Zákon lásky
1 Sam 26,7-23
Lk 6,27-38
7. neděle v mezidobí
Evangelium, jak jistě víte, znamená přeloženo: „radostná zpráva, radostná zvěst“. Nicméně, co je radostného třeba právě na tom dnešním, Lukášově evangeliu? Co je radostného na onom, nanejvýš náročném Kristově požadavku: nesoudit druhé; odpouštět; bez míry se vydávat? – dokonce, co víc: milovat své nepřátele! To není ani radostné – a už vůbec ne snadné. Co to po nás vlastně Ježíš chce? Milovat navzdory zjevnému nepřátelství? Činit dobro těm, kteří nám nedělají nic dobrého? Dobrořečit těm, kdo pro nás nemají jediné dobré slovo? Modlit se za ty, kteří nám nepřejí nic dobrého. Vyprošovat dobro těm, kdož nás nenávidí? Nebo snad, nechat ze sebe udělat fackovacího panáka; nechat si plivat do tváře; nechat se vysmívat, tupit… Je tohle všechno vůbec možné? Vždyť je to proti vší logice, proti zdravému rozumu? Jak může vůbec někdo něco takového požadovat? Vždyť je to proti všem zákonům!
Ano, ale Ježíš jednal proti všem zažitým, pohodlným, nenáročným zákonům. Boural předsudky, zaběhlá klišé, obracel platné normy vzhůru nohama. Když říká: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit!“, co to jiného znamená, než dát lidským zákonům nový, božský rozměr. Je totiž jen jeden zákon, který je nad všechny lidské zákony – a právě ten přišel Ježíš naplnit! ZÁKON LÁSKY!
Lásky, která se vydává až do krajnosti za ty, kteří si to vůbec nezaslouží. Lásky, která nepočítá, „co za to“. Lásky, která se na nic neptá, na nic si nehraje. ZÁKON LÁSKY překonává všechny zákony. Nelze obejít; nezná kličkování, smlouvání… je ABSOLUTNÍ! Tak absolutní, že to až nahání strach!
A protože Ježíš nemluví do větru, sám na sobě dokázal, že pravá láska jde až do krajnosti. V jeho případě – až na kříž! „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ – to známe, tomu ještě rozumíme, ale Ježíš jde dál, On do své lásky zahrnuje i své nepřátele. Ještě z kříže volá k svému Otci prosbu za ty, kdo jej odsoudili, kdo jej pověsili na kříž, kdo zavinili jeho trýznivé umírání: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“
Kristus svým životem a svou smrtí obhájil svá slova o lásce – k přátelům i k nepřátelům. O lásce k těm, kdo chtějí jeho slova brát vážně i k těm, kteří je popírají a zesměšňují. Břemena jeho kříže spojila naše lidské NE s jeho božským ANO.
Použijeme-li příměru z listu Korinťanům, která jsme v druhém čtení slyšeli, pak Kristovo probodené srdce je srdcem člověka – Adama i srdcem člověka - Boha. Jedině Kristův kříž je místem, kde slova o lásce k nepřátelům dostávají svůj pravý význam a obsah. Na kříži, tam se nediskutuje, neuvažuje o logice a nezvažuje pro a proti – tam lze jedině milovat. Milovat až k smrti.
Nabídnu vám ještě biblický příklad Davida z prvého čtení. I on, tisíc let před Kristem, jednal podle Boží spravedlnosti a zákona lásky, který dává život
David byl neohrožený bojovník za pravdu a právo, za Boží zákon. Ve jménu Hospodina zástupů, a ve službách krále Saula, sváděl jednu vítěznou bitvu za druhou. A přece, přes všechny služby, které Saulovi prokázal, upadne u něho v nemilost – nejspíš právě pro svou morální sílu, vždyť mocní slaboši nesnesou vedle sebe ty, kteří je jakkoli převyšují.
David, ač v roli pronásledovaného běžence, ve vyhraněné situaci obstojí – a to právě tím, že jedná podle ZÁKONA LÁSKY. Ušetří život svého úhlavního nepřítele. Vžijme se do jeho situace: nabízí se mu možnost jednou jedinou ranou vyřešit své trápení; ukončit tu nekonečnou řadu pomluv, křivd a bezpráví; skončit pronásledování, svůj život na útěku před nepřítelem, který má v rukou všechny prostředky k jeho likvidaci a k ruce celou armádu…
Avšak nepodlehne pokušení snadného řešení; nepodlehne bezbrannosti spánku protivníka ani, navenek dobře míněné, pobídce svého přítele: „Dnes vydal Bůh nepřítele do tvé ruky.“ Vše mluví pro Davida, okolnosti se přímo nabízí… David přesto obstojí. Silnější než lidská pomsta je úcta k Bohu, který právě tohoto slabocha Saula pomazal na krále. David prokáže úžasnou zralost a velkorysost. Neskloní se před Saulem – člověkem, ale před Božím zákonem. Vztáhnout ruku na Saula by pro Davida bylo totéž, jako zneuctít Hospodina. Namísto toho provede hrdinský kousek. Proplíží se mezi spícími strážci, vezme kopí vedle Saulovi hlavy – a přitom by stačila jen jedna rána – a posléze, z vrcholu protější hory, vykřičí svou obhajobu. Saul se zastydí - a David může zažít hluboký pokoj i sílu Božího požehnání. Neporušil ten největší zákon – ZÁKON LÁSKY, nezašpinil své ruce královskou krví a své svědomí vraždou.
O dalších Davidových činech, a to i těch méně velkorysých, dokonce i o jeho hříchu, hovoří další kapitoly knihy Samuelovy. My se pro dnešek zkusme vžít do vykreslené situace. Jak bychom se asi zachovali my na Davidově místě? Zahodit takovou příležitost? Nechat si ujít sladké opojení vítěze a slastný pocit satisfakce? I tehdejším současníkům se pro tuto chvíli mohl David jevit jako slaboch. Jenomže, právě ve slabosti je síla. Ve spoléhání na Hospodina, na jeho odplatu i milosrdenství, tkví ono tajemství dalších Davidových úspěchů. Davidovo jméno s úctou vyslovují stovky generací – a dost dobře možná právě i pro tuto chvíli zvládnutého lidského pokušení. David překonal nejen ono starozákonní „Oko za oko, zub, za zub“. David překonal sám sebe a kapituloval před Božím zákonem. A proto zvítězil. My v sobě nemáme onu Davidovu velkorysost, ani jeho úctu před Hospodinem. A proto tak často prohráváme. A naše malá (a malicherná) vítězství v sobě nesou trpkou příchuť porážky. Všechny ty chvíle, kdy jsme druhé převálcovali silou svých argumentů, kdy jsme jim ukázali, „kdo jsme“ a „zač je toho loket“… Kdy jsme využili jejich bezmoci, slabosti, abychom si na nich zchladili svůj hněv, svoje komplexy, případně příkoří, která nám způsobili. Ony, urážka a ponížení jsou tak trpké, zatímco odplata tak sladká, jenomže… Ježíš nás vyzývá k odpuštění, k smíření, k lásce. A pěkně natvrdo, žádné sladké řečičky: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují…“ To je Ježíšův program. Náročný, ale nikoli nesplnitelný.
Neexistuje lidský návod, jak Ježíšova slova naplnit; existuje jen jedna cesta, jak jim dostát. To když se spojíme s Bohem a budeme prosit o pomoc a sílu. O sílu, kterou sice lidé neocení, dokonce ve své většině zneváží a zesměšní. A která je přesto jedinou silou, která tento svět, s jeho zákony džungle, vrací zpět do harmonie ráje. Je jenom jediný zákon, pro který stojí za to žít (a nejspíš i trpět). ZÁKON LÁSKY. Lásky, která bolí. Která nám bezohledně bere naše malé jistoty, úspěchy a falešnou světskou důstojnost. Vrací nám však důstojnost Božích dětí a úctu, kterou si nelze koupit, jedině zasloužit. Jak? Tím, že se budeme snažit žít podle Božích zákonů. Že se znovu a znovu budeme učit odpouštět neodpustitelné. Že všem těm hulvátům kolem budeme prokazovat dobro, ačkoli si ho nezaslouží. Tady ani nejde o naše „lidské zásluhy“. Tady jde o víc. O náročná pravidla pravdivého a spravedlivého života. A pokud bychom chtěli dosáhnout nějakého „vyrovnání“, pak pouze v Kristově příměru: „Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.“ To ovšem znamená, dělat jim vždy a za všech okolností jen dobré - vždyť přece i my chceme, aby s námi druzí jednali s úctou a nečinili nám nic zlého.
Jiří Vojtěch Černý
