11.02.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

Život za mnou

Život za mnou

Toto skriptum píši na žádost zájemce z římské Gregoriány. I u nás však je dost zvědavých, jak to vlastně bylo s tou skrytou církví. Stalo se mně několikrát, že jsem dostal otázku o platnosti mého svěcení. Nebo – zda jsem byl znovu svěcen pod podmínkou. Dokonce sám můj světitel biskup Otčenášek mi radil po převratu, abych nadále tvrdil, že mne světil biskup Rusch v Innsbrucku, protože Vatikán s tím bude mít problémy – se svěcením bez svící a bez kadidla… Později se to ukázalo jako opodstatněné. Otčenášek znal za léta svého pobytu v Římě Kurii dobře. Kupodivu on se nebál vyšetřovatelů ani bachařů, ale vlastních… Něco na tom bylo a je. Odlišný přístup k tomu měl innsbrucký biskup Paul Rusch, jak vyplyne z dalšího. Pro dnešní zájemce je nutno vysvětlit situaci, v níž jsme za komunistické totality žili.

První starost těchto bezbožníků byla odstranit biskupy. Vatikán to znal již z Mexika z 20. let minulého století za tamního pronásledování církve. Proto chargé d‘affaires pražské nunciatury Mons. Verolino vybavil naše ordináře pravomocí vysvětit tajně náhradníky. Jenže úřední šiml ve Vatikánu tyto tajně svěcené uvedl v Papežské ročence plným jménem s datem narození i biskupského svěcení… (Exilový biskup Hnilica píše ve svých pamětech, že dokumenty podávané papeži se k němu dostaly ve změněné formě! Spolehlivější cesta k papeži byla přes generála jezuitů nebo přes kardinála Montiniho, později papeže Pavla VI.). Tak tajně svěcení biskupové skončili v rukou rudých vyšetřovatelů, tzn. ve vězení nebo v internaci. Jakákoli konspirace s Vatikánem nebyla možná. Ti poctivci tam si neuměli představit řešení bez „Codexu iuris canonici“, tedy zákoníku církevního práva, jistě nutného v dobách normálních. Ti nepoctiví, (často i placení) agenti KGB nebo StB ve Vatikánu zrazovali… Je známo, že tito agenti se dostali asi ve 13 případech do vrcholných míst v Kurii. Další desítky (stovky?) pak do ostatních úřadů, zejména do Státního sekretariátu. Roku 1988 řekl generál S.J. P. Kolvenbach českému provinciálovi Pavlíkovi, že třetině osazenstva Státního sekretariátu nevěří. Později, v roce 1963, varoval P. Hnilicu na ostrově Rhodu při příležitosti panorthodoxního sněmu pravoslavný biskup Metodios, že je v jeho církvi řada biskupů-spolupracovníků komunistického režimu. Ať si tedy my katolíci dáme pozor! Ale to budeme ještě probírat níže. Pak je ovšem problém s platností biskupských úkonů zde a nikoli ve skryté církvi: v pánech, jednajících suverénně „pro blaho církve“ na obou stranách, hrajících vysokou hru, krytou červenými knoflíčky na talárech a červenými cinguly… Hříchy proti Duchu svatému?? U těchto lidí nikdo neuvažuje o platnosti jejich úkonů, ale o statečných skrytých biskupech je tak dodnes.

Kuriální špičky netušily, jak podlí, prolhaní a mazaní jsou komunističtí vyjednavači. Kandidáti, které komunisté navrhovali na biskupy, byli buď „neškodní“ pro obě strany, tedy neschopní, anebo několikanásobní agenti tajné policie jako biskup Vrana nebo arcibiskup Sokol. O platnosti jejich biskupských úkonů nikdo nikdy nepochyboval na rozdíl od biskupů skryté církve, o nichž se z úřední české a slovenské církve dodnes tvrdí o pochybnostech jejich svěcení, ba o neplatnosti… Na totální nedůslednost chci právě poukázat. První kapitulní vikář, dosazený komunisty, byl roku 1950 Ján Dechet a to po smrti biskupa banskobystrického Andreje Škrábika. Okamžitě byl Vatikánem exkomunikován. Jenže brzy na to začal režim obsazovat stejným způsobem další generální či kapitulní vikáře, děkany a kanovníky, lidmi kolaborujícími s režimem, likvidujícím církev. A ejhle – s těmito lidmi později Vatikán klidně vyjednával a dva z nich docela zemřeli po převratu jako papežští preláti! Chudák Dechet nese dodnes pečeť Jidáše jako ten největší zrádce a kolaborant. Dávno jsem chtěl na to upozornit, když se stále tvrdí, že chceme mít církev jako dům ze skla a nic netutlat. Jenže to se jenom tvrdí a tutlá se stále. Nepřejte si ani, abych napsal, co…

Stejně jsem chtěl upozornit na moudré jednání po roce 1948 cisterciaček v Předklášteří, a na Slovensku provinciála TJ. P. Rudolfa Mikuše. Toho nikdo dostatečně neohodnotil. P. Mikuš si připamatoval dávné mexické fakulty, kdy tam papež Pius XI. dovolil světit biskupy bez vědomí Vatikánu, tedy biskupy tajné. Na tyto fakulty se Mikuš ve svém svědomí odvolal a vahou jezuitského provinciála přesvědčil rožňavského biskupa Róberta Pobožného, že tajně vysvětil 2. ledna 1951 mladého kněze T.J. Pavola Hnilicu na biskupa. Ten hned začal „konat“. Vysvětil řadu kandidátů, především řeholníků, na kněze. Něco se prozradilo a Hnilica měl obavy, aby při tvrdém výslechu, jaké se tehdy prováděly, neuvedl další do nebezpečí svým selháním. Před svým útěkem vysvětil na biskupa svého řeholního spolubratra Jána Korce, pozdějšího Ordináře v Nitře a kardinála. To se stalo 24. srpna 1951. Tak vznikla v rámci jezuitského řádu vlastní biskupská linie. Ta pak pokračovala takto: 9. září 1955 vysvětil Korec Dominika Kal’atu S.J., tento pak později 18. května 1961 Petra Dubovského S.J. Korec se domníval, a snad se až podnes domnívá, že tyto fakulty byly dány pouze jezuitům. Ale dne 14. února 2000 potvrdil v Praze na nunciatuře Mons. Tarsicio Bertone, pozdější Státní sekretář a kardinál, že fakulty byly uplatněny správně i mimo jezuitský řád. To už ostatně řekli v Římě kardinálu Trochtovi v roce 1948.

Mám část vlastních spolehlivých informací o tom všem. Ve věznici Valdice jsem byl dost dlouho na cele právě s P. Mikušem; s biskupem Hnilicou jsem se setkal naposled v předvečer jeho útěku (1951) v Brně, kde tehdy žil – ovšem mně tehdy neřekl, že už druhý den zmizí… V 70. letech jsem navštívil na Slovensku Petra Dubovského v snad nejzapadlejší farnosti, tuším v Nemecké Lehotě u Handlové, kde mu po Pražském jaru dovolili „farárovat“.

(pokračování příště)

Jan Rybář

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru