Život v pravdě
Mt 5,1-12
4. neděle v mezidobí
Dovolím si být, na úvod dnešní homilie, trochu osobní. Každý z nás má své oblíbené - kupř. knihu, film, obraz, písničku, co já vím. Mezi ty mé „oblíbené“ patří právě ta dnešní pasáž z Písma sv., tzv. Horské kázání. To je síla, to je koncentrát moudrosti – a to i přesto, že se nabízená blahoslavenství moc nenosí. Chudí, tišší, plačící, pronásledovaní, milosrdní … nic, co by se nabízelo, co by bylo kýžené, vyhledávané, v očích tohoto světa. Ale abych nevytrhával pojmy z kontextu; kázání na hoře (u Matouše; u Lukáše pod horou – ale to není podstatné, zkrátka u břehů Genezaretského jezera a v místě, kde byla vhodná akustika) je, alespoň dle mého, perlou mezi evangelii. Biblisté hovoří o „mluvě kříže“ – překračující lidskou moudrost. V jedné homilii nelze obsáhnout tuto pasáž, zaplnila by celé knihy, tedy jenom heslovitě.
Být chudý duchem nemá nic společného s materiální chudobou a už vůbec ne se slaboduchostí, avšak má mnoho společného s postojem vnitřní chudoby, vyprázdněnosti od sebe samého. Být chudý v duchu znamená být svobodný k vnějším skutečnostem. Být vyprázdněný od jakékoli touhy vlastnit – svoji pravdu a Boha a všechny skutečnosti podle svých představ. Být chudý v duchu znamená být pokorný, nestavit sebe a své já, do středu všeho dění. Vzdát se všeho a proto získat všechno - nebeské království. Toto prvé blahoslavenství v sobě nepřímo obsahuje všechna ostatní.
Blahoslavení plačící – pláč je v očích světa projevenou slabostí, která by se měla skrývat – jak velký omyl! Pláč je darem, který osvobozuje, uzdravuje. Který boří zdi sebejistoty, fasádu nedotknutelnosti. Jak mnoho potřebujeme schopnost plakat, o tom by nám mohli psychologové (a nejen oni) vyprávět. Ostatně, i zde Ježíš nabízí pro ty, kteří dovedou plakat (samozřejmě ne ublíženě a pro hlouposti, ale nad tvrdostí srdcí, nad vítězstvím zla, nad bídou svou i druhých) odplatu v tom, že budou utěšeni, potěšeni. Blahoslavení tišší – ti, kteří se neohání slovy, frázemi, argumenty ale umí zmlknout. Tišší, kteří nemají na všechno odpověď, kteří nemají potřebu se ke všemu vyjadřovat. Kteří odmítají násilí v jakékoli formě. (Mlčící pravda zní hlasitěji, než ukřičené lži a polopravdy.) I oni budou velkolepě odměněni – dostanou zemi za dědictví. (Umlčeni ve svých právech budou vlastnit zemi.)
Blahoslavení ti, kdo lační a žízní po spravedlnosti – jak se liší od těch, kteří si zjednávají „své“ právo silou. Touží po pravdě, po spravedlnosti v tomto světě, který se cpe lží a bezprávím; dusí se nenasytností po požitcích, po moci a slávě za jakoukoli cenu. Oni budou nasyceni, jim se dostane té jediné spravedlnosti. Boží spravedlnosti, která stojí nad zohýbanými paragrafy světských zákonů.
Blahoslavení milosrdní (misericordes, také milého, chápajícího, obětavého, obětujícího se srdce), neboť oni dojdou rovněž milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce - opět je řeč o srdci, pomyslném centru lásky, všech krásných, hlubokých citů. Jakým darem je mít čisté srdce, nezasviněné zlobou, neposkvrněné přízemností, nenávistí, zapšklostí, pomstychtivostí, sobectvím a vůbec vším, co člověka vnitřně znečišťuje. Pouze s čistým srdcem, čistým zrakem je možné spatřit Boha a jeho odraz v kráse druhých duší.
Blahoslavení tvůrci pokoje – jak moc potřebujeme pokoj; ten pokoj, „který svět nemůže dát“! Kolik nepokoje, zmatku, chaosu, napětí je v nás, a kolem nás. Kolik nespokojenosti, neklidu. Ti, kteří kolem sebe šíří pokoj, jsou jako léčivý balzám; jsou oázami v drsné pustině bezobsažného rámusu, vyprázdněných citů, povrchní zábavy, nesmyslného balastu a hloupých, urážlivých, ubližujících gest a slov. Boží Syn říká: „Svůj pokoj vám dávám“ a ti, kdo jsou Boží, kdo rozsévají jeho pokoj, dárci smíření, odpuštění, jednoty, ti budou jako On nazváni Božími syny.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Netoliko pronásledovaní, pronásledovaní pro spravedlnost. Život s právem, v právu a také v pravdě a s pravdou, je tak náročný. Svět, ten chce být klamán, podváděn; chce žít ve lžích a líbivých slovech. Poukazovat na jedinou a jedinečnou pravdu, která má svůj původ v Bohu, vede vždy k nevoli mocných a k pronásledování. Však také jedinou, opravdovou spravedlnost; spravedlnost, která ví o všech příčinách i důsledcích; která měří všem rovným dílem, takovou na světě nelze najít. Té se dostává jedině v nebeském království, které je přislíbeno všem, kdo o ni usilují.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat, vylhaně vám připisovat každou špatnost. Tohle může pronést jen blázen – nebo Boží Syn. Však také kvůli mně. Potupu, křivá nařčení, nespravedlivé soudy, hanobení, pomluvy, očerňování, výsměch, ztrátu cti, to neseme hůře než otevřené násilí. A ono to také bolí více, než rány. A tady je nám řečeno, že se z toho máme radovat a nad tím jásat. Po pravdě řečeno, neznám takového člověka, který by to dokázal. Výjimeční, mimořádní lidé, spíše světci mezi námi, ti dokáží být nositeli předchozích blahoslavenství, ale toto poslední? Však také jim je slíbena velká odměna. Přesahující ty předchozí. Co se asi skrývá za onou „vekou odměnou“? Můžeme se jen domnívat, ale stejně, jako platí o Božím království: „Co lidské oko nevidělo, co na lidskou mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují“. Radovat se z pronásledování, křivd, ponižování, bezpráví, to dovedou jen nemnozí. Pokorní, vášnivě milující Krista, oddaní a vydaní se, do rukou Božích. (Například takový sv. František.)
Přiznal jsem se v úvodu, že toto je má oblíbená pasáž z Písma sv. Je to takové „Kristovo osmero“ příkladů úžasného, pravého, naplněného života. Však také blahoslavenství, (v řečtině „makarios“, latinské „beatitudines“) znamená blažení, šťastní. Vím, že kdybych tato Kristova slova dokázal naplnit, byl bych také šťastným. Byl bych bláznem pro Krista. Ne, nejsem takovým. Ale vím, že právě tyhle „Božské nesmysly“ jsou rozumnější, krásnější a blaženější, než všechny pocty, hodnosti, tituly a sláva tohoto světa. Kéž by se tento bláznivý, protože pošetilý, svět stal bláznivým, protože Kristovým. Asi je to utopie. Škoda …
Jiří Vojtěch Černý
