Zlu nelze odporovat bezzubými argumenty

Dt 18,15-20

Mk 1,21-28

4. neděle v mezidobí

Z četných svědectví Písma, stejně jako světců, našich přátel a snad i vlastní zkušenosti, víme, že Bůh plní vše, k čemu se zaváže (na rozdíl od nás). Jestliže ve Starém zákoně (cca 1800 let př. Kr.!) slibuje Mojžíšovi, že právě z jeho středu – ze středu tehdy ještě dvanácti izraelských kmenů – vzbudí proroka, pak své slovo splní. Nebude to však prorok jen tak ledasjaký – bude bezprostředním mluvčím Hospodinovým, bude jeho prostředníkem. A právě na „toho proroka“ se odvolávají Ježíšovi současníci v době, kdy očekávání Mesiáše vrcholí a Židé předpokládají, že příchod Mesiáše bude předcházet „ten prorok“. (Nepoznali, že Ježíš je samým Mesiášem i současně i oním prorokem.)

Mojžíš v závěru své řeči dává poučení, jak rozeznat proroka pravého od falešného: toho, kterého je třeba uposlechnout, od toho, jemuž je nutno odpírat. Následující dějiny Izraelského národa, starozákonní, stejně jako novodobé, mu dávají za pravdu. Pravý prorok se pozná podle toho, zda mluví pouze svá slova, (která se nikdy nenaplní a obrátí se proti člověku samému), nebo autentická slova Boží (která se vždy splní, byť zpravidla zcela jinak, než bychom očekávali a než nám slibují samozvaní proroci.) Přiznávám, že mne stále uvádí v úžas, jak jsou slova Písma aktuální – vždyť samozvaní, falešní proroci; dnes duchovní a ideologičtí vůdci, zázrační vizionáři a prolhaní učitelé, nás provází neustále. Znamením jejich pravosti je ovoce jejich učení. (Jan: „Po ovoci je poznáte.“) A to je v případě nepravých proroků zpravidla velmi trpké, ba krvavé. Ježíš je jediným pravým prorokem, jemuž naslouchat, nás přivádí k Otci, zatímco falešní proroci uváděli starozákonní Izraelity, stejně jako novodobé křesťany, mnohdy do pekel.

Když Ježíš vystoupí v synagóze v Kafarnaum a pronáší své učení, jeho posluchači – cituji: „Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc …“ A On, aniž by potřeboval scénáře svých poradců a manažerů (narážím na současné prezidentské klání), hned záhy dokáže, jaká je skutečná síla jeho slov. To, když přítomný posedlý nesnese jeho přítomnost, jeho slova (což ostatně nesnese nikdo, kdo je v zajetí zlého ducha) a začne se nejspíš svíjet a řvát: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Pouze ďábel, tento padlý anděl ví, s kým má tu čest. Vždyť výraz Svatý Boží znamenal více, než prorok. Označoval toho, kdo je poslaný z nebe. A Ježíš? Na straně jedné má soucit s nemocným člověkem, ale s ďáblem, který s nenávistí a zlobou na něho křičí, se nemazlí. Se vší rozhodností jej ostře umlčí. Svou mocí, svou vnitřní autoritou (kterou nelze naučit, natrénovat; která je mu – ale i mnohým pravým prorokům) dána, mu přísně rozkáže: „Mlč a vyjdi z něho!“ (Tady si nedokážu neodpustit malou poznámku: řecké slovo „fimóthéti“, přeložené zde jako MLČ!, má ve skutečnosti mnohem tvrdší význam. Doslova přeloženo asi jako „drž hubu!“) Boží Syn si vůči zlu nebere servítky a nepřikrašluje realitu. Stojí tváří v tvář Ďáblu a je tím, kdo má MOC. Nejenom, jak říkají lidé: „Mluví jako ten, kdo má moc“, ale On je ten, kdo má moc! Před Kristem neobstojí žádná faleš, zloba, lež. Před Spasitelem je Ďábel bezmocný.

Jakkoli uběhlo od scény v kafarnaumské synagóze už bezmála 2000 let, je v mnohém poučná i dnes pro nás. Ať už jsme na tom s vírou v ďábla jakkoli, ať věříme, více či méně, existenci zla nemůžeme popřít. Je všude okolo nás a je, a to nelze popřít ani zamaskovat, i v nás. A Ježíšův příklad – a možná i vzpomínka na scénu v ráji, kde Satan poprvé vyhrál nad člověkem - by měl být vodítkem i pro nás. Shrnuto do jasného poučení: „S ďáblem se nikdy nebav!“ Vždyť právě v okamžiku, kdy Eva, a v dobré vůli hájit Boží příkaz – dobrý úmysl sám o sobě nestačí – se pustila s hadem-ďáblem do řeči, už byla chycena. „Ďábel je nejlstivější ze všech tvorů“ – říká Písmo, a my, se svým omezeným rozoumkem a viděním, nejsme schopni mu odolat. My nemáme na to, vést s ním dialog a oponovat mu. To je pouze a jen v silách Kristových (a těch, jimž Ježíš tuto moc svěří). Kdykoli začneme smlouvat, kdykoli začneme obhajovat své úlety, kdykoli se začneme poměřovat s druhými, kdykoli nás přepadne pokušení okolnosti a své jednání relativizovat – jsme ztraceni! Boží, a náš nepřítel, si vždycky najde skulinku, skrze niž se vetře do našeho svědomí. (A my, ruku na srdce, mu svou lehkomyslností a farizejskými argumenty doslova otevíráme vrata do své duše!) Ďáblu – zlu nelze odporovat bezzubými argumenty. Pouze jasným a rozhodným odmítnutím a bezvýhradným přilnutím ke Kristu. Jedině tak se lze mnohých, i když zdaleka ne všech, ďáblových útoků uchránit. Nesmíme si hrát na všemocné hrdiny, ani na exorcisty. Jen jedno můžeme a musíme – ve všech pokušeních, slabostech, beznaději se obraťme s vroucí prosbou na toho, který jediný nám může pomoci; na „toho, který má moc“ – na Ježíše, Božího Syna. Ten ďábla přemohl na kříži. Také na Matku Boží, Pannu Marii, i ona přemohla „starého hada“, a do štábu zdatných pomocníků můžeme přizvat i sv. archanděla Michaela, i ten se s ďáblem vítězně utkal a nezapomínejme ani na svého anděla strážného. Ale nikdy! nepodlehněme pokušení myslet si, že nad zlem, nad pekelnými nástrahami, zvítězíme sami svou silou a mocí. To bychom skončili přesně tam, kde být nechceme, ale kde nás chce mít náš nepřítel. (Na závěr si dovolím jednu malou, leč nevyžádanou radu. Začínejme svůj den s prosbou o Boží požehnání a do repertoáru svých modliteb zařaďme onu: „Svatý Michaeli archanděli“, případně: „Pod ochranu Tvou“ a „Anděle Boží“. Nestačí však jen odříkat slova modliteb. Musíme jim věřit a s Kristem, našim Pánem a přítelem, chtít spolupracovat na díle spásy. Nejen své, ale celého světa.)

Jiří Vojtěch Černý