Postní duchovní obnova s P. Janem Rybářem - 5. část

Bude Velký pátek. A my kazatelé se budeme překonávat v líčení utrpení Krista. Že „smrt Kristova uspokojila Boží hněv“, a dále „na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena“. To se bude taky říkat. Dejte si na to pozor, poněvadž to není pravda. 

Na kříži zemřel Kristus ve vrcholném úkonu lásky. Při mši svaté se říká, po proměňovacích slovech, toto je smlouva nová a věčná. Protože ty staré smlouvy s Abrahamem, s Mojžíšem s Noem a tak dále. To byla vždycky smlouva, že na jedné straně bylo lidstvo, zastoupené nějakým Abrahamem nebo Mojžíšem a na druhé straně byl Bůh. To byla nerovnoměrná smlouva, protože tam byl člověk, který zklamal. Víte, že Starý zákon je plný toho zklamání. Stále reptali, zase nechtěli věřit, zase uctívali nějaké bůžky a tak dále. Ale teď je smlouva nová. Proč? Protože na jedné straně je Bůh a na druhé straně je lidstvo reprezentované kým? Kristem. A On je ručitelem, že ta smlouva bude platná pořád, protože On reprezentuje lidstvo. Jak to, že reprezentuje lidstvo? Protože je z nás jediný u Boha doma. A to je ten smysl, proč přišel Kristus.

Proč františkánská škola trvá na tom, že bez Krista by vůbec jsme nemohli existovat? Protože jednak je psáno ke Koloským, že On je to slovo Boží a kvůli němu všecko je stvořeno. On je dříve než všecko ostatní a všecko trvá dál jen skrze něho. A Pán Ježíš říká potom u Jana, „Já jsem alfa a omega, já jsem počátek i konec“. Je to smlouva nová a věčná, kdy na jedné straně nás reprezentuje člověk Ježíš Kristus, o kterém víme, že je Slovo Boží. A to je ten princip, že na kříži umírá člověk, který dává Bohu, co mu patří. Protože Bohu dává plnost božské lásky.  My neumíme dát plnost božské lásky, my jenom tak tak, že milujeme, tak jenom. Dokonce jeden premonstrát to překládal chuligánům v kriminále docela ještě hůř, když tam překládal, no, naše chvála stojí, jak se řekne slušně, za nic, za málo. Řekl jadrně.

Čili, my víme, že naše láska je kolísavá, nejistá, ubohá, pouhá taková lidská. A proto jsme rádi, že někdo z nás dává Bohu lásku, která je božská. A vážení to není proto, abychom se styděli za svou lásku. To je proto, abychom měli radost, že jeden z nás, a my skrze něho, dáváme Bohu lásku na úrovni.  To není proto, že by Bůh nechtěl naši lásku, ale on nechce, abychom měli komplex méněcennosti. Když máte někdo někoho rád, nechcete, aby měl komplex méněcennosti. Znám lékařku, která si vzala automechanika. Ten nemá ani maturitu. Je vyučený. To je blbý. A ta lékařka nechce, aby měl komplex méněcennosti. Tak nám říkala, já umím jenom spravovat 32 zubů. Ale on umí spravit každé auto. Všechny možné druhy aut. A to je pěkné od ní. Ta ženská nechtěla, aby on měl komplex méněcennosti.

Když někdo má někoho rád, tak nechce, aby trpěl komplex méněcennosti. A to je třeba tehdy, když máte adoptivní dítě, a to dítě vidí, že nemá tu úroveň, nemá tu podobu rodičů. A proto, proto je tam napsáno, skrze Krista jsme vlastními dětmi. Dvakrát se říká při mši, že jsme byli přijati za vlastní. Ale skrze Krista, nakolik je kdo s Kristem spojen, natolik je vlastní Boží dítě, protože natolik je Kristus. My se stáváme Kristem, všichni. Už nežiju já a žije ve mně Kristus. Proto ho potřebujeme.

„Na kříži byla Boží spravedlnost naprosto uspokojena“.  Že přišel a dal krk na kříž, aby byla boží spravedlnost uspokojena, aby byl hněv utišen. To je středověk, to je židovství. Židovství. Protože židé potřebovali pořád obětního beránka za své hříchy. Aby Bůh byl spokojen. Ale Bůh je otec, který marnotratného syna vyhlíží a objímá. To je obraz, který přinesl Kristus. A všechny obrazy starozákonní musí couvnout. Bůh, který vyhnal hříšníka a dal tam cheruba s plamenným mečem. Nechme to Židům, to je starý zákon.

Kristus přinesl nový obraz Boží. A my máme mít tu důvěru, že hledá tu ztracenou ovečku. Všechny ty ubohé lidi na pokraji společnosti, to všechno. Bůh na to čeká, jestli někdo se z nich obrátí a změní. Jestli pozná tu špínu tohoto světa, která ho zaplavuje. Jestli pozná falešné dobro, po kterém ten člověk prahne a je to k ničemu. 

Na kříži umírá člověk a dává Bohu vrcholnou lásku. Pan Ježíš to sám řekl, nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život. A on to udělal, a proto tam dostává Bůh, co nejvíc dostat může od člověka - Božskou lásku. A je to proto, abychom se my nebáli. Abychom řekli, ano, Pane Bože, ty dostáváš to, co ti patří, božskou lásku, skrze Krista. A při mši zdůrazňujeme skrze Něho, s Ním a v Něm, aby se to zdůraznilo. To všechno jde skrze něho. Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi námi a Bohem. A nám to dělá dobře. Že ta naše ubohá lidská modlitbička, najednou je podávána Kristem. Spolu s jeho láskou. Naše ubohost mizí. A je tam dokonalost Krista. Není to proto, že by Bůh na nás koukal, že ta naše modlitba, jak to říká ten premonstrát, za nic nestojí. Ale právě proto, abychom se nebáli, že ta naše modlitba je nějaká slabá. Že ta naše láska je taková ubohá. Protože my milujeme skrze Krista. A to naše lidské se proměňuje v něco úžasného. To je to prostřednictví. Proto my Krista potřebujeme. I kdyby lidstvo nezhřešilo. Potřebuje Krista, aby se nebálo Boha. Aby
k němu šlo jako domů. A ve smrti nás taky Kristus povede. Odkud to víme? To říká Pán Ježíš. Já odcházím, ale přijdu a vezmu si vás k sobě. Vezmu si vás k sobě, tak žádný strachy.

Já chci spojit tu přípravu na Velikonoce se svátkem zvěstování Páně. Protože to jsou podle mě dva dny, velmi důležité v církevním roce.  Den, kdy všechno začalo. Kdy Bůh ukázal, že to myslí vážně.  Že jeho slovo se stalo člověkem.  A Velký pátek je zase den, kdy lidstvo dává Bohu božskou lásku.  Skrze Krista na Velký pátek. Je to hrozný den, já říkám, to je den ostudy lidstva, které odmítlo Krista.  Ale to přispělo k tomu, že on mohl dát život. Ukázal, že to bere vážně. A že tedy stvrzuje to všechno, co řekl svým životem.  A zmrtvýchvstání potvrdilo, že je syn Boží.  Spousta lidí má potíže se zmrtvýchvstáním - kam se vejdeme a co bude s naším tělem a jaké budeme mít tělo. To nechme, protože na to nestačíme.  Kdo chce všechno vědět, tak nemůže být křesťan. Protože jsou tajemství naše, soukromá. A nikdo je neví. A pak jsou tajemství Boží, která se zjevují, nakolik to chápeme.  A my nejsme žádní géniové, abychom pochopili Absolutno.

Zvěstování nebo vtělení Páně, to je krásně podáno u sv. Jana. Já to rád čtu na Vánoce, protože to povídání o pastýřích je všechno krásné, ale jak je to podáno tady? Na počátku bylo slovo, to slovo bylo Bůh. Všechno povstalo skrze něj. To je Vánoční evangelium. V něm byl život, ten život je světlem lidí, na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal, do vlastního přišel, vlastního ho nepřijali. Slyšíte to vlastní? Žádné adoptování. To slovo se stalo tělem, a usadilo se mezi námi, to je správný překlad. Ne, přebývalo - kdysi, to je špatný překlad.

My si neumíme představit jasně, co to znamená. Že Bůh se svázal na věky s lidmi. Podstatně, bytostně. Jestli se stal člověkem, tak je tady naprostá pevná vazba s lidstvem. Bůh se vydal na pospas lidem. Do slova a do písmene.  Kristus se narodí jako nemluvně. Jaká je to veliká pokora a vydanost, rozumíte? To je podobné třeba vydanosti v přijímání. Kdy je vydán do rukou nás, lidí. To je ta vydanost, kterou musíme přijímat s velkým zadostiučiněním. Pak už není hranice mezi Bohem a lidmi. Ta hranice vede v Kristu mezi Bohem a lidmi. A víme, že ta hranice je setřena. Že on je jediný. A je Bůh a člověk v jednom. Spojeno. My se ptáme, jak je to spojeno? No, je to spojeno vztahem k nám lidem.

Ale představte si, že i u lidí se říká, ať ti dva budou jedno. Znáte to? To je slovo Mojžíše a slovo Pána Krista, který to opakuje. O lidech, o vás, kteří tady sedíte, platí, když jste dva, ať ti dva budou jedno.  Čím? No, láskou. Ne, že budete zválcováni do jednoho balíku. To tělo vždycky zůstane, ale to JÁ muže a JÁ ženy tvoří jednotu. Nebo má tvořit jednotu.

Hranice mezi Bohem a člověkem jsou navždy setřeny.  Bůh se vydal lidem. Protože chce, abychom poznali tu úžasnou úroveň jeho života máme ji prožívat. To znamená, že tam budeme jako doma. Jestliže jeden z nás, který se nazývá náš bratr, náš přítel, náš ženich, je tam doma, tak tam jsme taky doma my všichni. Apoštol Jan říká do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. To nebyli žádní pokřtění. V Palestině tehdy nebyli pokřtěni, nebyli římští katolíci, nic. A on říká, vlastní ho nepřijali. Ti, kteří byli jeho. Čili to znamená, že všichni jsou jeho. Všichni.  On je hlavou těla a všeho společenství. 

Pro mě je ta chvíle Vtělení tak cenná, protože pak už nic nemohlo Pánu Bohu jeho plány rušit. Když Maria řekla, ano, ať se to stane, pak už nemohlo nic Boží plány ohrozit. Žádný Pilát, žádný Herodes, žádný Kaifáš, nic. Pro mě je to největší svátek v roce proto, že Bůh se dal do rukou lidem. Tam se to pořád může promýšlet.  A co se stalo vlastně? Jeden z nás je u Boha doma. Jeden z nás tam zná cestu. On je taky ta cesta. On se otevírá člověku. Pan Ježíš řekl, už vás nebudu nazývat služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám řekl všechno o svém otci. Přátelům říkáme všechno, protože jim důvěřujeme. A oni říkají všechno nám.

Tak to udělal Kristus. On nám řekl, jaký Bůh je. Nestačil starý zákon, ten nevěděl o Bohu ani desetinu toho, co jsme se dověděli od Krista. A co můžeme pochopit. Pán Ježíš taky řekl, ještě bych vám mnoho co měl mluvit, ale teď byste to neunesli. Ale Duch Svatý, ten vám to dá pochopit. Je to dva tisíce let, tak Duch Svatý nám něco musel dát pochopit, abychom byli kousek dál než apoštolové. Myslíte si, že Panna Maria na počátku, když porodila děťátko a měla jej zabalené v nějakým povijánku, myslíte, že ho položila na stůl a klaněla se, jako by velebné svátosti? No to vůbec ne. Ona se učila vnímat, jak to vlastně je. Ještě ve dvanácti Ježíšových letech ho hledali kdesi po hospodách v Jeruzalémě, místo, aby šli do chrámu a Ježíš jim říkal, nevěděli jste, kde já mám být? Maria je učitelka víry, ona stále rostla ve víře. A my taky v ní musíme růst. To nebylo hned od počátku, že by Maria věděla, že Ježíš je vtělená božská osoba, že to je slovo Boží.  Pro většinu lidí v té době byl mesiáš politický vůdce národa, a to Kristus úplně odmítá.

Takže Kristus je tím naším přítelem, poněvadž nám řekl, jak Bůh žije ve svém soukromí.  A to se neříká každému. To my taky každému neříkáme, jak žijeme ve svém soukromí. Dáváme si pozor, když někomu řekneme něco důvěrného, protože to může rozklábosit. Jsou falešní přátelé, kteří neví, co to je diskrétnost. Kristus je diskrétní a řekl nám mnoho věcí, čímž nás povýšil za své přátelé. Řekl vlastně o intimním životě Božím, do něhož my jsme skrze Krista vtaženi. 

Na počátku bylo slovo, víte, na počátku bychom měli překládat, na počátku byl Logos, protože to slovo Logos, to má úžasné významy u každého řeckého filozofa trošku jiné. U nás slovo to je jenom zvuk, ale v řečtině je slovo, to znamená idea u jednoho filozofa, u jiného zase to myšlenka, u někoho je to poznání, u někoho je to úmysl, u někoho je to řád, u někoho Logos znamená plán. V řečtině to má úžasné množství významů, velmi hlubokých významů. Víte, co to je logika, to tam zaznívá taky. Logos, co je logické. Logické je, když Bůh stvořil člověka, tak ho mohl nechat třeba sám sobě. Nemusel nám říkat nic o sobě, žijte si tam na té planetě. V takzvaném přirozeném řádu. Ale Bůh dělá vždycky to, co je lepší. Mohl stvořit a nemusel. Udělal to, co je lepší. I když teda riskoval.  Když člověk zhřešil tak mu nemusel odpustit, a on mu odpustil. Udělal to, co je lepší. Zase.  A mohl člověka nechat v řádu přirozeném, on udělal to, co je lepší. Povýšil ho na svou vlastní úroveň. My budeme žít s Bohem. A to ne, jak to říkal jeden starý pan farář, že budeme jako za závojem koukat, jak žije Pán Bůh. Ale to není správné, protože Pán Ježíš říká, že nás posadí ke stolu, bude nás obsluhovat. Takže žádný za závojem.  Já jsem přišel, abych sloužil, říká Pán Ježíš.  A na jiném místě tam říká Kristus, kdo je víc, ten, kdo sedí u stolu, anebo ten, kdo obsluhuje? Hned připomíná, jak budeme povýšeni, jak budeme úžasně oslaveni. Tady se hlásíme jako služebníci Boží, najednou budeme obsluhováni. Budeme my u stolu. To jsou tajemství, která se nám otevřou a budeme překvapeni. 

volně přepsala Věra Horníčková