26.02.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

Život za mnou (III. část)

Život za mnou (III. část)

V Třinci jsem bydlel na ubytovně s dost drsnými chlapíky. I práce v železárnách byla drsná: měsíčně jeden mrtvý… Z mé party to postihlo dva, Slováky.

Od roku 1950 jsem byl 37 let pod dohledem Státní tajné Bezpečnosti (StB). Ovšem s výjimkou let 1968 – říjen 1969. (V říjnu už jsem byl zase na výslechu na Krajské správě SNB v Brně.) V Třinci vedle mne spal donašeč, propuštěný vězeň, který opilý nade mnou v noci řečnil své monology. To se již výslechy stupňovaly až na dva týdně: podepsat spolupráci s policií, tedy – stát se udavačem… Pamatoval jsem si slova našeho novicmistra P. Kučery: bratři, tohle nikdy! V práci nade mnou jezdily vláčky s taveninou a napadaly mne myšlenky – vylez na žebřík, dej hlavu na kolej a budeš mít pokoj… Konečně mne 11.5.1960 sebrali. U soudu četli moje posudky z trvalého bydliště i z pracoviště: dík těm soudruhům, co se nebáli a napsali i nepravdy, aby mi pomohli. Že můj otec „dělal“ jako dělník Vítězný únor, že jsem za 10 let fyzické práce ukázal přináležitost k dělnické třídě, že jsem pracoval v brigádě socialistické práce na 120 %, což samozřejmě nebyla pravda, vždyť jsem v té době sotva uzdvihl pytel cementu… Jiní spolubratři měli posudky jako fanatičtí zavilí nepřátelé dělnické třídy a socializmu, a tedy i daleko těžší tresty. Vzpomínám, že i z Konzistoře bývaly špatné posudky na zatčené kněze – ze strachu nebo na objednávku StB. Dostal jsem po dvacetiminutovém soudním řízení 2 roky nepodmíněně. Svědkem byl Fr. Bláha, který s úsměvem dosvědčil, že jsem mu půjčil závadnou literaturu: Grigniona z Montfortu O pravé úctě k P. Marii. (To jsme byli dohodnuti). Bylo po smutku a touhách po sebevraždě! Už nebylo čím by mne strašili. Po krátkém intermezzu na dole v Ostravě – Heřmanicích jsem byl převelen do pevné věznice Valdice u Jičína, zvané mezi zločinci jako „Kartouzy“. Věděl jsem, že je tam komunita církevního „výkvětu“ těch, kteří neprošli žádnou amnestií pro strach soudruhů z jejich eventuálního působení v případě jejich propuštění na svobodu. Věděl jsem samozřejmě také o komunitě spolubratří jezuitů – asi patnácti – a to dvou provinciálů, několik rektorů, a hlavně tří jezuitů - dříve tajných biskupů…

Vždyť to byla naděje na splnění mého životního přání – dosáhnout kněžského svěcení! Díky rozhodnému jednání slovenského provinciála Rudolfa Mikuše měli Slováci biskupy nedosazené státem, tedy hodnověrné! Korec, Kalata a Dubovský na mne čekali ve valdické věznici !?! Nejvíce kněží bylo v té době vězněno z diecéze královéhradecké. Měli tam i svého biskupa Karla Otčenáška, který už měl za sebou 10 let nesvobody. Stejně tak i český provinciál P. Šilhan a několik dalších. Byla tam dobrá společnost, jiná než v ubytovně v Třinci... Další 4 biskupové se nalézali na III. oddělení, přísně izolovaném. Tam byl umučen P. Toufar i jiní političtí, tam byli krutě vyšetřováni od r. 1949 spolupracovníci biskupů jako např. Antonín Mandl. Ten tam zešílel, strhával ze sebe šaty a vyl jako pes… Já už jsem ho poznal jako klidného a zdravého člověka, který mi přednášel církevní dějiny. Ale na ten barák se nechtěl ani podívat... Stále tam bylo několik prominentních vězňů, např. i biskupové Ján Vojtaššák, Stanislav Zela – můj někdejší biřmovatel, Vasil Hopko a Ladislav Hlad.

Ihned po příchodu z „uvítací cely“ se mne ujal Josef Zvěřina. Určil přítomné profesory k mému studování. Pro Starý Zákon to byl Augustin Malý z Budějovic, Laco Hanus pro morálku, Petr Ondok pro filozofii, B. Bárta OFM pro Nový Zákon, F. Davídek pro pastorálku atd. S některými jsem pracoval na brusu – vyráběli jsme ověsky pro benátské lustry. Nebo jsem s nimi chodil na povinné „vycházky“ po vězeňském dvoře. Největší výhoda byla, že jsem s nimi pobýval na jedné cele. Vězení se nacházelo v někdejším kartuziánském klášteře, zrušeném císařem Josefem II. My jsme bydleli v bývalé klášterní spižírně. Byla to tedy rozlehlá místnost – 45 chlapů na tříetážových kavalcích. Staří „sídlili“ dole, mladší nejvýše. V noci tam nebylo k dýchání… Dále – 2 klozetové mísy a 2 umyvadla se studenou vodou. Později někdo sehnal 2 staré deky a pověsil před záchodové mísy, aby nebylo vidět trapné situace… Protože jsme byli mimo hlavní tah chodeb, muselo se u nás topit kamny. Byla to výhoda – dal se uvařit čaj nebo kafe. V případě velké šťáry se tam házely i písemnosti – ale to až v krajním případě. – Věděli jsme, že někteří pánové donášejí. Poznalo se to podle lepšího oblečení a druhu práce, kterou měli poměrně lehčí. Většinou se k nim ostatní chovali milosrdně.

Čas míjel, já jsem doufal. Měl jsem 31 roků, z toho 17 let pod péčí Tovaryšstva Ježíšova. Byl únor 1962 a já měl za 3 měsíce opustit kriminál a odejít zase do života v socializmu, „na svobodu“. Od ledna jsem konal velké exercicie, tedy třicetidenní. Nabídnul mně je Josef Zvěřina. Konaly se i v pracovní době. Brigadýr, který rozděloval práci u brusů, byl podplacen a určil mne v té době k práci s P. Zvěřinou. Skončili jsme v polovině února. Ani mi hloupému nenapadlo, proč mi Josef věnuje tolik času, když byl tolik žádán jinými. Pochopil jsem to velice brzy a jsem mu dodnes za toto vděčný. Ten člověk neztratil elán a horlivost pro věc Boží… Ani za tolik dlouhých let tvrdého věznění…

Jan Rybář

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru