13.10.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Zastavme se a poděkujme Dárci

Zastavme se a poděkujme Dárci

2 Král 5,14-17

Lk 17,11-19

28. neděle v mezidobí

Domnívám se, že tím nejpodstatnějším v prvém, sz. čtení, stejně jako v evangeliu, je, vedle často zmiňované víry i vděčnost. Nikoli uzdravení, jak by se mohlo na první pohled zdát, byť v obou případech jde o nepopiratelné, nezpochybnitelné a mimořádné uzdravení. A nejde o uzdravení nějaké banální nemoci, v obou případech jde o malomocenství, nemoci, která z člověka činí „mrtvolu za živa“. Nejen, že mu odpadávají kusy masa z těla, ale činí jej mrtvým i společensky a nábožensky, neboť jej jako nečistého vyřazuje ze společnosti a tím, že je izolován, jej následně vystavuje napospas hladu, nebezpečí a, což je pro Židy podstatné, brání mu v kultovním, náboženském, životě. Takovými vyděděnci bylo i oněch deset, které Ježíš potkává někde napůl cesty mezi Samařskem a Galilejí, tedy v kraji kde společně, ale ne bez konfliktů, (až podnes) žijí jak Samařané, (což byli z pohledu Židů pohrdaní bezvěrci a pohané), tak i Židé. Malomocenství ovšem strhává vnější bariéry, a tak tito nešťastníci putují společně. Když se oněch deset nešťastníků dozvídá, že půjde kolem Ježíš, mu jdou naproti. Přitom jejich volání zdálky (zdálky, protože zblízka ani nesmí a nemohou) „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Toto zvolání samo o sobě ještě nenasvědčuje, že by očekávali nějaký zázrak, či dokonce uzdravení; spíše prosí o dar milosrdenství a smilování; o navrácení své lidské důstojnosti, kterou jim jejich nemoc vzala. Ježíš však uzdravuje celého člověka, ne pouze tělo nebo jenom duši, a tak jim navrací spolu s uzdravením zohavených těl i jejich lidskou hodnotu a krásu. A činí tak jen jakoby mimochodem: „Jděte a ukažte se kněžím!“

Nečiní rozdíly mezi Samařany a Židy, posílá je k těm, kteří je prohlásili za nečisté a kteří je mohou prohlásit za uzdravené a tudíž i očištěné. „A jak odcházeli, byli očištěni.“ Uzdravení se tedy nejspíš neudálo hned, naráz, ale v průběhu jejich cesty. Devět z nich (nejspíš Židé), pokračují dále ke knězi, dále směrem k Zákonu. (K Zákonu, který je pro syny vyvoleného národa pevně stanovenou cestou. Těch devět si z cesty udělalo cíl. Jejich cesta k uzdravení skončí tím, že se ukáží knězi.) Pouze jeden, když zpozoruje a pochopí, že je uzdraven se obrací a vrací se k Ježíši. On jediný je skutečně obrací ve smyslu metanoie – od nemoci ke zdraví, od časnosti k věčnosti. Obrací se k Ježíši, aby poděkoval. (Obrazně, od mrtvého Zákona k živému Zákonodárci.) Ale jak poděkoval! Tím, že „velebí Boha!“ Což neznamená nic menšího, než že uznal Ježíše za Božího Syna, za Mesiáše; že vyznal svoji víru v něho a že mu s hlubokou pokorou a radostí vzdává hold a dík. Nemělo by nám uniknout, že je to právě Samaritán! Tedy ten, který nectí Hospodina, Boha Židů – právě ten, možná právě proto, že nespěchá jako ostatních devět za kněžími do chrámu, vyznává pravou víru, pokoru a vděčnost u nohou Božího Syna.

Ve sz. čtení jde rovněž o malomocenství a uzdraveným je opět cizinec, dokonce vojevůdce nepřátelského syrského krále. Pro Židy je příslušníkem aramejské rasy, národa nečistého. Naštěstí prorok Elizeus, (stejně jako Ježíš), netrpí žádnými předsudky a tak mu, jakoby „na dálku“, předepíše zvláštní léčbu – má se „7x (7 číslo plnosti) ponořit do vod Jordánu“. (Z delšího textu víme, že se pohanský Náman se zprvu urazí a zdráhá podstoupit tuto nezvyklou kúru, ale nakonec se nechá svými služebníky přemluvit.) Když Náman splní Elizeův příkaz, stane se zázrak! Je očištěn od své nemoci. A on, Aramejec, stejně jako Samařan v evangeliu, prokáže osobní velikost a vyzná víru v Boha - vrací se k Božímu muži Elizeovi a vyznává před ním, že „jediný pravý Bůh je Bůh Izraele“. „Tvůj služebník už nebude obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu.“ I to je projev obrácení, přímo par excellence. Jako připomínku svého uzdravení a výraz vděčnosti si bere s sebou prsť země, ze které byl uzdraven. Chce sice vyjádřit svoji vděčnost množstvím darů a zlata, ale to Elizeus striktně odmítne s poukazem, že tím, kdo uzdravuje, je Hospodin a on je jeho služebníkem, jenž žádné dary nepřijme. (Není bez zajímavosti, že stále platí ono známé pořekadlo: „Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje“ – my ovšem zpravidla děkujeme toliko lékařům, nikoli Bohu. Nic proti lékařům a naší vděčnosti na jejich adresu, vždyť mají na našem uzdravení svůj, mnohdy nemalý, podíl. Ale neměl by nám uniknout postoj Elizeův, který se nezříká projevené vděčnosti, ale odměny.)

Ještě se vrátím k evangeliu – co říká Ježíš onomu děkujícímu Samaritánovi? „Vstaň a jdi! Tvá víra Tě zachránila!“

„Vstaň a jdi! Tvá víra Tě zachránila.“ V tom vnímám i slovo pro nás! Ježíš zde ukazuje na hlubokou souvislost mezi vírou a vděčností. Ony patří neodlučitelně k sobě. Víra v Boha bez vděčnosti za všechny dary, které jsme od Boha dostali (darem života počínaje) je stejně nesmyslná a neúplná, jako vděčnost bez víry. (Jak mohu přijmout dar a těšit se z něho, neznám-li, nebo nevážím-li si dárce.) Má-li být víra osobním vztahem k Bohu, pak nejvlastnějším a vyjádřením je nejen naše modlitba díků a chval, ale především Eucharistie, která je, přeloženo z řečtiny, „díkůvzdáním“! V Eucharistii děkujeme Bohu Otci, prostřednictvím zpřítomněním Největší oběti lásky – lásky Božího Syna. Není většího a vznešenějšího vyjádření vděčnosti Bohu a Ježíši, než naše účast na Eucharistii, na díkůvzdání. Vždyť konečně; každý Boží dar je přijímán v plnosti jen tehdy, když za něj člověk vzdává díky, když děkuje. A naše úcta k Eucharistii, její pokorné slavení, je výrazem naší vděčnosti za nezměrné Boží obdarování.

Najděme si proto ve shonu našich upachtěných dní čas na to, abychom poděkovali Bohu Otci. Nejen a především účastí na mši sv., na Eucharistii, ale také v každodenní modlitbě. Zkrátka, zastavme se a poděkujme Dárci. Prosme ho, oč potřebujeme, to ano, ale nezapomeňme mu vzdávat díky a chválu. On stále čeká, je trpělivý a pokorný. Nenechme jej čekat příliš dlouho: Jsme to přece my, kdo potřebujeme být uzdraveni. My, kterým jde o netoliko o přítomný životní komfort, o zdraví těla a duše, ale o celou věčnost.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru