Zdroj adventní radosti, pokoje a naděje
Iz 35,1-10
Mt 11,2-11
3. neděle adventní
Slavíme třetí neděli adventní, která je, jak jistě víte, nazývána nedělí radostnou. (Gaudete) A hned první slova Izaiášova proroctví jsou takovým výronem radosti: „Zaraduje se vyprahlá step, zajásá, zavýská, zaplesá …“
Tato slova jsou adresována posluchačům své doby, tj. zbytku izraelského národa v exilu, zbídačeného a rezignujícího na návrat do země svých předků, na Sión, do Jeruzaléma. Obraz rozkvetlé pouště je v kontrastu se stavem, v němž se nacházejí – a ona poušť není jen ta skutečná Judská poušť s hromadou kamení od obzoru k obzoru. Je obrazem jejich duší, vyprahlých, zbavených pramenů naděje a víry v Hospodina. Tuto poušť způsobila jejich svévole, jejich odvrácení se od Hospodina a víry předků. Teď jsou tak daleko a cesta zpět, k Bohu, je cestou přes poušť – tu vnější i vnitřní. A tak, jim pro povzbuzení, přichází vzápětí další příslib: „Můj národ uvidí slávu Hospodina, vznešenost našeho Boha.“ Hospodin sídlí v Jeruzalémě, v tomto srdci Judey, ale ten je rozbořený, chrám srovnaný se zemí … jak uvěřit v možnost návratu na Sión? Jak uvěřit, že Hospodin na svůj lid nezapomněl?
Pokud by izraelité předem všechno vzdali, pokud by propadli skepsi a beznaději, neuzřeli by slíbenou spásu od Hospodina. Je třeba vstát a jít. Překonat dlouhou cestu pouští – nejen tou skutečnou, geografickou, ale i vyprahlostí svých srdcí. Je třeba vstát a jít v naději na setkání s Hospodinem: „Tehdy můj národ uvidí slávu Hospodina – On sám přijde a spasí vás …“ Další slova prorokova dodávají síly: „Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte. Malomyslným řekněte: vzmužte se, nebojte se!“ Tolik potřebná slova povzbuzení provází další příslib: „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou uši se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého.“
Tolik Izaiáš v prvém čtení. A my jsme tato slova slyšeli v evangeliu – tam byla jakýmsi znamení, dokladem legitimity Syna Božího. Zasaďme si je do kontextu: minulou neděli nám vystoupil na scénu Jan Křtitel jako ten, který křtí v řece Jordánu a vyzývá k pokání, a jako ten, který volá na poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“ Dnes o něm čteme také, ale kulisy jsou zcela jiné: Jan sedí ve vězení a ve své tíživé situaci nejspíš propadá malomyslnosti a pochybnostem. A tak posílá své učedníky k Ježíši s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“
Nedivme se Janovi, kdo by obstál v jeho tíživých podmínkách a udržel si víru, že se naplnila Mesiášská doba a všechno je tak jak má být, když se zdá, že všechno jeho snažení nepřineslo žádnou změnu – lidé dál žijí ve svých hříších a Ježíš neplní tu úlohu, o jaké se Jan domníval, že plnit má. Nic se nezměnilo; Římané dál tvrdě vládnou a Velerada a farizeové mají navrch. Bylo to všechno, jeho posty, jeho hlásání a křty, i nesmlouvavé jednání s Herodem, k ničemu? Nebyla jeho oběť zbytečná? „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Jan nepochybuje o tom, že proroky slíbený a očekáváný Mesiáš přijde, ale ztratil jistotu o tom, že je jím jeho vzdálený příbuzný, Ježíš, Jehošua. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“
Ježíš na tuto otázku, vyslovenou z temnoty vězeňské kobky neodpoví zpříma. Neřekne, (jako v Getsemanech) „já to jsem". Ale poukáže na znamení a na proroka Izaiáše, když předpovídal o příchodu Hospodina na Sión: „On sám přijde a spasí vás!“ Ježíš se tady nepřímo ztotožňuje se svým Otcem a Jan byl přece při Ježíšově křtu svědkem toho, jak se Hospodin ke svému Synu přihlásil. Ježíš se odvolává na proroctví Izaiášovo, které předchází příchodu Hospodinova vyvoleného: „Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat …“ (Iz 35,5) a tím ukáže na sebe sama, na to, co koná a působí: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst …“ Jděte a oznamte to, čeho jste svědky, že se na mně naplňují tato slova proroctví.
Teprve poté, když Janovi poslové odejdou, pronese Ježíš na Janovu adresu svoji chválu. Začne provokativní otázkou: „Koho jste vyšli na poušť vidět?“ Na poušti se nesetkáte s bohatými a mocnými, tam obstojí jen ten, kdo není jako rákos zmítaný větrem. Na poušti (kde Jan Křtitel vyrostl a působil) se setkáte jen se zralou osobností. Na poušti dozrávali vaši proroci – „a Jan je víc než prorok! To je ten, o němž je psáno: Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.“
Jan je skutečně více než prorok. Poslední syn starého Zákona převádí Izraele přes poušť předsudků, očekávání i malomyslnosti do Zákona nového, do éry Božího Syna a Mesiáše. A ten teď pronáší o svém předchůdci slova uznání: „Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.“ A nebyl by to Ježíš, kdyby nedodal to, čemu jeho posluchači ještě nemohli rozumět, co lze přijmout jenom vírou v nebeské království, které ohlašoval. „Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“ Protože velikán Jan ještě žije, tak nemůže mít slávu a velikost spasených v nebi. Ale on se dočká, už zakrátko. A my, lidé novozákonní už věříme, že se s Janem budeme podílet na jeho slávě v nebi. Věříme a doufáme – a tato naše víra je i pro nás, dosud vězněných v těle a omezenostech tohoto světa, zdrojem adventní radosti, pokoje a naděje.
Jiří Vojtěch Černý
