21.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Zbavit se předsudků a zbytečného balastu, který nás svazuje

Zbavit se předsudků a zbytečného balastu, který nás svazuje

Mk 1,12-15

1. neděle postní

Každoročně nás prvá neděle postní vede ve svém evangeliu, spolu s Ježíšem na poušť, abychom, jakoby spolu s ním, prožili 40 dní samoty a byli, (protože pokušení neodmyslitelně patří k našemu životu), spolu s ním pokoušeni naším úhlavním nepřítelem, satanem.

Ovšem, je zde jedna skutečnost, která přece jenom náš pohled na evangelium mění – totiž to, kdo je autorem evangelia. Zatímco Matouš i Lukáš nám nabízí poučný pohled na jednotlivá pokušení; stručný evangelista Marek smete téma pokušení jedinou zmínkou: „byl pokoušen od satana“. Tato Markova strohost nás v případě Ježíšova pobývání na poušti připravuje o veliký dar – tím je poučení o tom, jak „pracuje“ satan – ona tři pokušení Ježíše jsou exemplární ilustrací, jak a čím na nás Pokušitel útočí. Pokušením těla – „ať se z těchto kamenů stane chléb“ - převedeno do naší situace: pokušení plného břicha, plné lednice a zbytečných nákupů; pokušení upřednostňovat svůj vnější vzhled, u žen krásy (i za cenu drastických diet, plného šatníku a nehorázných peněz za plastickou chirurgii), u mužů maskulinního zjevu (nezdravé přepínání sil ve fitnesscentrech za účelem vybudování patřičné muskulatury, apod.), samozřejmě sem dále patří všechny nezvládnuté závislosti a vše, co souvisí s naším tělesným vzhledem a zdravím. Druhé pokušení je pokušení slávy – „jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů“ = to je výzva ke slávě zdarma, bez oběti. Pro nás - pokušení být vidět, být populární, slavný, známý, obdivovaný, vychvalovaný atd., atd. (Sebestředných narcisů a lidí schopných čehokoli, jen, aby se u nich vědělo a mluvilo, máme mezi sebou bezpočet.)

Nejsilnějším pokušením je poslední - pokušení moci – „To všechno ti dám …“ Neznám člověka, který by byl proti pokušení moci imunní – touha prosazovat sebe sama, mít moc nad druhými, manipulovat jimi, být všude první, nejdůležitější; mít vždy navrch, moci rozhodovat o druhých – to je, sice latentní, ale nejrozšířenější pokušení.

Nedalo mi, abych tuto část Ježíšova pobývání na poušti přeskočil tak, jako evangelista Marek, pokládám ji totiž za podstatnou nejen pro Ježíšovo přebývání na poušti, ale zejména pro nás samé v našem osobním boji s pokušeními – vždyť Ježíš nám dává univerzální metodu boje s pokušením – hned zkraje jej zastavit pomocí Božího slova a odvoláním se na Ježíše, který křížem ďábla přemohl a na nějž je ďábel krátký.

Nepřehlédněme, co nám dnes nabízí, na slovo skoupý, evangelista Marek: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti 40 dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.“ Pouhé dvě věty – tak si je trochu „rozcupujme“. Duch vyvedl Ježíše na poušť. – Ježíš hned po svém křtu v Jordánu, kde sám Bůh potvrdil jeho Boží synovství, odchází – ne z vlastní vůle, svévole, ale z inspirace a pod vedením Ducha sv. na poušť. Poušť je místem ohrožení samé existence člověka, je místem nedostatku, vyprahlosti, samoty. Místem, kde je člověk obzvlášť zranitelný. Zranitelný zvenčí – klimatem, nedostatkem vody, potravy, sociálních kontaktů, a také, zde zmíněnými: „divokými zvířaty“. Poušť je doslovným opakem ráje – tam žil člověk v hojnosti, tam žil v symbióze se všemi zvířaty, nic jej zvenčí neohrožovalo, měl všeho nadbytek. V ráji žil prvý Adam – ale svoji neposlušností, svým podlehnutím Pokušiteli, byl z ráje vyhnán. Nyní je zde Ježíš – druhý Adam, který z poslušnosti Bohu a pod vedením Ducha sv. učiní z pouště ráj – odolá Pokušiteli a divoká zvěř mu, obrazně, leží u nohou. A andělé, tyto duchovní bytosti, seslaní samým Bohem, mu nadto slouží. Domnívám se, že pro Ježíše byl pobyt na poušti nikoli nezbytnou nutností, ale přesto, potřebnou dobou k uvědomení si a k dozrání svého poslání a přípravy na něj. Ten, kdo bude pro druhé autoritou, musí být sám vnitřně pevný a vyzrálý. Ten, který bude druhé vést, musí znát cestu, podobně, kdo druhé vyzve k následování, musí být důvěryhodný, vyzrálý, spolehlivý, následováníhodný. Vnitřní pevnosti a osobní zralosti nelze dosáhnout uprostřed chvatu světských starostí, ani na zametených, prošlapaných cestičkách; v bezstarostném pohodlí a v nadbytku. Osobní zralosti dosáhneme právě překonáváním vnějších překážek i v překonávání sebe sama. Ježíšův 40. denní pobyt na poušti byl – podobně jako u Izraelitů 40. letý pobyt na poušti, dobou zrání a výukou závislosti na Bohu a školou sebeodevzdání se do jeho rukou. Byl nezbytný pro přechod Hebrejů z otroctví ke svobodě; byl potřebný Ježíši k naprostému se odevzdání do rukou Božích a je – obrazně řečeno, v podobě 40. denní postní doby potřebný i pro nás. K čemu? K tomu, k čemu vyzývá Ježíš po návratu z pouště – k naplnění jeho prvního veřejného apelu: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ To je program postní doby pro každého z nás: obrácení - utvrzení se ve víře, v závislosti na Bohu a v lásce k němu. V prohloubení svého duchovního života a v odhodlání následovat Krista, byť se to neobejde bez kříže. Ve změně smýšlení, v ochotě se pro Krista a pro druhé obětovat, leccos si odřeknout. Zbavit se předsudků a zbytečného balastu, který nás svazuje. Nebo ještě jinak – stát se svobodnými a zralými lidmi. Jedině tak můžeme být otevřenými pro Boha a pro druhé.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru