06.11.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Žít s pohledem do budoucna

Žít s pohledem do budoucna

2 Mak 7,1-14

Lk 20,27-38

32. neděle v mezidobí

Máme za sebou Dušičky, tj. dobu, kdy jsme více myslili na věčnost; kdy i kroky bezvěrců zamířily na hřbitov; dobu, kdy i ta nejateističtější mysl si musí položit otázku „co je po smrti?“ a je-li vůbec „něco“. Křesťané, ti jdou o Dušičkách dál, než jenom k hrobu, prostřednictvím své víry jdou takříkajíc „za hrob“, a také přinášejí svým zesnulým víc, než jenom věnce a kytice. Jdou dál a mohou jít dál, protože věří v nesmrtelnost duše, a přinášejí také větší hodnotu, než jen květiny. Přináší modlitby za zemřelé.

A právě do tohoto dušičkového času nám zaznívá slovo prvého čtení z knihy Makabejské. Ten dnešní výňatek by mohl krutostí, kterou líčí, zahanbit nejeden akční film, ale tady nejde o násilí a krev pro efekt, tady teče krev pro víru, pro zachování Zákona a tradic; to je o něčem úplně jiném než o filmových supermanech a virtuální hře na utrpení. Tady jde o podstatu, o smysl života, o víru, pro kterou se přináší ta nejvyšší oběť. Sedm bratří, nebo také, sedm synů jedné matky, (sedmička jako číslo plnosti představuje celý národ) se nezlomeni po přestálém mučení, a bez zaváhání, vydávají do rukou katů. A každý z nich, ještě před smrtí, také vydá svědectví své víry v Boha, dosvědčuje odhodlání nepřestoupit za žádnou cenu Boží Zákon a také - o to nám dnes půjde především - pronáší slova neochvějného přesvědčení, o svém budoucím VZKŘÍŠENÍ.

A o víru ve VZKŘÍŠENÍ jde také v dnešním evangeliu. Vzkříšení je tím, o čem hovoří Ježíš. I On má před sebou protivníky a odpůrce. Nikoli cizince a pohany, ale vlastní soukmenovce. Židy, kteří sice věří v Boha a jeho Zákon, ale VZKŘÍŠENÍ popírají. (A nejde jen o akademickou disputaci, i v této situaci jde o základní principy víry a o smysl života.) Saduceové, což byli náboženští liberálové a možno říci, židovští volnomyšlenkáři, chtějí Ježíše dostat do úzkých. A vymyslí si kauzu, ve které, stejně jako v knize Makabejské, hraje roli také sedm mužů a jedna žena. Žena, manželka sedmi bratří, není matkou, je bezdětnou, nepředává tedy život. Pro Saduceje je tato kauza právnickou vějičkou, na níž chtějí „dostat“ Ježíše. Její neplodnost jakoby odkrývala podstatu saducejství – nejde o předávání života, ale rozdělování pozůstalosti. Nejde o život věčný, ale o to, kdo si bude užívat a kdo dědit – saduceové nejsou sto překročit pozemský rozměr a ani se o to nesnaží. Přichází s kauzou, která je sice dost nereálná, ale nikoli tak nesmyslná, jak by se na první pohled zdálo. (V Izraeli totiž existovalo tzv. levirátní manželství, které zavazovalo svobodného a bezdětného bratra, vzít si za ženu vdovu po starším bratru, a tak mu dát potomka. Ale komu by patřila žena, kterou mělo všech sedm bratří a ani jeden se nestal otcem jejích dětí?) Tento složitý případ, přednesený Rabimu z Nazareta, neměl zpochybnit Zákon, ten byl i pro Saduceje svatý, ale zpochybňoval VZKŘÍŠENÍ. Ježíš však na jejich, za vlasy poněkud přitažený dotaz, vůbec neodpoví, ale jde rovnou k jádru věci. Ti, kteří budou vzkříšeni se už vůbec nebudou ženit nebo vdávat, protože na věčnosti, tam všechny pozemské instituce a vztahy zanikají. Tam jde o zcela nový způsob existence, existence duchovní. Kristus podtrhuje absurditu jejich učení tím, že přirovnává nesmrtelné duše k andělům. Andělé jsou přece rovněž bytostmi duchovními, a - jen tak mimochodem, saduceové v jejich existenci také nevěřili.

Saduceové byli takovou svéráznou náboženskou skupinou a jediné co „brali“, čemu věřili, bylo Pět knih Mojžíšových – Tóra. Proto si Kristus, jako důkaz pro své tvrzení bere právě citát z Druhé knihy Mojžíšovy, z Exodu, z místa, kde Mojžíš rozmlouvá s Bohem v hořícím keři. Bůh sám se zde nazývá „Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým.“

Ježíšovi nejde o exkurs do biblických dějin, nýbrž o skutečnost, že tito jmenovaní patriarchové žijí! „Všichni žijí pro Něho!“ Bůh je totiž Bohem živých, nikoli mrtvých; je živým Bohem, který stvořil život a nenechá jej zcela zaniknout. Bůh dokazuje svou životnost i tím, že dává účast na životě i po tělesném umírání, dává ji všem, kteří s Ním žijí ve společenství víry.

Všichni jsme dětmi Božími, protože člověk je Božím tvorem. A duše každého člověka touží po splynutí s Bohem na věčnosti. To je realita, kterou nikdo nemůže vyvrátit, stejně jako nikdo nemůže popřít samu existenci smrti.

To, oč tady jde, je to, co je dál, za smrtí? Smrt je předělem, PŘECHODEM mezi dvěma způsoby existence: pozemské, odehrávající se přečasto ve stínu bolestí a utrpení, a věčné ve světle, pokoji, štěstí a lásce, v Boží blízkosti.

„Věřím v těla vzkříšení a život věčný“ vyznáme za chvíli v Credu, a tato naše víra pro nás není jen nějakou lacinou, dětinskou útěchou, zbožným placebem, falešným lékem na naše bolístky. Je silou, s jejíž pomocí lze překonat všechny útrapy - vzpomeňte na dnešní starozákonní příběh; je nadějí, která dává smysl našemu pozemskému životu.

Zakončím dnešní promluvu otázkou, která jde nám, křesťanům, takříkajíc „na tělo“: V co a v koho věřím já a my křesťané? Odpověď: V Ukřižovaného a VZKŘÍŠENÉHO Syna Božího – Ježíše. Jeho krutá smrt byla svědectvím lásky: lásky k Otci - dárci života, a rovněž k nám - které na kříži vykoupil z otroctví smrti a beznaděje. Lásky k nám, kteří jsme díky Jeho smrti dostali dar VZKŘÍŠENÍ a života věčného. Cožpak neříkal tento Boží Syn sám o sobě: „Já jsem Vzkříšení a Život, kdo věří ve mne, nezemře, ale bude mít život věčný“! Ono diskutovat lze o mnohém, stejně tak lze i mnohé, ne-li všechno, zpochybnit. My však, naštěstí, nejsme saduceji, kteří chtějí znemožnit Krista a prosadit si (za jakoukoli cenu) to své. Jsme křesťané a ztožňujeme se – dobrovolně, na základě své svobodné víry, že věříme. Věříme v Boha dárce života; v Ježíše, který nás vykoupil a zve nás za hranice naší smrtelnosti; a také v Ducha sv., který všemu dává život. Smrtí život nekončí, pokračuje dále, ale v jiných rozměrech, v jiné formě. Než uměle konstruovat plané spekulace, je lepší žít s pohledem do budoucna, plným naděje. Vždyť: „co lidské oko nevidělo, co na lidskou mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kde ho milují“.

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru