20.02.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

Život za mnou (II. část)

Život za mnou (II. část)

Křesťané žili po roce 1948 ve stále větší nejistotě. Represe postihly pochopitelně nejprve katolíky: byli přece řízeni cizí mocností, Vatikánem! V lednu 1950 byl naplánován a brzy uskutečněn velký monstrproces s 10 řeholníky, z nichž byli 3 jezuité. Já byl v té době klidně živ v ústraní noviciátu na Velehradě, šťasten, že mne přijali. V tomto domě panoval řád, jaký jsem už později nikde nezažil. Netušili jsme co bude; nebrali jsme moc vážně poučení novicmistra, že v budoucnu možná budeme mít  čas jen asi na desátek růžence. Že se třeba dostaneme do situace, která bude opačná snahám, jimž se věnujeme nyní, česky řečeno, že opustíme cestu křesťanské dokonalosti a uvízneme v pasti „nepřítele lidského pokolení“.  Prosil nás, abychom však nikdy nezradili výslovně Krista tím, že podepíšeme spolupráci s tajnou policií. Nevěnovali jsme ani mnoho pozornosti příchodu zmocněnce Státního úřadu církevního, který se usadil přímo v pokoji rektora domu P. Ševely. To byl začátek konce našeho dosavadního způsobu života.

Ve čtvrtek bývalo u jezuitů pravidlem, že se celý den strávil v přírodě. Ten čtvrtek 13.4.1950 tomu bylo stejně. Ulehli jsme večer příjemně unaveni. Probudilo nás ve 23.30 h světlo v ložnici. U každého z nás stál uniformovaný ozbrojení příslušník Veřejné bezpečnosti (tehdejší název policie). „Oblečte se, sbalte prádlo a osobní potřeby!“ Do posluchárny, kde jsem měl hodinky a doklady v psacím stolku, mne nepustil. Shromáždili nás do refektáře – jídelny, krásné barokní síně. Civilně oblečený soudruh nám sdělil, že budeme přemístěni do centralizačního kláštera, aby se zabránilo protistátním piklům. Každý z nás má ovšem nyní možnost, aby odešel domů, tedy např. k rodičům, a zapojit se do budování socializmu. Jinak bude sdílet osud s ostatními. Z přítomných 72 řeholníků se ani jeden nehnul. Nastoupili jsme se svými kufříky do připravených autobusů. Studentíci naproti klášteru v prelátském traktu měli tmu. Ukázňovalo je tam mnoho policistů, příslušníků Veřejné bezpečnosti. Kromě nich tu pobíhalo spousta civilů, tajná policie. Studenty pak druhý den odeslali k rodičům. Nás zatím vezli do neznáma. Po nějaké hodině jízdy jsme volali po zastávce… Dovolili nám vyjít do tmy, do pole, abychom si ulevili. Žádný z nás toho nevyužil, nikdo neutekl…

Za svítání autobusy zastavily a znalci rozpoznali, že se nalézáme v Bohosudově. Tam bylo rovněž církevní gymnázium a konvikt, vedené jezuity. Nyní již vše vystěhované, jen připravené slamníky a sláma k jejich naplnění.

Nejstarším deportovaným z nás byl Fr. František Dvořák, řeholní bratr, 90letý. Za 10 dní, 23.4.1950 v Bohosudově zemřel smutkem po milovaném Velehradě. Nejmladší byl novic Antonín Vedral, měl 15 roků a 4 měsíce. – Po dvou týdnech přivezli další klášterníky, františkány a minority. Naši příbuzní četli v novinách o vytvoření centralizačních „klášterů“, leč netušili, kde kdo je. Já zde nevypisuji žádné detaily či epizody; bylo by to na knihu. Ale jedno si neodpustím. Stala se mi zvláštní věc; popsal jsem ji už v knížce „Musíš výš“ pod názvem „Dítě roku 1950“: Jednoho dne nás dva novice vedl dozorce do tzv. velitelské zahrádky, kde odpočívali naši nadřízení. V té době tam seděla na lavičce jen manželka nejvyššího soudruha, paní Vavroušková. Dostali jsme za úkol porýt kousek trávníku. Má práce zajímala asi tříleté děťátko paní velitelové. Motalo se kolem a tahalo za sebou na šňůrce vozíček. A hle – v tom vozíčku ležel kámen a pod ním obálka s mým jménem, rukopis mé matky. Buď klidný, psala, víme o tobě. – „Ochranná vazba před hněvem lidu“ (jak se úředně nazýval náš pobyt za mřížemi) skončila pro mne amnestií 9.5.1951 a já se pak dozvěděl, že matka paní velitelové nakupuje ve stejném krámě jako moje matka – a 3 ženská srdce nic nedbala na strach ani na státní tajemství… Tak se stalo děťátko velkého soudruha poslíčkem světla v temnotách.

V srpnu nás mladé odvezli do Hájku u Prahy, vypleněného františkánského kláštera, a po pár týdnech pak do lágru na stavbě přehrady Klíčava v lánské oboře. Odtud jsme byli všichni propuštěni na amnestii 9.5.1951. Tak se stalo, že jsem mohl 14.8.1951 tajně složit první řeholní sliby v kostele sv. Rodiny v Brně u sester františkánek při zavřených dveřích. Brzy nato byl i tento klášter zlikvidován. V Brně se o nás staral P. Josef Böhm, tuberák propuštěný pro nemoc z internace. Jenže toho zatkli již 5.5.1955 v 5 hodin odpoledne z pokoje č. 5 v pátý den týdne!! Přišel jsem za ním do nemocnice a jeho lůžko bylo ještě teplé… Sestra přítomná zatknutí pravila, že se smál a prorokoval, že se vrátí za 5 let. (Vrátil se za 5 roků a 5 dní na amnestii 9.5.1960.) Žil ještě dlouho jak to u tuberáků bývá a zemřel na Hostýně 26.12.1999. Učil mne základům filozofie – díky jemu! Za to seděl…

V roce 1952 jsem byl odveden na vojnu do jednotek lidí politicky nespolehlivých zvaných PTP, pomocné technické prapory. Čekala nás lopata a krumpáč. Pro citlivé povahy to bylo těžké období, někdy horší než samý kriminál. K rodičům jsem se vrátil 30.11.1954. Našel jsem práci jako skladník ocele v továrně na elektropřístroje. Když bylo v Brně zatýkání spolubratří r. 1959, utekl jsem na brigádu do Třineckých železáren.

Jan Rybář

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru