pokoušeni věřit v nějaká jiná božstva. To je v Bibli dostatečně, třeba Žalmech – nevěrní, byli nevěrní pořád. V Bibli je ta nevěra izraelského národa zdůrazněna tak, až někdy běhá mráz po zádech. Tak ta oběť pohanů to bylo ze strachu, z neznalosti. Ale já si toho vážím, že cítili tu nenahodilost života, že s nimi někdo manipuluje. To byly blesky, hromy, zemětřesení, hrůzy. Oni to prožívají, ti primitivové, ti naši dávní předchůdci, kteří tady žili v jeskyních. A všechny ty starověké kulty byly důkladně vypracované. Měli v těch obětech systém.
My známe oběť izraelského národa, oni už věděli o Bohu od těch starých podání počínají Noem, Abrahamem. To jsou postavy zamlžené, mlhavé, nejasné. První historická postava je Mojžíš. Opravdu víme přesně, kdy žil. Kdy žil Abraham, kdy žil Noe, jak to všechno bylo - to jsou staré pověsti, ne české, ale židovské. To, co čteme ve Starém Zákoně, ta úžasná vítězství jejich vojsk - to si oni vykreslili sami. Dneska víme, že David, to byl král, který ovládal malé území (asi jako Svobodu, Horní Maršov, a ještě kousek Trutnova). Že to bylo dost nafouknuté, tak jako jsme si nafoukli rukopis Královédvorský, Zelenohorský… Oni byli chudáci, kočovníci, nomádi a mezi nimi byli úžasní králové a mocnosti - Médové, Peršané, Babylóňané, Egypťané. A oni chudáci taky chtěli něco mít, no tak si to napsali. To, co si napsali jsou tradice, ale vždycky je tam nějaký obraz, který Kristus využívá. Je to předobraz pro nás, třeba ten Noe a Archa, to se taky říká o církvi, že zachraňujeme, co je v té Arše ve vodách tohoto světa. To jsou krásné obrazy. Obětování Izáka - to je předobraz Krista. Neseme dřevo, ale co s tím? No Kristus si to dřevo taky nesl a dopadlo to hůř.
Takže oběť byla za Židovského národa už obětí uvědomělou, darem pro Hospodina. Beránek musel být čistý, žádná potvora s křivými nohama, to neplatilo, to byl hřích, když někdo donesl beránka, kterého nepotřeboval. I chudák musel obětovat aspoň nějaké hrdličky, holoubátka. Panna Maria patřila k těm chudákům, kteří neměli beránka, tak obětovali nějaké ptáčky, které tam zakoupili. Tak to už je ta další oběť, oběť, které předchází víra v jednoho Boha. A je zajímavé, že byly také oběti za hřích, to nebyl nikdy beránek. To byli kozli, býci, to byly oběti za hříchy. A dar Hospodinu, to byl beránek. I ten velikonoční beránek, to byla vlastně hostina. To už je předobraz eucharistické hostiny. To bylo připraveno, dar pro Hospodina, ale měli na něm podíl už ti obětující, vlastně ho spotřebovali lidé, kteří ho obětovali. Ta oběť byla vždycky dost tvrdá, protože museli obětovat to zvířátko, které odpočítali ze svého majetku. To obětované zvíře bylo zabito a tekla krev, a to byla ta pečeť, kropil se oltář a tak dále ve velesvatyni.
A teď přicházíme k oběti Kristově. Kdo koho komu obětoval a proč? Tady nastává veliká změna. Kristus se otočil zády k chrámu, k nejposvátnějšímu místu jeho náboženství a zavádí něco nového. Za mého života se stalo něco trošku podobného. Protože skončilo to období tzv. tridentské mše. Lidé byli v kostele a kněz obrácený k Bohu se modlil, tady máš Bože oběť Tvého vlastního syna. Je to podobné, jako korunka sestry Faustíny: „Obětuji tobě Bože, tělo, krev, duši, božství tvého syna“. A proč? Na smír za hříchy naše a hříchy celého světa. To je přesně tridentská mše. Tady byli lidi a jejich jménem kněz toto podával. Pane Bože, tady máš svého syna, my ti ho připomínáme, že umřel za nás, tak se nad námi smiluj. To je v duchu těch starozákonních obětí. Místo obětního zvířete je tam vlastní syn Boží. Modlíme se, že je to oběť, kterou ty sám jsi vložil do rukou své církve. A smiluj se nad námi, Bože. To je pořád ještě ten starý styl, který jsme zdědili po Židech. My se zaštiťujeme za syna, který vykrvácel. Obětujeme ho Pánu Bohu. Nemáme nic lepšího. Oběť má být vždycky to, co je nejlepší.
Já říkám lidem - nečtěte Bibli. Čtěte Evangelia, protože je neznáte. A až ji přečtete desetkrát, pak si přečtete Skutky apoštolské, pak listy apoštolské. A pak teprve, pokud máte čas, a je vám pětaosmdesát, tak si čtěte Bibli. I v breviáři jsou čtení ze starého zákona. Žalmy charakterizují situaci v židovském národě. Některé žalmy jsou úplně překrásné. Plné radosti, optimismu. Jiné zase - ať Hospodin zlikviduje všechny hříšníky, zničí bezbožníky, zlikviduje krále, vyhubí celé národy. To jsou ty krásné staré pověsti. (A neříkejte nikdy velebným pánům, že jsem řekl staré pověsti izraelské. To potom volá pan biskup Otčenášek: „Copak jsi to zas těm lidem říkal? Oni si stěžují, že jsi jim bral víru“.)
Pavel VI. se celou vahou své osobnosti se zasadil o to, aby nastala změna ve mši svaté, která byla už zkostnatělá. Lidé seděli v kostele, modlili se růženec, nebo zpívali zbožné písně, a kněz si to tam vyřizoval za ně latinsky a potichu s Pánem Bohem. Tu ústřední modlitbu, to ústřední slovo Ježíšovo nikdo neslyšel. Slova „Vezměte a jezte, toto je mé tělo“, to je pokyn pro lidi. Kněz alternuje Ježíše, proto je kněz oblečen až po krk, jelikož sám není nádoba čistá, tak se aspoň obléká do těch rouch, aby zmizelo jeho hříšné lidství, které musí použít k těm Ježíšovým slovům.
Latinská liturgie byla pochopitelně krásná, nejslavnější hudebníci k ní skládali hudbu, i protestant J. S. Bach skládal hudbu ke katolické mši. Mozart, ten se obdivoval latinským liturgickým zpěvům, cítil tam tu hloubku a krásu. Bylo to krásné, ale bylo to pod duchem starozákonním. Tak jako sestra Faustínka: „Obětuji Ti Tělo a Krev, Duši a Božství Tvého nejmilejšího Syna… Pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem“. Ale vážení, to není projev lásky, to je projev podřízenosti a kajícnosti. A proč ty to obětuješ a komu? To je to starozákonní. Někdo, kdo chce dát někomu něco krásného, jako náhradu za svoje hříchy.
A tady přichází Kristus k nám. Je to úplně jinak. Za reformy liturgie nastala změna. Ježíš shromáždil apoštoly a řekl jim, „toto čiňte na mou památku, to jsem já, vezměte a jezte“. Podal jim kalich nové smlouvy - směrem k nim, čili tady se úplně zvrátil ten způsob staré oběti, Eucharistie je setkání s Kristem, který čeká na člověka. To je Jeho služba, On nám slouží. A teď řeknu trefu, On obětuje nám. Protože tady je definice oběti jasná: Je to radostné sebedarování. A to radostné sebedarování je vzájemné.
Kristus se nám dává velmi radostně a rád. „Dal jsi mi tělo, tady jsem připraven činit tvou vůli, můj Otče“. Takže Kristus se dává lidem, to je vrcholná oběť Krista. Totéž, co dává otci, sama sebe, tak dává taky lidem. Proto jsem vám řekl, že jsme napojeni na život Boží Trojice. Od křtu, hned od křtu, už to děťátko, je zapojeno do toho společenství, které vrcholí jednou naším vstupem do Trojice Boží. Radostné sebedarování Kristovo nám, a my mu to vracíme. To je výměna při Eucharistii. Ta oběť nemá trpkou příchuť, nějaké hrůzy a něčeho. Tady už je konec. Kristus dotrpěl. My ještě ne. My ještě pořád máme tu kalvárii a té se nemineme. Ale víme, že přijdeme do slávy, že taky nám jednou přestane bolest a všechno v hodině smrti a budeme tam mít ten vrcholný úkol lásky na konci života.
Když všichni budete umírat s tím „Ježíši já tě miluji“ a když s tím umřete, tak to potrvá věčně, tak spadnete do věčnosti a budete na věky takoví. A bolest pomine. Hřbet, rakovina a co kdo má - ischias, ledviny a nervy a křivdy a hrůzy, co jste prožili to všechno pomine. U Krista už to pominulo. Ale jako připomínka tam má být ten kříž, protože na kříži se završila jeho láska jako člověka. A v této lásce, kterou završil na kříži přichází k nám v Eucharistii. Je to velké tajemství, že přijímá do svého tajemného těla hostii a víno a skrze toto se nás dotýká.
Já jsem to měl v kriminále na vlastní oči. Když přišla návštěva a když tam byli milenci, tak aspoň prstíčkem se snažili dotknout - tam byla síť, tak aspoň prstíčkem se snažili. Chápete to, proč? No, protože to je v člověku. Tak jako maminka, když je na infekčním, má za sklem dítě, tak je smutná, ona to dítě vidí. Ale nemůže je pohladit. A Eucharistie to je projev právě doteku. Je to tak s námi, já vás potěším, nebojte. Je to jako když maminka, tatínek hladí dítě. A to dítě má na písku hračky a vůbec se nezajímá o maminku ani tatínka. A někdo to dítě pohladí, ono to ani neví. Ale kdo to ví? Matka, otec. Maminka se tetelí, pohladí to děťátko, miluje je. A to je přijímání, když se setkáváme s Kristem. Jako to dítě, které si hraje s tou bábovičkou a je pohlazeno a netuší nic. Ta matka z toho má stoprocentní radost. Kristus z toho má stoprocentní radost, když mu dovolíte se dotknout.
Vidíte tu velkou změnu? Je to radostné sebedarování lidí Kristu a Kristus nám. A proto kněz nestojí zády k lidem a říká nahlas: „Vezměte a jezte. Toto je kalich mé krve, toto je chléb“ a tak dále. Chápete ten rozdíl? Je to těžko někomu vysvětlit, kdo je zažraný do toho starého a chce, aby to bylo tak, jak to bývalo dřív. Tam byly i kroky přesně vyměřeny, ani o jeden jste nemohli udělat víc. Všechna gesta byla v rámečku, který jste mohli dělat. To bylo všechno předepsáno nachlup. Ať je pohřeb, ať je svatba, pořád ta mše latinská byla stejná, nebylo tam nic osobního.
Teď ale mají biskupové strach z osobního, protože některý kněz slouží mši svatou např. na kolečkových bruslích. To je chyba. Proto mají strach papež a biskupové, protože někteří z toho dělají rodeo. A to je špatné. Kněz musí být kultivovaná bytost, která opravdu tu bohoslužbu koná s vnitřním soustředěním a jistou kulturou ducha. Tak to má být. Abyste věděli, proč zase někdy zavádí tu tridentskou mši - mají strach. Že třeba ten kněz, a to se u nás děje taky, používá vlastních slova. Odloží misál a celou mši má z hlavy, protože on je chytřejší než církev. On vymyslí lepší modlitby. Já bych to nikdy nemohl dělat. Vymyslet si vlastní slova, to bych ani neuměl.
Já jsem vám jenom chtěl závěrem říct, že oběť už není starozákonní. Není potřeba kdo obětuje, koho obětuje, komu obětuje, za co obětuje, protože to je radostné sebedarování člověka v kostele Krist, a Kristus nám. No není to krásná výměna? Chápete ten rozdíl, kde se v tom roce 1965 stala změna? Že se opustilo to starožidovské podávání oběti ukřižovaného, zbičovaného Krista, protože už není dávno ukřižovaný, zbičovaný. A ta pořád opakovaná prosba „odpusť nám, smiluj se nad námi“ nám zabraňuje pochopit, že Bůh nás miluje. Vždyť jsme v náručí Božím. Teď si představte, že jsme v Kristově náručí, jdou lidi kolem a my voláme: „Přimluvte se u Pána Boha, přimluvte se za nás“. Proč? My jsme v Jeho náručí. To chce přemýšlet.
Je to způsob našeho vyjadřování. A my, když říkáme Kyrie eleison (Pane, smiluj se) vzpomínáme na křesťany, kteří v prvotní době se skryli v katakombách a když je dopadli, tak je tam zamordovali, nebo vypověděli, nebo je umučili. Tak volali Maran atha (přijď Pane Ježíši), protože byli v nebezpečí. Začínali tu mši svatou s prosbou, aby ji mohli aspoň dokončit.
To jsem chtěl zdůraznit, abyste pochopili, proč většina kněží není pro návrat do toho starého rituálu, který byl úplně zkamenělý, neprůstřelný. Tam se nedalo říct nic osobního, protože to bylo všechno předepsáno. Od počátku, od prvního kříže až do posledního požehnání bylo všechno předepsáno. Nic osobního se tam nemohlo říct nikdy.
volně přepsala Věra Horníčková
