Životní odkaz velkého umělce

Od jednoho kamaráda mi přišel e-mail s údajným předsmrtným poselstvím jednoho našeho vynikajícího zpěváka, na nějž budeme ještě dlouho s nostalgií vzpomínat - s připojeným dovětkem odesílatele: "To by si měl přečíst každý: i náš konec jednou přijde, pouze nevíme KDY".

Nebudu zkoumat, je-li níže uvedený text skutečně autentickým osobním vyznáním onoho umělce; mohu jen  konstatovat, že z lidského hlediska je to napsáno velmi rozumně, ba moudře - se zkušenostmi člověka, který o životě už něco ví - a navíc člověka cítícího, že jeho čas se už brzy naplní - a tak si dovolím tento odkaz uvést v původním znění, tak jak mi to byl přeposlán:

Ve tmě se dívám na zelená světla přístrojů, které mě udržují při životě

a slyším jejich mechanické bzučení.

Cítím, jak se blíží dech boha smrti.

Teď už vím, že když nakumulujeme dostatečné jmění,

aby nám vydrželo po zbytek života,

měli bychom usilovat i o něco dalšího,

co s bohatstvím nesouvisí.

Mělo by to být něco mnohem důležitějšího:

možná vztahy, nebo umění, snad sen z mládí…

Jaká postel je nejdražší na světě? Ta nemocniční.

Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto,

někoho, kdo pro vás bude vydělávat peníze,

ale nikdy nemůžete najmout někoho,

kdo by za vás nesl vaši nemoc.

Ztracené materiální věci lze nalézt.

Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty:

A tou je život.

Když jede člověk na operační sál, uvědomí si,

že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst:

Kniha zdravého života.

Bez ohledu na stadium života, v němž se nacházíte,

bude každý z nás jednou čelit dni, kdy se opona zatáhne.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že ten, kdo to napsal - ať už to byl ten či někdo jiný, to vyjádřil docela výstižně: na konci lidského života už ani tak moc nezáleží na tom, zdali si člověk dokázal získat slávu, prestiž, respekt a obdiv, či zdali nahromadil jmění...  V době totality se lidé někdejších mocipánů natolik báli, že jim z existenčních důvodů neupřímně předstírali oddanost a lásku, ale kdo je má ještě dnes rád?. 

Veškerý společenský úspěch, sláva, bohatství, vynucená náklonnost - to všecko se v samotném závěru žití často už jeví jen jako pouhá marnost, kterou si do hrobu stejně nikdo vzít nemůže. 

Naopak důležité bude, jaká památka po nás zbude, zdali jsme se dobře porovnávali s ostatními lidmi, zejména s těmi nejbližšími, zdali jsme něco dělali pro ty, kteří pomoc potřebovali  -  a především jak jsme "vycházeli" s Bohem, před Jehož soudem všichni jednou budeme stát, ať chceme či nechceme, ať jsme věřící či snad Boží existenci pošetile - jakoby po pštrosím způsobu - odmítáme...

Věříme, že to jediné, co pro každého z nás bude po celou věčnost skutečně důležité, bude to, jak jsme před Božím soudem za své činy obstáli...

Pro www.Simeon.cz zapsal Karel Voplakal