29.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Žít ve světle

Žít ve světle

1 Jan 2,3-11

29. prosince - Pátý den v oktávu Narození Páně

První čtení (zastavím se u něho, protože evangeliu si ponecháme na svátek Hromnic) z prvního listu sv. apošt. Jana má, jsouc napsáno o desítky let později než evangelium, výrazné pastorační prvky.

Sv. Jan je nenadarmo nazýván „mystikem lásky“, i v dnešním úryvku dává tomuto svému přívlastku zapravdu. Často užívá kontrastu „světla a tmy“, ani dnes se tomuto protikladu nevyhýbá. Zde však nepíše evangelium, určené pro všechny čtenáře, současné a budoucí, kde užívá tyto pojmy v abstraktní rovině. Dnes se obrací na konkrétní křesťanské obce, povětšinou vzniklé z druhé generace křesťanů, která už nemohla mít vlastní poznání Krista a co hůř, která je už rozštěpena, ovlivněna nejrůznějšími bludy. Proto také Jan své obvyklé výrazy: „světlo vs. tma“ používá s daleko konkrétnějším, až osobním, akcentem. Jeho slova jsou slova pastýře, laskavá sice, ale důrazná a přísná. Jan ví komu a do jaké situace adresuje svá slova.

Začíná, jak jinak, u lásky. Láska je pro Jana centrálním, základním pojmem, na němž staví svůj postoj ke Kristu a k pozdějším křesťanům. Láska je pro Jana synonymem Krista, stejně jako pojmy tak zásadní, jako „světlo“, „pravda“ a „Slovo“.

„Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska přivedena k dokonalosti. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on.“

Jan začíná odkazem na poznání Krista: „poznat Krista, „znát Krista“ není jen věcí rozumu, ale osobního vztahu. V hebrejském prostředí „znát někoho“ není jen setkáním na společenské rovině, ale zahrnuje hluboký, osobní vztah. (Vzpomeňme kupř. na biblické „poznat svou ženu“ znamenalo mít s ní ten nejbližší možný vztah; poznat druhého člověka se rovná ztotožnění, sjednocení se s ním.)

Také dnes, když se odvolává na to, že adresáti listu navenek tvrdí že „znají Krista“, ale z jejich jednání a postojů tato „znalost“ není patrná. Proto Jan povzbuzuje, téměř naléhá, k „zachovávání Kristových přikázání“ – zejména a především „přikázání lásky“ a k „zůstávání v Kristu“, které právě předpokládá onen osobní vztah – zůstávat v někom mohu jen do té míry, nakolik jsem s ním a v něm zajedno. „Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se chovat tak, jako se choval on.“

Jan zdůrazňuje, že Kristovo přikázání není uměle naroubováno na židovské zákony a přikázání, ale naopak – je jejich základem, podstatou. (Vždyť celé Desatero přece stojí na lásce – lásce Boha Otce k Božímu lidu. Kristovo přikázání lásky stojí na lásce, kterou Kristus dovedl k dokonalosti tím, že jí proměnil v nejvyšší oběť lásky – k vydání sebe sama při „Poslední večeři“ vzápětí k vrcholné oběti Beránkově na kříži.

Praxe onoho „zůstávání v Kristu“ je praxí naplněné křesťanské lásky. Ta se projevuje tím, že dotyční „žijí ve světle“. Žít ve světle však není možné – přímo se vylučuje s tím, žít současně ve tmě, v ne-lásce, v nenávisti. „Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle … kdo svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.“

Jan píše svá slova sice s důrazností, ale přece s láskou. Jako dobrý pastýř ukazuje na mylné interpretace Kristovy nauky a zejména – jak je pro něho charakteristické, na to, že naše vztahy – k Bohu, k druhým i k nám samým – musí stát, přímo existencionálně vycházet, z lásky. Z lásky ke Kristu – který sám je ztělesněnou láskou; z lásky k Bohu Otci a – což je vždy nejtěžší, i z lásky k druhým, bratřím i sestrám, z nichž mnozí mají k ideálu Kristovy lásky ještě hodně daleko. (Stejně jako každý z nás, pokud jsme natolik upřímní, abychom si to přiznali.) „Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.“

Jan Evangelista je nejen oním „mystikem lásky“, lásky ke Kristu, která je plamenem jeho srdce, jako milující je i dobrým učitelem. (Dobrý učitel se pozná podle toho, že má rád své žáky; že to, čemu učí, sám věří a hlavně, žije to – jen tak může být autentický. Jen tak může získávat a strhávat i své žáky.)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru