Zamyšlení nad "Poselstvím Sv. Otce Františka k 28. světovému dni nemocných"

Na začátek tohoto „zamyšlení“ trocha teorie – Světový den nemocných se slaví, lépe, připomíná, už od r. 1993, jeho zavedení bylo iniciativou papeže Jana Pavla II., a stanoveno na den Panny Marie Lurdské. (11.2.) Toto datum má své opodstatnění, svoji logiku, když vezmeme v úvahu, že již déle než 150 let se k tomuto promodlenému místu pod Pyrenejemi vztahují naděje i naplněná uzdravení mnohých nemocných.

Od roku 2001 je k tomuto dni (alespoň starší jsem nedohledal) sv. Otcem vydáváno tzv. „Poselství k světovému dni nemocných“.

To letošní je, jak jinak, z pera sv. Otce Františka a zcela zřetelně nese jeho rukopis. Nemyslím formální, ale subjektivní. Sv. Otec František je znám svým neobyčejně silným sociálním cítěním, svoji empatií a nepřehlédnutelným favorizováním právě těch, kteří jsou na okraji společnosti. A k takovým bezesporu patří i nemocní, vždyť nemoc je tím, co kromě fyzického utrpení, s sebou přináší i psychickou zátěž, stejně jako sociální vyloučení – přinejmenším z běžného řádu dní, také hodnotovou změnu a v neposlední řadě je nemoc také finanční, materiální zátěží – jak pro nemocného samého, tak i pro jeho rodinu.

Mottem letošního Františkova poselství je úryvek z Mt. evangelia: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ (Mt 11,28) Už samotný výběr tohoto Kristova slova povzbuzení potvrzuje výše zmíněné cítění, doslova soucit, papeže Františka s jakkoli handicapovanými. „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“

Ve 3. odstavci svého poselství pak František rozvádí tuto evangelní citaci, když se obrací k nemocným a definuje ony lopotící se a obtížené: „Drazí nemocní, bratři a sestry. Nemoc vás zvláštním způsobem staví mezi ty, kdo se „lopotí a jsou obtíženi“ a tak přitahují pohled Ježíšova srdce. Z něho přichází světlo pro vaše temné chvilky a naděje ve vaší sklíčenosti. On vás zve „abyste šli k němu: Pojďte!“ V něm totiž najdete sílu překonat nepokoj a otázky, jež ve vás vyvstávají při této „noci“ těla a ducha. Kristus nám sice nedal žádné recepty, ale svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním nás osvobozuje od útlaku zla.“

Z těchto slov čiší nejen Františkovo hluboké sociální cítění, ale i osobní pohled, jehož pramenem je i jeho vlastní prožitek nemoci a stáří, i tíhy jeho nelehkého pontifikátu. (Když jsem měl možnost se při svatoanežské pouti osobně setkat se Svatým Otcem, viděl jsem pod jeho všeobjímajícím úsměvem i strhanou tvář vyčerpaného člověka). František nemocným nabízí to, co sám zažívá a co je pro něho samého rovněž zdrojem jeho neuvěřitelné síly: „Kristovo milosrdenství a osobní útěcha.“ A také, opět cituji z poselství: „… pouze ten, kdo osobně prožil tuto zkušenost, dokáže být pro druhé útěchou …“

Těmito slovy František obrací svoji výzvu nejen na všechny nemocné. Ve 2. odst. je i vyjmenovává, cit.: „Utrpení má různé těžké podoby: nevyléčitelné a chronické nemoci, psychické choroby, nemoci, které potřebují rehabilitaci nebo paliativní léčbu, různá postižení, dětské a stařecké nemoci …“, ale i na ty, kteří přichází s nemocnými do styku. „V těchto situacích mnohdy konstatujeme nedostatek lidskosti, a proto se pro celkové uzdravení člověka ukazuje jako potřebný personalizovaný přístup k nemocnému, kdy se léčba spojuje se starostlivostí … nemocný vedle léčby očekává i podporu, povzbuzení a pozornost … zkrátka lásku.“

A František má tu (skoro bych řekl, až odvahu) jako Nejvyšší pastýř Církve, tuto nabídnout jako: „hostinec milosrdného Samaritána“! Tento svůj obraz dále rozvíjí: „tento „hostinec“ je domem, kde můžete nacházet jeho milost, jež se vyjadřuje srdečností, přijetím a s úlevou“. A také se zde můžete „setkat s lidmi, které Boží milosrdenství uzdravilo z jejich zranitelnosti a kteří vám pomohou nést kříž tím, že otevřou svá zranění, skrze něž můžete spatřovat horizont přesahující nemoc a získávat pro svůj život světlo a vzduch.“ To jsou slova velké důvěry, která papež František vkládá do nás, vždyť církev to jsme my, každý z nás. A k tomu, jmenovitě i do, opět cituji: „zdravotnických pracovníků, lékařů, ošetřovatelů, zdravotního a administrativního personálu, pomocníků a dobrovolníků, kteří svou zdatnou prací dávají pocit přítomného Krista, jež poskytuje útěchu, přijímá nemocného a uzdravuje jeho rány.“ To jsou opět slova typická pro široké srdce a široký pohled Františkův. My většinou pod zdravotníky zařadíme lékaře, ještě tak sestry, ale on vnímá celou šíři zdravotní péče a nevyjímá z ní nikoho, ani ty, na které my ani nevzpomeneme - ošetřovatele, pomocný a administrativní personál i laické dobrovolníky. (A zdravotní péče se skutečně bez těchto anonymních pracovníků v pozadí neobejde.) Jeho slova se dále obrací právě k profesionálům, ke zdravotníkům – i oni jsou mnohdy pacienty, nemocnými: „I tito muži a ženy jsou zranitelní a trpí svými nemocemi. Zvláště pro ně platí, že „když jsme obdrželi Kristovou posilu a útěchu, jsme povoláni k tomu, abychom se sami stávali posilou a útěchou pro bratry a s mírným a pokorným postojem napodobovali svého Mistra.“ (Angelus Domini 6.7.2014)

Další, 4. odstavec vám budu prezentovat celý, pokládám jej pro zdravotníky za zásadní. „Drazí zdravotničtí pracovníci, každý diagnostický, preventivní a léčebný úkon, i každá výzkumná činnost, léčba a rehabilitace jsou určeny NEMOCNÉMU ČLOVĚKU; podstatné jméno „ČLOVĚK“ má vždy přednost před přídavným jménem „NEMOCNÝ“.

Těžko k těmto slovům něco dodat! ČLOVĚK je charakterizován nejen svými fyzickými parametry, ale především nesmrtelnou duší – a žádný vnější stav a okolnosti, byť sebezávažnější, nesmí jeho lidskou podstatu umenšit a poškodit! Zdraví, byť má nedocenitelnou hodnotu, za žádných okolností nesmí být záminkou pro dotčení lidské důstojnosti a celistvosti. Opět cituji sv. Otce Františka: „Připomínáme, že život je posvátný a patří Bohu, a proto je nedotknutelný a nelze jím disponovat. (Donum vitae 1969) Život je třeba přijímat, chránit, respektovat a sloužit mu od jeho narození až do smrti; to vyžaduje zároveň rozum i víra v Boha, původce života.“ Na tato Františkova slova pak navazuje zásadní odsouzení jakýchkoli činů, které se dotýkají samého lidského života: „Ať je proto vaše konání vždy zaměřeno na důstojnost a na život člověka, bez jakýchkoli ústupků aktům, jež mají povahu eutanázie, asistované sebevraždy nebo likvidace života, a to i tehdy, kdy je stav nemoci nezvratný.“

Transplantace, potraty, umělá oplodnění, klonování, stejně jako dehumanizace lékařské péče, jsou dlouhodobě stěžejními tématy lékařské etiky. V poslední době patří k často diskutovaným a závažným morálním oblastem v medicíně i dystanázie, asistovaná sebevražda a eutanázie. Závažnějším o to, že v současnosti v naší zemi probíhá na půdě parlamentu boj (doslova) o uzákonění eutanázie. (Jen pod čarou, propagátory a nejagilnějšími zastánci jsou poslanci z řad hnutí ANO). Ani terminální stav nemocného, ani hluboké kóma, ani fyzická bolest a ztráta životního standardu, nesmí být důvodem k ireversibilnímu jednání, vědomě ukončující život člověka. Lékař má léčit, a nemůže-li vyléčit, pak má zmírňovat dopady nemoci a pečovat o fyzický, psychický i duchovní komfort nemocného. To všechno je v rukou zdravotnického personálu, ale nikdy v nich nesmí být smrtící injekce či (jaký komfort!) bombička se smrtícím plynem do luxusní prosklené rakve.

Papež František tady říká (a nečiní to poprvé) jasné NE experimentům se životem, či dokonce smrti. Odvolává se přitom na svědomí, zejména křesťanských zdravotníků, opět cituji: „Výhrada svědomí je pro vás v určitých případech potřebnou volbou, abyste zůstávali v souladu s oním ANO vysloveným životu a člověku. Vaše profesionalita, oživovaná křesťanskou láskou, má být tou nejlepší službou skutečnému lidskému právu, jímž je právo na život. I když nebudete moci uzdravit, vždy budete moci poskytovat péči gesty a postupy, které nemocnému přinášejí posilu a úlevu.“

Závěr letošního poselství se obrací na politiky, na vlády světa, aby neupřednostňovaly ekonomické aspekty před sociální spravedlností a aby všechny dotčené instituce spolupracovaly na tom, aby „všichni měli přístup ke vhodné léčbě pro zachování a znovunabytí svého zdraví.“

Všechny, kterým adresuje a které oslovuje letošním poselstvím, nakonec papež svěřuje Panně Marii, Uzdravení nemocných, a zahrnuje svým vlastním požehnáním: „Panně Marii, Uzdravení nemocných, svěřuji všechny lidi, kteří snášejí tíži nemoci, spolu s jejich rodinnými příslušníky a také všechny zdravotnické pracovníky. Všechny s láskou ujišťuji o své blízkosti v modlitbě a posílám jim své apoštolské požehnání.“

Jiří Vojtěch Černý