Zanech, alespoň na chvíli, vší činnosti, starostí a ztiš se
Lk 10,38-42
16. neděle v mezidobí
Příběh z dnešního evangelia nás zavádí do Betánie, do domu Lazarova a jeho dvou sester, které, každá podle své nejlepší vůle, přivítaly Ježíše jako vzácného hosta ve svém domě. Obě mu věnovaly veškerou a největší pozornost, ale každá ji projevovala jiným způsobem, způsobem, který jí byl vlastní a který pokládala za nejlepší.
Evangelista nám nabízí tyto sestry, jako určité prototypy. Marta ztělesňuje praktický, racionální typ. Je činorodá, zaměřená výkon a na to, co je vnější. Marie je pravým opakem. Typ duchovní, citlivý, hluboký a vnímavý. Není divu, že pro jejich odlišnost, polaritu, je církev používá jako protiklad své vnější tváře - apoštolátu a charitativních služeb a spirituálního rozměru – modlitby, kontemplace, života v ústraní a tichosti. Lapidárně řečeno, třeba jako ztvárnění Benediktova: „Ora et labora“ (Modli se a pracuj!)
Nicméně, nelze zůstat jen u takto zjednodušeného pohledu: vždyť obě ženy Ježíše bezvýhradně přijaly a obě připravily vše potřebné k setkání s ním – jenomže každá jinak. Marta vybídla Ježíše, aby vstoupil do domu a hned se jej, jako příkladná žena jala obsluhovat. Prostřela stůl, přichystala jídlo, připravila všechno, co bylo zapotřebí k přijetí tak vzácného hosta, jehož uznávala jako Mistra a Pána. Rovněž Marie udělala vše, aby Mistra uvítala. Připravila své nitro, svou duši - a byla plně zabrána do naslouchání jeho slovům. Jedná se tedy o dva různé způsoby pohostinnosti vůči Pánu. Oba zmíněné postoje jsou projevem péče o příchozího, ale každý je jiný, stejně tak, jako jsou jiné i tyto sestry.
Do domku v Betánii přišel Ježíš, ztělesněné Slovo. Marta pro svou zahleděnost na to, co je vnější a pro své vlastní představy a množství slov, Krista nevnímá. Vidí jenom, že není pro takového hosta dost naklizeno, a že oběd se musí vydařit. A ta Marie, namísto, aby přiložila ruku k dílu, si klidně sedí! Ve skutečnosti i Marie intenzivně pracuje. Ale jinak, než by si přála praktická Marta. Maria skutečně nevnímá ani plotnu, ani smeták. Ale vnímá to podstatné. Krista, Slovo, duchovní svět. A vnímá to proto, že přestala vnímat to zbytečné množství vnějších podnětů, které člověka rozptylují a od Krista vzdalují. Přestala vnímat sama sebe. A ono stále platí, že teprve vyprázdněný člověk od vnějších nánosů - ať předsudků, ať spousty zbytečných starostí, je otevřený k tomu vnímat Boha a druhé. Vidět Boha můžeme jen čistýma očima, slyšet Boha můžeme jen v tichu beze slov.
Marta má jistě dobré srdce. Je starostlivá – ale pro množství starostí nevidí podstatné. Vidí kolem sebe tolik výzev a úkolů. A chce je všechny zvládnout. Chce obstát – v očích druhých i vlastních. Svoji hodnotu odvozuje od toho, co dokáže, co umí. Marie je jejím protipólem. Soustředí všechnu svoji pozornost na Krista, na duchovní sdílení, touží naslouchat (a následovat, což spolu souvisí).
A jak vnímá atmosféru v domku v Betánii Ježíš? Užívá Martiny pohostinnosti a služby. Jako člověk koneckonců potřebuje jíst a odpočívat. A bezesporu Martinu službu oceňuje. A přece – když Marta dá najevo svoji nelibost, když dá průchod svým emocím – Pán ji nepodpoří. Nestane se, jak by si přála, jejím zastáncem, nezjedná pořádek podle jejích představ. (Pokárat Marii a ukázat ji, jaké jsou její povinnosti.) Namísto toho jakoby Martu usadí, avšak, to nejsou slova kritiky, když Martě říká ono: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí.“ Jemně, taktně ji upozorňuje na skutečné priority – nebuď zaměstnána tolikerými vnějšími starostmi, podněty, očekáváním. Nenech se převálcovat vším, co tě obklopuje. Nesnaž se být za každou cenu tou nejlepší. Podívej se na Marii mýma očima. Vidím její lásku, její pozornost. Celou svou myslí, svým srdcem je upřená na mně. Naslouchá mi, je ponořena do mých slov. Touží mi být co nejblíž. Sedí u mých nohou a lapá každé mé slovo. Její pozornost, ač navenek nepřináší žádné plody, žádný užitek, je mi milejší než talíř horké polévky v naklizeném bytě. Nevnímá mne, jako objekt péče, ale jako zdroj, pramen – poznání, pokoje, lásky. To je důležitější pro její život. Ty bys´mne, Marto, chtěla zahrnout vší péčí, vím, že mne máš ráda – ale za vší tvojí starostlivostí je vlastně skrytá pýcha – chceš, toužíš být oceněna. Maria touží po mně, svoji hodnotu odvozuje ne z vnějších skutečností (byť potřebných a žádoucích) ale z mé blízkosti. Moje slova jsou pro ni slovy života. Ano, ona si vybrala ten lepší úděl. Nezlob se na ni, ale ani na sebe. Mám tě rád, děkuji ti za tvoji službu a péči, ale dívej se na mne. Jsi příliš zahleděná do sebe, a proto nevidíš, nevnímáš to, co Marie. Moji lásku, můj pokoj, mé milosrdenství. Jistě i Marie je dobrá hospodyně, ale ví, že více než připravit stůl pro pokrm vezdejší je třeba připravit stůl svého srdce pro pokrm nebeský.
To, co Ježíš Martě tak jemně a taktně vyčítá, je: „její starostlivost o mnohé“, a právě v tom zahlcení spoustou vnějších starostí hrozí, že se vytratí to, co je podstatné. A tím je pro nás, stejně jako pro Martu a Marii, setkání s Kristem, naslouchání jeho slovům a hledání a naplňování jeho, tj. Boží, vůle. Od chvíle, kdy Ježíš překročil práh v domku v Betánii, Marie jakoby ztratila se zřetele všechno vnější a viděla, doslova hltala, jenom Jeho, Ježíše. Bála se, aby ji neuniklo ani slůvko, protože svým duchovním rozměrem vnímala, že On je „Slovem života“. Vytěsnila ze své mysli vše, co by ji od Pána mohlo oddělovat. Svým postojem naslouchání u Pánových nohou tak naplnila Kristovo blahoslavenství, podle jeho slov: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho…“ (Lk 11,28) Ježíš je „slovem života vedoucím do Božího království“ a my se snažme, i přes to množství vnějších podnětů; přes všechno to množství slov kolem, nepřeslechnout ono Ježíšovo: „Pojď za mnou“. Zanech, alespoň na chvíli, vší činnosti, starostí a ztiš se, usedni v mé blízkosti a naslouchej mi.
Jiří Vojtěch Černý
