07.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Zamiloval si nás až do krajnosti

Zamiloval si nás až do krajnosti

Iz 49,1-6

Jan 13,21-38

Úterý Svatého týdne

Napětí doby těsně před dovršením Kristova poslání na kříži se stupňuje. Dnes jsme byli spolu s evangelistou Janem přítomni Poslední večeři, večeři Beránkově. Ježíš už proměnil chléb ve své tělo, víno ve svou krev – a teď nadchází poslední hodiny Jeho života. Předchází je zrada. Taková zrada, jakou se zrazují ideály, jakou člověk zrazuje člověka. Ježíš o ní začal mluvit dříve, než se uskutečnila, ve velmi teskné náladě při večeři Poslední. Ten večer je prosycen, poznamenán Kristovou láskou.

Těsně před smrtí se asi člověku chce nejvíc mluvit o tom, co pokládá za nejdůležitější. Ježíš mluví o lásce. A mluví o ní tak, jako nikdy předtím a jako nikdo jiný. V této teskné večerní atmosféře padlo i první slovo o zradě. Tehdy, když už bylo všechno napjaté až k prasknutí, si Ježíš povzdechne a řekne: „Jeden z vás mne zradí!“ Ve večeřadle nastane šum - ostatně jak jinak. To jsou silná slova. – „Pane, jsem to já? Nebo snad já?“ - Tohle nečekali. I ten, kterého se to týkalo, se odvážil položit falešnou otázku: „Nebo snad já, Pane?“

„Ten, který se mnou jí z jedné mísy, ten mne zradí.“ Vzrušeně si šeptají, až ten, který je Kristu nejblíže, který má svou hlavu na Ježíšových prsou a slyší tep jeho srdce, se zeptá? KDO? „Ten, kterému podám kousek chleba, ten mne zradí.“ A podává Jidášovi. Dál už není co dodat, teď už bude Jidáš jednat pod diktátem Antikrista, pod diktátem pýchy a zrady. „Jdi, co chceš udělat, udělej rychle.“ A Jidáš vykročil do tmy, do noci, vstříc své zradě a svému nekonečnému zoufalství.

Tolik víme o Jidášově zradě dřív, než nastala. Pokusme se vidět v ní zradu, jaká se denně odehrává i mezi námi. Každý z nás zná ty těžké chvíle, kdy nás kdosi, komu jsme tolik věřili, zklamal. Když jsme do někoho vkládali naděje a on se ukázal být docela jiný. Když jsme se o někom dozvěděli, jak za našimi zády kuje proti nám pikle a pomlouvá, ač do očí se nám staví jako nejlepší přítel. S většími, nebo menšími rozdíly známe asi všichni ten pocit trpkosti a bolesti, který patří mezi nejtěžší a nejsmutnější.

Tolik Jidáš Iškariotský. Ale ještě je zde Petr. „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím!“ Ach Petře, nevíš, co mluvíš. Vždyť i ty mne, zradíš! „Amen, amen, pravím tobě. Než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.“

Všichni v sobě neseme něco z Jidášových temnot, z Petrovy křehké výbušnosti a, jak doufám, i z Janovy lásky. Přesto, anebo, snad právě proto, za každého z nás Ježíš obětoval na kříži a v eucharistii stále obětuje sám sebe, protože „si nás zamiloval až do krajnosti“.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru