10.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Žijme naplno pro Boha a pro bližní

Žijme naplno pro Boha a pro bližní

Lk 17,7-10

Úterý 32. týdne

Vzhledem k včerejšímu svátku Posvěcení Lateránské baziliky, jsme přišli o krásné a veskrze poučné čtení ze začátku listu sv. apoštola Pavla Titovi, svému žáku, kterého ustanovuje představeným (biskupem) na Krétě a dává mu rady a poučení, jací mají být „starší“ (kněží), které tam ustanoví. Dnešní prvé čtení na včerejší volně navazuje, ale vytrženo ze souvislostí a bez včerejšího úvodu, se zaměřím raději, než na Pavlova poučení Titovi, na poučení Ježíše, které je určeno nám všem.

V evangeliu je řeč o služebnících ve vztahu k svému pánu - jenomže, pro nás dnes pojmy jako služebník, otrok, sluha, už patří minulosti. Přesto i my, stejně jako Kristovi posluchači, víme, o čem je řeč. Jde o poselství, které přesahuje společenské třídy a sociální uspořádání. Když si za služebníky dosadíme sami sebe a za našeho pána Ježíše Krista, pak je i pro nás dnešní evangelium srozumitelné a co víc, aktuální. Vždyť ve vztahu k Bohu jsme my všichni služebníci. Všichni, nejenom osoby zasvěcené a klérus. A nejen to. S pokorou si přiznejme, že jsme služebníky, ne příliš užitečnými.

Avšak, hezky popořádku. Máme zde obraz pána a jeho služebníka. Pán je vlastníkem pole, řídí práci, rozhoduje o chodu hospodářství. Služebník je, slovy dnešní terminologie, v pracovním poměru a pracuje. Když však skončí svou práci, která je jeho samozřejmou povinností, „nemá padla“, ale slouží svému pánu dál. To je stav zcela normální a běžný. Je to přece pán, kdo je obsluhován a ne služebník. Služebníku se neděkuje za to, co vykonal, protože to je přece jeho samozřejmá povinnost. Jádro poselství dnešního evangelia tkví v poslední větě: „Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“

Ano, ve vztahu k našemu Pánu, k Bohu, jsme jenom služebníci. Ne nevolníci a otroci bez vlastní vůle, ale služebníci. Co víc, spolupracovníci. Naše úloha je spolupracovat s Bohem na Jeho díle stvoření, hledat Boží vůli v našem životě a naplňovat ji. Být těmi, kým být máme, a konat to, co máme. To je naše životní úloha a možno říci i poslání. Nemůžeme očekávat, že by nám naši pozemští šéfové a nadřízení děkovali za to, že pracujeme, jak máme. To je samozřejmé a za to dostáváme svou odměnu v podobě platu. Bůh je, přeneseně řečeno, naším Nejvyšším šéfem. Šéfem velice velkorysým, dávajícím tu nejvyšší možnou odměnu. Není však v penězích, ani v naturáliích. Má duchovní rozměr, stejně jako i naše práce, náš podíl na Božím díle stvoření, má duchovní charakter. Je přirozené, že se máme snažit pracovat, jak nejlépe umíme, s plným nasazením. Vždyť pracujeme pro Boží království! A v čem spočívá naše duchovní práce? V duchovních úkonech, jakými jsou modlitba, láska a obětavost ve službě Bohu a bližním.

To, že jsme služebníky není výrazem naší poníženosti vůči Bohu, ale naopak výsady. My smíme s Bohem spolupracovat! My nejsme pro Boha nepostradatelní, Bůh si může udělat všechno sám. Děláme-li něco my, není to nevolnictví, vnucená povinnost, ale privilegium, že můžeme s Bohem spolupracovat. Je tu ale malý háček: budeme-li se na naše úkony duchovního života, na naše skutky tělesného a duchovního milosrdenství, prokazované druhým, dívat jako na naše a pouze naše zásluhy, konané proto, abychom si uspokojili svůj pocit nepostradatelnosti a důležitosti: „Podívejte se, jak JÁ sloužím, jak JÁ se obětuji…“ není to k ničemu. A nezaslouží si ani odměnu a uznání. Ale budeme-li naplno konat, co cítíme, že dělat máme a budeme-li mít přitom oprávněný pocit své nedostatečnosti a pokorné vědomí své nedokonalosti, pak budeme těmi správnými služebníky, zcela oddanými svému jedinému Pánu. On není povinen nám za naši službu dávat nic - a přesto dává. Tolik, že to přesahuje naši schopnost jeho dary vůbec přijímat. A proto. Dělejme ze své strany všechno, co můžeme, žijme naplno pro Boha a pro bližní a děkujme, že jsme tento den, rok, celý svůj život, mohli být těmi, kteří s Bohem mohli spolupracovat na díle Jeho stvoření. Nečekejme na díky a chválu, ale sami Bohu děkujme a chvalme jej. Beztak naše díky nikdy nebudou stačit na to vše, co udělal On pro nás.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru