16.04.2016 16:30, autor: Václav Adam, kategorie: Příběhy

Zážitek z pouti do Říma, aneb jak se stal sv. Antonín i patronem ztracených poutníků

Zážitek z pouti do Říma, aneb jak se stal sv. Antonín i patronem ztracených poutníků

Když jsem si při korektuře našeho zpravodaje pročítal článek paní Jany Hanzelové o sv. Antoníčkovi, vybavila se mi na mysl celá řada vzpomínek na moji maminku, která měla sv. Antoníčka ve velké oblibě. Zejména v pozdějším věku, kdy častěji hledala nějakou ztracenou věc, prosila sv. Antoníčka o pomoc a On jí v mnoha případech pomohl. Ze své mladické nerozvážnosti jsem bral maminčiny prosby a pomoc sv. Antoníčka poněkud na lehkou váhu. Až v r. 2012 jsme provázeli zájezd do Říma. Měli jsme ve skupině asi 60 poutníků a kdo byl v Římě, tak si dokáže představit co je to za obrovské mraveniště lidí. (V den blahořečení či dokonce svatořečení je to ještě nesrovnatelně horší. Přijede až 1 milion poutníků). Před ranním rozchodem skupiny jsem dal pokyn poutníkům kde přesně a v kolik hodin se sejdeme, abychom společně odešli k našemu autobusu. Večer stojíme na stanoveném místě srazu, počítám poutníky a ať počítám jak počítám, 14 poutníků chybí. Dle seznamu jsme museli tedy nejprve odškrtat shromážděné poutníky. Poté zkoušíme volat na čísla mobilních telefonů patřící chybějícím. Bohužel, nikdo se neozýval. (I když vždycky říkám z legrace, že máme povolené ztráty do 10%, tak 14 poutníků ze 60, to je více než dvojnásobně překročený „limit“). Na volaná čísla mobilních telefonů patřících ztraceným ovečkám nikdo neodpovídal. Buď neměli povolený roaming, nebo se prostě báli v cizině hovor přijmout, jelikož je to drahé. Nejprve bylo tedy třeba zavolat řidičům autobusu, aby zůstali na parkovišti a vyčkali mých dalších pokynů. (Parkování je v Římě velký problém). Postupně jsme vyzkoušeli volání na všechna telefonní čísla, ale bez úspěchu. Asi po půl hodině se objevilo 5 poutníčků, kteří se ve Věčném městě trochu zamotali. Byla to radost, ale 9 chybějících stále překračovalo náš „povolený limit“. Ani římská Policie nám nebyla ochotna pomoci, neboť pátrání po ztracených turistech se vyhlašuje až po 48 hodinách od nahlášení. Před skupinou jsem se snažil zachovat klidnou hlavu, ale uvnitř to už pěkně vřelo. Vyčerpali jsme prakticky všechny možnosti. Snad už zbývalo jen obvolávat římské nemocnice, ale zase že by bylo 9 lidí v nemocnici se mi nechtělo věřit. Tu přišla moje manželka s nápadem, poprosit sv. Antoníčka o pomoc. Tak jako kdysi jsem zlehčoval maminčiny prosby, podobně jsem se snažil zlehčit i tento prosebný nápad manželky a operoval s tím, že sv. Antonín je patronem ztracených věcí a nikoliv poutníků. Ona si však prosadila své a spolu s dalšími poutníky jsme společně prosili o pomoc sv. Antoníčka, patrona věcí ztracených, ale v tento moment i ztracených poutníků. Když jsme řekli závěrečné „AMEN“, nevěřili byste, že během snad 3 vteřin od závěrečného „AMEN“ zazvonil telefon a na druhém konci se hlásila skupinka devíti ztracených poutníků. Prostě si popletli Svatopetrské náměstí s náměstím před Andělským hradem. V duchu jsem se zpětně omluvil moji mamince i svoji manželce a od té doby tvrdím, že sv. Antoníček není jen patronem ztracených věcí, ale i ztracených poutníků. Tuto skutečnost může potvrdit dalších 58 zúčastněných poutníků. Zatím se však snažím Jeho dobroty nezneužívat. Při nejbližší možné příležitosti jsme jeli na Blatnickou horu sv. Antoníčkovi poděkovat a podělím se s vámi aspoň o obrázek kostelíka na Blatnické hoře. Kdo můžete, zajeďte si tam, i když jste zatím nic neztratili. Stojí to za to, je to krásný kout naší země a navíc, mají tam výborné „kulaté“ víno.....

S přáním, abyste se v roce 2016 nikde neztratili, a vždy se ve zdraví šťastně vrátili ke svým milým,

Váš Václav z Václavovic

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru