Postní duchovní obnova s P. Janem Rybářem - 6. část
Vraťme se k tomu Slovu, které se stalo tělem. V řeckém originále tam není, že se Bůh stal člověkem, ani že se Bůh stal tělem. Tam je to tvrději. Bůh se stal masem. Konkrétně někým. To je tak konkrétní, jako když Kristus říká, to je má krev. Nebo to je moje tělo. To je úžasná pokora Boží. On přichází nenápadně, tiše, pokorně, na okraji římské říše nějaké bezvýznamné dívce. Jenom to děvče to vědělo těch devět měsíců a řekla to Alžbětě, poněvadž měla plnou duši. Není to tak, že šla Alžbětě pomáhat. Manželka kněze Jeruzalémského chrámu ta měla deset služek, ta nečekala, až jí nějaká holčička přijde umýt nádobí. Maria byla naplněna úžasnou hrůzou. Co všechno vlastně po ní Bůh bude chtít. Ona má být matkou. To všechny ženy prosily, aby někdo z jejich rodiny se stal matkou Mesiáše. A ono se jí to stalo. Tak to na ni padlo. Musela to říct. Tak ta holčička běžela dva, tři dny na hory.
Bůh přichází potichu. Bůh neoslňuje. Všimněte si to. Nedělá humbuk. Kde je velký humbuk, tak tam chybí Bůh. Eliáš slyšel bouři. Bůh tam nebyl. Vítr. Bůh tam nebyl. A pak byl vánek. A v tom vánku tichém tam byl Hospodin praví Bible.
Všimněte si jedné věci. Vánoce slavíme jednou za rok, narození Krista. Nanebevstoupení slavíme jednou za rok. Na smrt Kristovu vzpomínáme každý pátek. A co ještě slavíme? A co se slaví nejčastěji? Každou neděli. Zmrtvýchvstání. Tak každou neděli zmrtvýchvstání. Ale co se slaví nejčastěji? Co si církev přeje nejčastěji? Třikrát denně se zvonívalo. A třikrát denně se naši předkové modlili tuhle tu větu: „A slovo se stalo tělem. A přebývalo mezi námi“. To je špatný překlad - správně je usadil se mezi námi. Třikrát denně. Sedlák přestal orat. Zvonilo se na věži. A ten zvyk je u nás dodnes. A když nemáte čas, tak si aspoň řekněte. Bůh se stal člověkem, když slyšíte to zvonění. Církev toto vzpomíná třikrát denně. Jakoby to prostě nestačilo.
Bůh se stal člověkem. Máme mezi sebou někoho, kdo ví o Bohu všechno. A dává nám toho tolik, co my můžeme poznat. Pan Ježíš říká ještě mnoho bych vám co mohl mluvit, ale vy byste to nepochopili. Ale Duch vám to dá pochopit. Postupem času. A my jsme postoupili o 2000 let. Tak nemůžeme opakovat to, co opakoval Pavel tehdy v té době, protože už musíme být dál. Už musíme poznat, že Bůh je láska. A vzít to opravdově, že to tak je. To je strašné tajemství. Bůh je bezmocný. Na to jsme ještě nepřišli. Protože láska čeká. Láska nemůže nutit. Láska dává člověku svobodu. A člověk ji použije špatně, užívá jí zle. Nepochopí nabízenou lásku. To je ta úžasná Boží bezmocnost. Láska čeká.
Pravé světlo, které osvětluje každého člověka. My už jednou musíme přijít na to, že Bůh je láska a nestrašit lidi. Když máme schopnost říct o Bohu, že se uráží, nebo že Bůh se hněvá, nebo dokonce říkáme, že Bůh trestá (a to se říká), proč nemáme sílu říct, že Bůh pláče nad světem? Že trpí? Jestliže se hněvá, proč nemůžeme říct, že má i jiné lidské vlastnosti? Proč mu dáváme ty vlastnosti hloupé? Uráží se, trestá, zlobí se, hněvá se. To říkáme běžně o Pánu Bohu! Ale Bůh může naříkat, Bohu může být smutno. Když máte nezvedené děti, nezvedená vnoučata, tak se nehněváte, neurážíte, ale naříkáte, prosíte za ně, jste zarmouceni. Takže jedním dechem dávám Bohu atributy podle nás, poněvadž my se hrozně rádi urážíme, my bychom rádi trestali, kdybychom mohli, rádi se hněváme. Ale Bůh je docela jiný. Bůh je láska a trpí. Čeká. Čeká, kdo přijde. Čeká, kdo k němu bude mít důvěru. Ne strach. Strach ten neplodí lásku, strach neplodí důvěru. Bázeň před Bohem je něco jiného. Máte bázeň, kdyby sem přišel papež, tak máme bázeň. Je to hlava církve, je to reprezentant, dobře. Takže před tím vším máme velkou bázeň. Ale ne strach. Strach ten neplodí nic dobrého.
Nebo někomu vrtá hlavou, jak se může z neživé hmoty stát živá. Tady je to taky napsáno. V Kristu je všechno stvořeno a všechno v něm trvá. Všechno, co existuje, je ponořeno do života. Do života Božího. Proč by tam ten život nekvetl? Vždyť je to položeno v Bohu. Všechno tady jsou odpovědi. Měli bychom častěji číst a studovat. A zvláště Evangelia. My, vlastně, když se modlíme breviář, tak se víc věnujeme starému zákonu. Poněvadž jsou tam žalmy. A tam je to často,
s hříšníkem Bůh zatočí, zničí bezbožníka. A tak dále, a to se nám líbí. To bychom tak rádi, aby už jednou Pán Bůh zatočil se světem, aby bezbožníky zlikvidoval. To by se nám pak dýchalo. Takže to bychom rádi, aby Pán Bůh s tím vším zametl, ale on má svoje plány, on má svůj způsob a nikdy to nebude na světě tak, že bychom křesťané žili v pohodě a neměli žádné odpůrce, žádné kritiky, žádné nepřátele. My tedy si taky ty kritiky zasloužíme. Uvažte teď, co se píše v novinách o církvi…
Kristus je ten, který ví všechno o Bohu. A něco nám z toho dává, něco nám svěřuje a my jsme stále a víc ponořeni do toho Božího tajemství. Víc a víc. My toho opravdu víme pořád víc a víc, pokud máme zájem. Potom je Kristus jeden
z nás, který s Bohem umí mluvit na rovinu. Na úrovni. Víte, jistě, že když sem přijede jeho císařská výsost nebo královská výsost, tak ho nebude vítat koktavej. Bude ho vítat někdo, kdo umí mluvit. Kdo má šarm. Kdo je na úrovni. A my máme mluvčího u Boha - Ježíše Krista. On je tam doma, zná Božskou řeč. Řeč, která je beze slov. Nebo vlastně, která zná jen jedno slovo. To je to Logos. To je ta Boží řeč, která tvoří. Která dává.
Tak to je další, co přinesl Kristus. Co potřebujeme, aby nás tedy na prvním místě reprezentoval u Boha. On nás představuje u Boha. Někdy taky je v liturgii, aby Kristus se za nás přimlouval. No, já to chápu tak, že Bůh nepotřebuje přimlouvat, On je pramen lásky. Taky jste někdy slyšeli, že Panna Maria drží ruku svého syna. To je taky jedno zjevení. (Víte, ta zjevení, s tím opatrně). Mě mrzí, že mnoho našich lidí místo pravdy víry žije ze zjevení, a to jádro božího poselství, to neznají. Tam se stalo v Paříži, tamhle v Polsku, tamhle v Itálii. Články viry jim nic neříkají, ale tam Panna Maria plakala, tak se modlí tu modlitbičku a zase jiní poradí další modlitbičku. To se pak všechno modlí od rána do večera. Myslí to dobře ti lidé, já vím. Ale věc je trochu jiná.
Takže máme někoho, kdo s Bohem mluví na úrovni naším jménem. A my nemáme komplex méněcennosti. Protože Ježíš za nás dává Bohu, co mu patří. Pamatujte na to na Velký pátek. Tam je vrcholný úkon lásky Krista za nás. Jeho smrt způsobila zloba lidská. Ale vidíte, že láska je nezničitelná. Láska prorazí všecko. A on měl možnost ukázat Panu Bohu lásku. Vy budete mít taky možnost ukázat Bohu lásku vrcholným způsobem. Až přijde čas, řeknete, pane, já jsem připraven, já po tobě toužím, já se na tebe těším. To bych vám přál takovou smrt a sobě taky. To by bylo na úrovni.
Řekli jsme si, že Kristus je prostředník. Skrze něho dáváme všechno Bohu a skrze něho má všechno úžasnou cenu. Ty naše ubohé modlitby, naše malá lidská láska, která je někdy veliká – Pane Ježíši, já ti všecko dám a druhý den na něj nepomyslím vůbec, naopak někoho chytnu pod krk a vztekám se. Ale to všechno, ty naše pokusy o lásku nebo slova, cokoli se modlíme, všechno se církev chce modlit skrze Krista. To je ten trychtýř, kterým to k Pánu Bohu jde. On to všechno předává. A ty naše malé ubohosti, když podává Kristus, tak to má všechno nekonečnou cenu. To je to prostřednictví. Vážení, zástupná oběť, to není oběť krve. (Za nás byl vyslán, za nás trpěl – to ne), ale za nás dává lásku Bohu. A my jsme rádi. On nás zastupuje, On je naším mluvčím. Ta zástupná oběť je, ale v tom pozitivním slova smyslu - dává Bohu lásku. Ne krev, ne trest, který Bůh na nás uvalil. Bůh na nás žádný trest neuvalil. Vy víte, že Bůh čeká a je větší radost v království nebeském nad jedním hříšníkem. Jediným, než nad ostatními. A hledá ovečku a nezpráská ji ze vzteku. Vezme ji na ramena. Co ještě Kristus mohl říkat? Nepřišel jsem pro zdravé. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Já jsem přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé.
A ve smrti říká, já pro vás přijdu. A vezmu si vás k sobě. A my jsme plni strachu a nedůvěry a nespěcháme k němu. Když už je člověk starý a nikoho nemá, proč se ještě obává jít k Pánu Bohu? Běhá po doktorech, jenom aby tady ještě pár dní byl. Arský farář říkal, já už bych chtěl být na věčnosti, protože tam už budu bez hříchů, tam už budu Pána Boha milovat, jak můžu nejvíc. On ještě nevěděl to, co víme dnes, že všechno je skrze Krista. A že už teď milujeme Boha dokonale. Ale skrze Krista.
Pán Ježíš řekl taky krásné přirovnání. Já jsem dveře. To je tak prozaické přirovnání. Já jsem dveře. Kdo vstupuje mimo mě, tak je zloděj a lhář a tak dále. Skrze něho se může přijít k Bohu. Jenom skrze Krista. Čili v okamžiku smrti vstupuje každý člověk k Bohu skrze Krista. Já vám přečtu, co o tom říká papež, abyste neřekli, že nějaký Honza Rybář – že jeho teologie je nějaká divná. Papež řekl loni že se každý setká s Kristem ještě před soudem: „Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou. Má ruka tě podpírá, ať už bys padl kdekoli, padneš do mých rukou a budu přítomen i u bran smrti. Tam, kde tě nikdo nemůže doprovodit a kam si nemůžeš nic vzít, čekám tě já, abych ti proměnil temnoty ve světlo“ říká Pán Ježíš. Benedikt XVI. (Anděl Páně – KT 45/2008)
Co na to říkáte? Máme lidi, o které se třeseme, žijí špatně, žijí nekřesťansky nebo nevědí nic o Pánu Bohu – a najednou Pán Ježíš říká, že každého si odvede. „Já přijdu a vezmu si vás“ čili ještě před soudem. Víte, jaká to je možnost hovořit
s někým před soudem? A Kristus se člověku ukáže takový, jaký je ve slávě. A já si myslím že potom jenom nejhorší hnusní lidé řeknou, já tě nechci. A ti půjdou svou cestou. To je ta cesta záhuby.
Podívejte, ještě bych řekl jednu věc dost důležitou. Že Kristus má lidské srdce. A po čem touží lidské srdce? Vy máte také lidské srdce a toužíte, aby lidé žili v pokoji. Aby žili v míru. Aby se respektovali. Aby se milovali. Aby děti nebyly nikým pokaženy. A nevím, co všechno v tom lidském srdci je. A toto všechno je v nekonečné míře v srdci Ježíšově. Láska k lidem. Protože on zná cenu každého člověka. A řekl, nechci ztratit ani jednoho z těch, které mi Otec dal. A on je ztrácí. A protože má lidské srdce jako my, to lidské srdce touží po lásce lidské. Po lásce člověka. A to je to úžasné a nepochopitelné.
Já jsem vám to už zmínil při podobenství o vinařích. Majitel vinice poslal svého syna, aby přinesl podíl z vinice. To znamená víno. A víno je symbolem lásky. Tam je to skryto. A Kristus touží a čeká. Já stojím u dveří a klepu. Kdo mně otevře, tam vejdu a budu u něho. Kdo mě miluje, říká Pán Ježíš, toho miluje můj Otec. Přijdeme k němu a učiníme se u něho příbytek. Kdo má slova zachovává, říká Ježíš, tím je oslaven můj Otec. Představte si, když zachovává jeho slovo nějaký stařeček s kapkou u nosu. A Kristus říká, tím bude oslaven můj Otec.
Bohužel stále jsou kněží, kteří říkají: „My potřebujeme Krista, my potřebujeme Boha. Ale Bůh nás nepotřebuje“. To je zastydlá teologie. Bůh se totiž svázal s lidstvem. A nejenom tak nějak. Ale poctivě nás vtáhl do Boží Trojice. A tam jeden druhého potřebuje. My jsme vtaženi do Boží Trojice. Jestliže milujeme Krista, tak děláme totéž, co dělá Bůh Otec. A jestliže přijímáme lásku Boží a radost Boží. Jméno třetí božské osoby je radost, láska. To je oheň. Jedině ve jménu tohoto ducha lásky se můžeme radovat a jásat.
Takže Kristus má lidské srdce a čeká a prosí o lásku. Docela prosí. Nechci ztratit nikoho z těch, které mi dal Otec. Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtížení a já vás občerstvím. Tam je vidět hrozné tajemství, že Bůh se učinil skrze Krista závislým na lidské lásce. To je nejhlubší tajemství, které dnes známe, že Bůh nás bere tak vážně, že skrze Krista čeká na lidskou lásku a prosí o ni. Ale On jako člověk ji potřebuje podstatně a bytostně. Nejenom tak nějak. Skrze Krista je Bůh závislý na lidské lásce. Když někdo někoho miluje, tak je na něm závislý. Není svobodný. A Kristus chce tuto závislost, aby byl na nás závislý. On to chce. A jestliže miluje Bůh, tak co to znamená? Že se bez té lásky nemůže obejít. A tam vrcholí to naše poznání, proč se Slovo stalo člověkem. Že nás bere tak vážně. Láska je opravdu závislost na tom, koho milujete. Já nevím, měli jste někdy někoho rádi, aspoň trošku, tak cítíte tu závislost. A je to radostná závislost. Tím se naplňuje člověk, ať je to v manželství, ať je to v kněžství, ať je to v rodině. Tak tam se to naplňuje. Tam to všechno vrcholí. Tam je to vrcholné konání ducha. Ten lidský duch se někomu dává, nabízí se někomu, dává se, radostně. A tím žije, tím se naplňuje život - vztahem. Při každé svatbě se říká o manželství, že je obrazem Lásky Krista k církvi. Lásky Boha k lidem. Ke všem lidem, protože tady je napsáno, při vtělení, že vlastní ho nepřijali při narození. Vlastní ho nepřijali. A tehdy nebyli žádní katolíci pokřtění. Všichni lidé tam jsou nazýváni vlastními.
Musíme mít úctu ke všem lidem na světě. Protože jsou všichni podřízeni Kristu. Aspoň ve vůli Boží. A my ve skutečnosti. Katolický křesťan nebo jakýkoliv křesťan pokřtěný je ten, který přijímá Krista. Uznává ho. Ale jemu patří všichni ostatní. Ti ostatní to mají v kapse a neví o tom. Oni neví o tom, že jsou dědici věčnosti. A my jim to neumíme tak podat, aby se jim z toho zatočila hlava. My to neumíme. Na nás to není vidět.
Skrze zvěstování, skrze vtělení se Bůh stal závislým na lidech. Bez nich nemůže být. Kristus nemůže být bez lidí. To je krásné, protože je člověk. Protože je člověk, to je ta radost. Jeden z nás. A chápete, že každý ušlechtilý člověk má vztah k lidem. Myslí na ně. Může to být lékař, může to být vědec, může to být politik. (A takové politiky bychom chtěli mít, abychom viděli, že nás mají rádi a na nás závisí. A že všechno pro ně je shromážděno v té větě - sloužit lidem. Pomáhat jim. No tak každý by rád takového politika volil.)
Nemusíte to nikde vykládat, protože když někdo bude vyprávět, že Bůh je závislý na lidech, tomu se každý vysměje. To je poznání intimní, chápete? To je poznání člověka, který umí milovat. Člověk, který umí milovat, ten tomu rozumí. Ale člověk, který plní povinnosti, tomu nerozumí. Ten ví, že Bůh je majestát a musí padnout před tím majestátem. A to je všechno. Víc nepozná, víc nerozumí.
My víme víc než to, že padáme na tvář. My jsme partneři Boží. On řekl, tvořte se mnou. My opravdu dotváříme stvoření, které ještě není hotovo. Víte, kdy bude konec světa, nebo lépe řečeno, kdy bude lidstvo stvořeno? Proč nás Bůh stvořil? Abychom jedli, pili, učili se abecedu nebo Einsteinovu teorii relativity? My jsme tady, proto abychom vstoupili do Boží Trojice. Až tam vstoupí poslední člověk, pak bude teprve stvoření hotovo. Samozřejmě zas nechme těm našim dětem maličkým věřit, že Pán Bůh stvořil všechno v šesti dnech. Ale Boží dny jsou docela jiné, než se my domníváme. Člověk bude stvořen, až celé lidstvo skončí v Bohu v Trojici. Pak bude dílo Boží hotové, protože my jsme stvořeni k tomu, abychom skončili v Bohu.
volně přepsala Věra Horníčková
