11.03.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

Život za mnou (poslední část)

Život za mnou (poslední část)

V tom únoru 1962 onemocněl biskup Karel silnou chřipkou, já rovněž. Byli jsme přes den sami dva na cele, ostatní v dílnách. Najednou se biskup přestal modlit a obrátil se ke mně s vlídností jemu vlastní: „Jene, chtěl bys být knězem?“ Bylo to náhlé, nečekané; jen jsem mlčky kývnul. „Tak se připrav!“ Bachař pravidelně kontroloval celu každých 7 minut. Jakmile zavřel okénko, já poklekl a biskup mi položil ruce na hlavu. Celých 7 minut trvalo v těchto divných podmínkách to, co se v katedrále slaví hodiny. Bylo to 17. února léta Páně 1962.

Spadlo to jako z nebe. Biskup mi pak dal řadu delegací pro život venku, ale měl jednu podmínku: budu-li mít jednou možnost veřejné služby, pak ať mu slíbím, že budu do konce života v jeho diecézi. To jsem slíbil a jak vidno, také dodržel. Josef Zvěřina se nikdy na nic neptal, jen mne naučil modlitby při svěcení nazpaměť, abych jednou mohl doložit tímto své svěcení, které bylo beze svědků. (To jsem pak opravdu odříkal v roce 1968 biskupu Ruschovi v Innsbrucku a dostal od něho spolu s P. Josefem Jakubcem jurisdikci.)

Měl jsem být 12. 5. 1962 propuštěn po uplynutí mého dvouletého trestu na svobodu, jenže 9. 5. přišla amnestie a já byl 11. 5. propuštěn jako amnestovaný dvou dní na dobu 10 let. Takže vlastně jen o 1 den dříve… Měl jsem se hlásit v Brně na Krajské správě ministerstva vnitra a tam mi sdělili, že mohu nastoupit do práce pouze ve stavebnictví. Tak jsem začal pracovat v panelárně v Brně – Horních Heršpicích, kde již pracovalo několik bývalých politických i kriminálních vězňů. Vedení podniku se ke mně chovalo velice vstřícně a brzy mně nabídli možnost jeřábnického kurzu a tak jsem se stal na dalších 6 let jeřábníkem. Nakládal jsem panely na trajlery pro stavbu sídliště Lesná a tam je skládal tajný biskup Stanislav Krátký… V té době bydlel v Brně na Kamenné ulici provinciál P. Jan Pavlík. Také on pracoval jako jeřábník u Dopravního podniku města Brna. Nakolik měl čas, pomáhal mi ve studiu. Velmi často byl mimo dům, protože navštěvoval roztroušené spolubratry po celé republice. V té době o mém kněžském svěcení nikdo nevěděl kromě biskupa Karla a mne. Zájem tajné policie o mne neutuchal… Tak přišel leden 1968 a s ním „pražské jaro“. Náhle bylo všechno jinak. V březnu zemřel P. Škarek na Moravci a na tom pohřbu promulgoval biskup Otčenášek moje vysvěcení. P. provinciál se divil, že přece seděl s námi na jedné cele a my se mu nesvěřili… Tak jsem mu připomenul jeho vlastní zásadu, že nejjistější konspirace je mezi čtyřma očima… A už tu byly nabídky od zahraničních spolubratří k případnému doplnění studií na jejich fakultách. Dostat se do svobodných zemí! Já uměl jen německy a tak bylo hned rozhodnuto: Innsbruck. Alpy!

Teď šlo o to, dostat cestovní pas. Já byl amnestovaný vězeň, který podle zákona na pas neměl nárok. Kvůli jednomu amnestovanému dni! Netušili jsme, jak budou nyní za jiných okolností soudruzi přesní, zda nadále funguje jejich zevrubná evidence. Za pokus to stálo, a tak jsem jednoho dne stál dlouhou frontu žadatelů o cestovní pas na pasovém a vízovém oddělení Krajské správy ministerstva vnitra v Brně. Celých 20 let se nikdo z nás nedostal do svobodného světa a tak zástup žadatelů byl nekonečný.

Chodbou, kde jsme čekali, procházel uniformovaný důstojník a se zájmem si prohlížel naše obličeje. Zastavil se u mne: „Rybář? Pojďte se mnou!“ Vzal si moje doklady, posadil mne kdesi na židli a odešel. Já to vše poručil Pánu Bohu, jak se říká, a čekal. Přišel asi za 10 minut s čerstvým cestovním pasem, podal mi ruku a popřál šťastnou novou budoucnost. Nestojí to za zmínku? (Po návratu z Rakouska mne předvolala tajná policie a vyšetřovala, jak jsem se dostal jako amnestovaný vězeň k pasu. Poukázal jsem na to, že můj pas nepodepsal náčelník oddělení pasů a víz, ale sám nejvyšší – náčelník celé Krajské správy! Ten totiž politicky přežil a byl docela povýšen na plukovníka. Tak mne soudruzi rychle vyhodili. – Už jsem byl několikrát a vděčně u hrobu onoho důstojníka na lesním hřbitově v Brně – Soběšicích, který byl tehdy v pravý čas na správném místě a pomohl mně k pasu.)

Po návratu z Innsbrucku provinciál respektoval přání biskupa Otčenáška a poslal mne do královéhradecké diecéze. Jenže nastala brzy tzv. normalizace a hradecký kapitulní vikář dr. Jonáš mne upozornil, že pan krajský církevní tajemník mi nedá souhlas pro duchovní správu. Drbal se na hlavě a pravil, že se uvidí… Tohle bude poslední podivná historka, kterou chci zaznamenat, právě kvůli tomu kapitulnímu vikáři. Pozval totiž soudruha církevního tajemníka na oslavu svých jmenin 4. 11., mne vyzval, abych si vzal bílou košili a kravatu, podal mně láhev tehdy vzácného moku Metaxa s tím, že z ní budu nalévat pouze panu tajemníkovi. Já byl tehdy mladík pohledný a zdvořilý, dle pana vikáře od mládí v neblahém vlivu jezuitů – a ejhle – souhlas k duchovní službě byl tady! Podal jsem soudruhovi krásně vyvedený doklad o tom, že mne biskup Rusch vysvětil spolu s P. Jakubcem v Innsbrucku – doklad ovšem falešný – i když s velkou pečetí biskupství v Innsbrucku – díky pochopení innsbruckého pana biskupa Pavla Rusche. I na toho vděčně vzpomínám. Ten falešný doklad je nyní uložen v dokumentaci dějin církve za komunismu, v pražském archivu.

Zbývá mi poděkovat řádu Tovaryšstva Ježíšova; to byla všude dobrá legitimace; měl bych vlastně poděkovat i obtěžování tajnou policií, což u mne trvalo celkem 37 let a pomohlo výrazně, že jsem vydržel přes hodně peripetií ve svém povolání.

Jan Rybář

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru