24.03.2016 20:15, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Zelený čtvrtek - slavnost par excellence

Zelený čtvrtek - slavnost par excellence

1 Kor 11,23-26

Jan 13,1-15

Zelený čtvrtek

Zelený čtvrtek, jak jsme zvyklí, tento, navýsost důležitý den nazývat, je bezesporu slavností par excellence. Je v něm obsaženo tolik symbolů, a v jeho liturgii je zhuštěno tolik lásky. Jeho největším darem je dar Eucharistie – Ježíš, Boží Syn, se VYDÁVÁ, cele daruje a stává se bezmocným, v oběti Těla a Krve, pro nás zhmotněné pod způsobami chleba a vína.

Přestože si v tento den připomínáme ustanovení hned dvou, tak důležitých a vzájemně provázaných svátostí: Eucharistie a kněžství, nelze Zelený čtvrtek vyjmout, jako ojedinělý den, z liturgie a smyslu celého Svatého týdne. Patří k tomuto pašijovému týdnu, je jeho neodmyslitelnou a umocňující součástí.

(Použil bych příměru: vyjmout Zelený čtvrtek ze souvislosti Kristova utrpení, by bylo asi jako vyndat, sice nádherný a drahý rubín, ze zlatého prstenu. Sám by sice zářil, dál plápolal barvou krve, ale prsten by už nebyl úplný, sám o sobě by ztratil svou hodnotu. Prsten bez drahého kamene by nebyl dokonalý, devalvoval svou hodnotu. Stejně tak, Pašijový týden, co víc, Kristovo ukřižování, by také bez souvislosti Zeleného čtvrtku, ztratilo svou pravou hodnotu.)

Zasaďme si jej do souvislostí - co mu předchází a co jej následuje? Pašije Květné neděle a pašije Velkého pátku. A právě PAŠIJE můžeme vnímat jako horizontálu břevna kříže, které Zelený čtvrtek pozvedá svou vertikálou EUCHARISTIE až k nebesům.

„Toto je mé tělo, toto je má krev. Smlouva nová, smlouva věčná.“ Každá smlouva se ve SZ zpečeťovala krví – a v pašijích přece teče krev Božího Syna; ale také při ustanovení Eucharistie teče krev, ta proměněná, v pohárech vína, předepsaných pro slavení večeře Paschy. Ježíš ji už, jakoby předem, promění v krev, která se bude, už jen za pár hodin, řinout z jeho zbičovaného a zmučeného těla. On to ví. To jen ti okolo stále ještě nechápou – a v mnohém ani my pořád ještě nechápeme, oč tady vlastně jde. A snad ani nikdy nepochopíme. Vždyť svátosti, Kristova oběť – to jsou tajemství, přesahující nejen naše chápání, ale náš život, naši existenci vůbec. Něco ale pochopit můžeme. Třeba to, co Poslední večeři předcházelo. Mytí nohou. A co následovalo: úzkost v Getsemanech.

Nejprve, o Květné neděli přijíždí Ježíš do města Davidova na oslátku. Osel je tažné zvíře, je to soumar, na jehož hřbet nakládají těžká břemena. Všechna ta sláva kolem, ono jásavé HOSANA je jen vnější kulisou, která, možná neprávem, Kristovým současníkům i nám, zahaluje tu skutečnost, že Ježíš se zde jakoby ztotožňuje s tím, na jehož hřbetě sedí. Předjímá tím jen chvíli, kdy na svých zádech ponese tíhu kříže a tím i tíhu hříchů celého světa. O Květné neděli, navzdory palmovým ratolestem ukazuje na sebe, jako na toho, jež se ponížil, jehož jediným posláním je nést břemena a sloužit.

Mezi ponížením služebníka o Květné neděli a smrtí odsouzence na Velký pátek, mezi touto pomyslnou horizontálou kříže, se tyčí vertikála lásky pokorného Boha, sestupujícího k hříšnému člověku. A sestupuje dolů, úplně dolů, k nohám apoštolů. Nohám nepochybně špinavým, které Ježíš, v roli posledního služebníka – umývá. Je to silné gesto, plné pokory. Ježíš odloží šat, přepáše se zástěrou a pokleká na zem. A nečiní žádných rozdílů, nevybírá si. Poklekne i k nohám Jidášovým.

A potom přijde Kristův čin, který pozvedne naše přízemní lidství až k nebi. To když zazní slova nejvyššího poselství – poslední slova, závěť, testament. A jím je právě ustanovení Eucharistie – „To čiňte na mou památku!“

Tato „památka“ není jen leskem a vrcholem naší liturgie, ona památka je, rovněž a zejména: výzvou k oběti. K nesení našich křížů. Ke službě druhým a pro druhé. „To čiňte na mou památku!“ Bez oběti by Eucharistie ztratila svůj smysl a byla by jen bezobsažným slavením jakéhosi mystéria. Eucharistii dává smysl oběť. Oběť lásky. (Vždyť sama Eucharistie je ve své podstatě obětí. Je obětí nekrvavou – ukazující na krev nové smlouvy, která byla tak bolestně skutečná!)

Jak vidno, i v liturgii Zeleného čtvrtku je obsažen KŘÍŽ. Z prachu země k samému Bohu; z ponížení otroka k potupě odsouzence. Vertikála i horizontála. A její střed? Srdce Beránka Božího, jehož tlukotu naslouchal sv. Jan. A z tohoto srdce, plného lásky, ale i bolesti z nepochopení a nepřijetí, prýští slova o vzájemné lásce, o službě jeden druhému. „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ Jak to koresponduje s oním: „To čiňte na mou památku!“

Moji milí, kdykoli budeme přistupovat ke stolu Páně a mít tak účast na jeho oběti, buďme si vědomi toho, že máme být jako Kristus, protože sv. přijímání nespočívá jen v tolikrát opakovaném, bezmyšlenkovitém otevření úst. Je třeba mít především otevřené srdce, které ví, že rytmus jeho života udává ono následování Krista, vyjádřené slovy: „jak jsem udělal vám, tak máte dělat i vy“; že tlukot našeho srdce bude oživujícím jen v naplnění nepřeslechnutelné výzvy: „To čiňte na mou památku!“ Prosím vás, nedopusťte, aby vám Eucharistie stálým a bezmyšlenkovitým opakováním zevšedněla. Aby pro vás ztratila svoji životadárnou sílu a hodnotu. Při každé mešní oběti se znovu a znovu za nás obětuje Ježíš Kristus, ale také, spoluobětuje se kněz, a rovněž vy, kteří přece všechny své touhy, bolesti, hříchy a pády smíte položit na paténu a nechat je Kristem proměnit a uzdravit. Je však nejvíce zapotřebí na onu pomyslnou paténu položit sami sebe. Připojit se ke Kristově smlouvě – nové a věčné. Jen tak se může stát dar Eucharistie pravým a jedinečným pokrmem našeho života. Pokrmem, který dává sílu k životu a vede k životu věčnému!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru