09.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Zelený čtvrtek je svátkem par excellence

Zelený čtvrtek je svátkem par excellence

Ex 12,1-8.11-14

Jan 13,1-15

ZELENÝ ČTVRTEK

Že je dnes „Zelený čtvrtek“, to ví snad i každý bezvěrec, ale vzpomínám na dobu, kdy jsem ještě učíval náboženství. Když jsem se dětí ptal, proč se jmenuje „Zelený“, dostávalo se mi pokaždé podobné odpovědi. „Protože je jaro a všechno se zelená.“ Kytky ještě nekvetou, ale už jsou zelené - nu a dospělí, ti přidávali cosi o „svátcích jara …“ Tak tahle odpověď se míjí se skutečností.

Zelený je, skutečně, od bylin, ale ne těch na louce, ale – na talíři! Přesněji: na sederové míse, ze které se jí o největším ze židovských svátků – Pesahu. Ty byliny jsou jaksepatří hořké – a to nikoli kvůli dobrému trávení, ale aby jejich hořká chuť byla připomínkou hořké doby v egyptském otroctví. (Není, doufám, pro vás tajemstvím, že se naše, křesťanská, liturgie vyvinula ze židovského ritu.)

Připomeňme si, o čem hovořilo prvé čtení. Chystá se největší z nocí, ta, při níž vyjdou Židé z otroctví, jsouce doslova donuceni Egypťany, protože udeřila poslední a největší z egyptských ran. Všechno prvorozené v Egyptě umírá a právě tu noc jedí Židé hostinu beránkovu, jejíž menu a přípravu předepsal sám Hospodin: „14 dne měsíce nisanu zabijete beránka, jeho krví pomažete veřeje a příčný trám svých domů (= znamení kříže). Budete ho jíst pečené na ohni (na roštu ve tvaru kříže) s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Budete jíst ve spěchu, připravení na cestu, přepásaní, s obuví na nohou a holí v ruce.“ Jak Hospodin řekl, tak se i stalo a začala se psát nová kapitola dějin spásy. Ještě té noci opouští Izraelité Egypt, aby po dlouhých 40 letech dospěli do své Země zaslíbené.

A v jejím centru, v Jeruzalémě, na Siónu (dříve hora Moria, kam šel obětovat patriarcha Abraham svého jediného, milovaného syna), o nějakých 2 tisíce let později, se opět odehrává velikonoční večeře Pesahu. Je však při ní obětován jiný Beránek, rovněž jediný a milovaný Syn svého Otce – Boha, jako oběť výkupná, protože: „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný …“

Než se tak stane, večer předtím, při večeři, která si po tisíciletí až podnes uchovává stejný rituál, tento Boží Syn, uprostřed svých apoštolů, jakoby dopředu obětuje sám sebe, jako beránek pesahové večeře.

Pro křesťany je to právě ta večeře, která se po celou další dobu bude slavit jako „Poslední večeře Páně“. Ta, při které „vzal Ježíš do svých rukou chléb, lámal a dával svým učedníkům, se slovy: vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Potom bere jeden ze 4. předepsaných kalichů této večeře a pronáší, pro nás tak známá a drahá slova: „Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás za všechny, na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku“.

Kolikrát jsme tato slova slyšeli – a není snad pod nebem větších a významnějších slov, než tato. Vždyť při nich kněz, obyčejný a hříšný smrtelník, koná div všech divů, zázrak všech zázraků. Otevírá nebe a dává sestoupit na oltář, mezi nás, živému, přítomnému Bohu – Ježíši Kristu. Proto je svátek Zeleného čtvrtku tak důležitý. Je dnem, kdy byla poprvé sloužena a ustanovena svátost Eucharistie a kdy Ježíš, po lekci služebnosti a pokory, kdy v roli otroka, posledního služebníka, umyl apoštolům nohy, aby je poté povolal (včetně Jidáše !!! – nedivme se proto, že kněží nejsou vždy vzorem dokonalosti) ke službě oltáře a slova. Proto tedy dnes kněží slaví svátost kněžství, obnovují své kněžské sliby (a nebýt koronavirové infekce, všichni by dopoledne v katedrálách své diecéze spolu s biskupem, byli účastni svěcení olejů, kterých je zapotřebí k dalším svátostem – křtu, biřmování, svátosti nemocných.)

Takže Zelený čtvrtek je svátkem par excellence, je slavností, kdy v židovském Jeruzalémě vzniká křesťanská církev a slaví se poprvé svátost oltářní. Je předvečer 14. nisanu a den na to bude Ježíš, jako tichý beránek vedený na smrt, obětován na kříži.

Nevím jak vás, ale mne vždycky tato, do sebe zapadající mozaika událostí a souvislostí, přivádí v úžas. Vždyť, konečně, o tom jsou velikonoce. O tom je naše víra! O tom je naše spása! A v posledku, náš život!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru