Život smrtí nekončí

2 Mak 7,1-14

Lk 20,27-38

32. neděle v mezidobí

Ústředním tématem dnešní, 32. neděle, je vzkříšení. Vzkříšení po naší smrti, či chcete-li, naše další existence po smrti těla. Tuto víru v posmrtný život najdeme u všech kultur a náboženství, co jich v dějinách bylo a je; najdeme ji rovněž v Písmu sv. Je tedy skutečností, se kterou je radno počítat – a to nikoli jen coby lacinou frází pro pozůstalé, či jako berličku pro naše pozemská trápení. Ačkoli o posmrtném životě nevíme zhola nic konkrétního a teologové nám nabízí pouhé spekulace, můžeme se opřít o slova Písma. Třeba i o ta z dnešní liturgie. Prvé, ze Starého zákona i evangelium, mají mnoho společného. Třeba to, že jejich děj je zasazen do nejpřirozenějšího prostředí – do rodiny; že zde hraje podstatnou roli číslo 7 – biblické číslo plnosti, a především, že víra starozákonních mučedníků a samého Ježíše v posmrtný život je tak pevná, že se nebojí pro ni mnohé obětovat.

Víra matky z knihy Makabejské je vskutku heroická. Vždyť každá matka usiluje o dobro a zdraví svých dětí – ale tato matka sama povzbuzuje svých sedm synů, aby se nebáli podstoupit muka a smrt pro víru v Boha a pro naději na slavné vzkříšení. Vytržen z kontextu, by příběh matky a jejích sedm synů byl morbidní, drastický a nepochopitelný. Avšak svatopisec nepopisuje tuto scénu pro zvrhlou zálibu v utrpení, ale jako svědectví o neuvěřitelné vnitřní síle a víře v Hospodina a v jeho Zákon. A také pro onu víru ve vzkříšení mrtvých, o níž jde v poselství dnešních textů především. Historickým rámem této scény je kruté pronásledování Židů, kteří se odmítli vzdát víry v Hospodina, svého Boha. (Za vlády Antiocha Epifana, který chtěl silou helenizovat všechny národy, na území dobytém Alexandrem Velikým.) Jsou pro svoji projevenou víru zabíjeni a přece neváhají vydat Bohu svých otců svědectví, a zachovat věrnost Božímu Zákonu. Dnešní úryvek z knihy Makabejské líčí drastickou smrt 7 synů jedné matky, která sama povzbuzuje své syny, aby přijali mučednickou smrt. Co je pro nás významné, jsou právě jejich slova, vyjadřující jejich víru ve „vzkříšení mrtvých“: „Jsme odhodláni spíše zemřít, než překročit božské zákony otců.“…„Ničemo, bereš nám přítomný život, ale Král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony.“…„Dostal jsem je (své ruce) z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím.“…„Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat v Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni.“ Nejsilnějším svědectvím jsou ovšem slova matky, která své syny povzbuzuje. I když její slova povzbuzení v dnešním úryvku nezazněla, přece stojí za uvedení: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“

Sedm bratří zemřelo s přesvědčením, že Boží zákony mají vyšší cenu než jejich život; zemřelo s vírou ve vzkříšení.

Vidíme, že to, co posiluje tyto - v pravém slova smyslu - mučedníky tváří v tvář mučitelům a utrpení, je jejich neochvějná věrnost Bohu, Jeho přikázáním a naděje na Vzkříšení.

O tom, co je to vzkříšení mluví Ježíš v dnešním evangeliu. A jako obvykle nepodává akademickou definici. Saduceové, (což byli náboženští liberálové a možno říci, židovští volnomyšlenkáři), jej chtějí dostat do úzkých. A vymyslí si kauzu, která je sice dost nereálná, ale nikoli tak nesmyslná, jak se na první pohled zdá. V Izraeli totiž existovalo tzv. levirátní manželství, které zavazovalo svobodného a bezdětného bratra, vzít si za ženu vdovu po starším bratru a zplodit mu potomstvo. Avšak, komu by patřila žena po vzkříšení, kdyby ji mělo všech sedm bratří a ani jeden se nestal otcem jejích dětí? Tato otázka má zesměšnit nikoli Zákon, ten byl i pro Saduceje svatý, ale vzkříšení, o kterém mluví Ježíš. Ten však na jejich, za vlasy přitažený dotaz, vůbec neodpoví, ale jde rovnou k jádru věci. Ti, kteří budou po smrti vzkříšeni, se už vůbec nebudou ženit nebo vdávat, protože na věčnosti všechny pozemské instituce a vztahy zanikají. Tam jde o zcela nový způsob existence, existence duchovní. A protože otázka saduceů se týkala také plození potomstva, odhaluje Kristus absurditu jejich dotazu tím, že zdůrazňuje nesmrtelnost duší a jejich podobnost s anděly, kteří jsou přece bytostmi duchovními a na které, jen tak na okraj, saduceové také nevěřili. Saduceové byli takovou svéráznou náboženskou skupinou a jediné co „brali“, čemu věřili, bylo Pět knih Mojžíšových. Proto Kristus jako důkaz svého tvrzení bere právě citát z Druhé knihy Mojžíšovy /Exodus/, kde Mojžíš nazývá Boha: „Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým.“ Ježíšovi zde nejde o exkurs do biblických dějin, nýbrž o podstatu tvrzení, že patriarchové dále žijí! „Všichni žijí pro Něho!“ Bůh je totiž Bohem živých, nikoli mrtvých; je živým Bohem, který stvořil život lidí a nenechá tento život zcela zahynout. Bůh dokazuje svou životnost i tím, že dává účast na životě všem, kteří s Ním žijí ve společenství víry. Že dává ve smrti pozemské zrod životu věčnému. „Všichni mu žijí“ to znamená: neexistují trvale mrtví; ti, kteří zemřeli; žijí, ovšem v jiném životním stavu, než na zemi. Život člověka, přes skutečnost umírání, má nekonečný rozměr, je nezničitelný, je věčný.

Všichni jsme dětmi Božími, protože člověk je Božím tvorem. A duše každého člověka touží po splynutí s Bohem na věčnosti. To je realita, kterou nikdo nemůže vyvrátit, stejně jako nikdo nemůže popřít samu existenci smrti. Smrt sama je však jen přechodem mezi dvěma způsoby existence - pozemské, odehrávající se přečasto ve stínu bolestí a utrpení a věčné, ve světle, pokoji, štěstí a lásce.

Víra v život věčný - kterou za chvíli vyznáme v Credu, není pro nás jen nějakou lacinou, dětinskou útěchou, jakýmsi placebem, falešným lékem na naše bolístky. Je silou, kterou lze překonat všechny útrapy (vzpomeňte na dnešní starozákonní příběh), je silou, která dává smysl našemu pozemskému životu; je vírou hodnou křesťana. A my si, právě v tomto „dušičkovém období“, kdy navštěvujeme hroby svých blízkých a modlíme se za spásu jejich duší, tuto víru více uvědomujeme.

Ano, náš život smrtí nekončí. Je věčný, jako jsou věčné naše nesmrtelné duše. Jak úžasné může být pro nás vědomí, že máme před sebou věčnou existenci v blízkosti – spíše ve splynutí, s největší a nejryzejší láskou, kterou je pro nás ten, který je světlem našeho života; světlem na konci pozemské pouti; světlem věčným.

Jiří Vojtěch Černý