Žádného vládce nesmíme zbožšťovat a klást jej nad Boha

Žalm 98

Mt 22,15-21

29. neděle v mezidobí

Dvacátá devátá neděle v mezidobí, kterou dnes slavíme, je tradičně „nedělí misijní“, což se projevuje nejen v obvyklé sbírce na misie; případně v pečení a prodávání „misijních koláčků“, ale také v textech ke mši. Nebudu vás zatěžovat těmito misijními aktivitami, ale téma misií přeci jenom otevřu. Pomocí Písma, jak ostatně jinak. Dávali jste pozor, co zaznělo v dnešním (96) žalmu? Slova stará přes 3000 let a jak souzní s tématem misií! „Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech!“  Všechny země – všechny národy, dokonce i pohané. Žalm je oslavou Hospodina, je chválou jeho tvůrčího díla stvoření a k chvále a oběti Hospodinu je povzbuzován všechen lid, bez ohledu na vyznání, původ či rasu. Universalita křesťanství je Starému zákonu ještě cizí, ale tady jde o pozvání všech k účasti na oběti Hospodinově, byť si žalmista přeci jenom neodpustí narážku na trestajícího Boha hromovládce: „Třeste se před ním všechny země … je třeba se ho bát více, nežli všech bohů … hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.“

Hospodin vs. pohanští bůžci; židé vs. pohané, dnes křesťané vs. nevěřící … pořád se potřebujeme vůči někomu a něčemu vymezovat. Hledat si společného nepřítele, který nás bude spojovat více než vzájemná láska, respekt a tolerance. Nejinak tomu bylo i Ježíšově době. Velekněží, farizeové, saduceové, herodovci a zákoníci, jindy nesmiřitelní, se spojili v touze „dostat konečně toho Nazaretského“, který jim tak leží v žaludku. Tito mocní své doby vymysleli léčku, ze které, zdá se, není úniku. Začnou tak úlisně, patolízalsky: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je.“ To říkají ti, kteří Ježíšovi nemohou přijít na jméno. Které dráždí, že „si nechá říkat Mistře“; které irituje svými jasnými postoji, „padni, komu padni“. Účel světí prostředky, a tak si připravují půdu na to, vyjít se svoji záludnou otázkou: „Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“  Ježíš nemá na vybranou. Řekne-li neplaťte, mohou jej obžalovat, že podněcuje proti režimu, proti Římské říši, která okupuje Judsko a celý Přední východ; pokud řekne plaťte dají mu nálepku kolaboranta a znemožní ho před lidmi, vždyť kdo chce platit daně nenáviděné vrchnosti? Zdá se, že konečně mají Ježíše v hrsti. Jenomže – Ježíš obrátí jejich otázku proti jim samým. „Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Jak to, že oni, pravověrní, nemají zábrany nosit u sebe peníz s obrazem zbožšťovaného císaře a s rouhavým nápisem „Tiberius Augustus Caesar – Císař, syn božského Augusta“. Ale to hlavní teprve přijde: „Dávejte tedy co je císařovo, císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“

Obraz na minci je obraz císaře – tedy: dávejte císaři, co je jeho (a nic víc!) a Bohu, co je Boží (všechno patří Bohu!). Platit daně je výraz podřízenosti lidské moci, avšak láska, úcta, klanění patří jen a jen Bohu. On je nejvyšším a svrchovaným Pánem celého stvoření. Císařské – lidské zákony jsou dočasné, padají s panovníkem a změnou vlády; Božská moc a Boží přikázání jsou neměnné, protože věčné. Podřízenost světské moci je relativizovaná absolutním nárokem poslušnosti a láskou vůči Bohu.

Ježíšova odpověď je geniální. Jí nejenže „utřel“ své názorové protivníky, On jí dal současně, neméně významné poučení pro všechny doby - minulé, současné a nepochybně i budoucí, co se týče vztahu stát a církev, nebo rozvedeno: nástrojů moci a mocenských prostředků vs. duchovních hodnot. Tyto dva protipóly, mám na mysli „světské vs. duchovní“, jsou tady od nepaměti a byly tím, co bylo „ideologickým“ hybatelem ve společnosti, co určovalo dějiny. Nejinak je tomu i dnes, ale nechci držet přednášku z politologie, ani z dějin. Chci představit Krista, který jako už tolikrát, dokáže obrátit zbraně farizeů a zákoníků proti jim samým a dát poučení pro všechny, kteří chtějí naslouchat.

Veškerá úcta patří Bohu, o tom není pochyb. Jenomže, nastolení vlády „teokracie“, či církve, která je vládnoucí složkou ve společnosti není vůbec ideální, dějiny nás o tom poučují. Jenom tam, kde je vyváženost, kde světská moc zaručuje právo a zajišťuje vše potřebné pro dobrý život člověka, který je svobodný ve své víře, tam je možné mluvit o demokracii. (Je po volbách, tak to mohu veřejně říci: všechny nacionalistické, socialistické, potažmo komunistické strany, stejně jako samozvaná hnutí, vedou do pekel; pouze demokratické strany, pokud jako takové dávají prostor „vládě lidu“ a respektují základní právo na svobodu vyznání a necensurované názory a ctí ústavu, jsou přijatelnou volbou pro křesťany.)

„Dávejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“

Žijte ve svobodě Božích dětí, respektujících zákony své země, zákony, které jsou v zájmu lidu, nikoli v zájmu vládnoucích stran. Světskou moc je třeba respektovat, ale jen do té míry, nakolik ona respektuje svobodu vyznání a základní práva člověka a zákony morálky.

Jsme součástí státu, žijeme v lidské společnosti a ať se nám to líbí, či nikoli, musíme přijímat její zákony. A také platit daně. Ale patří-li císaři – státu naše peněženka, pak mu nemusí patřit naše srdce a naše úcta. Ty patří Bohu.

„Dávejte císařovi, co je císařovo“ znamená, plňte své občanské povinnosti. Bez lidských zákonů, ať už lepších, nebo horších, by byla každá společnost džunglí, v níž by se nedalo žít.

„Dávejte Bohu, co je Božího“ znamená: dávejte Bohu, co mu patří. (V posledku, či především, sami sebe!) Bůh nás stvořil k svému obrazu, Boží obraz máme vtištěn ve své duši a jen Bohu patří naše vzývání, naše úcta i naše víra. Žádný vládce si nesmí činit nárok na naši vnitřní svobodu, na naši duši a na naše svědomí. A na straně druhé, také my nesmíme žádného vládce zbožšťovat a klást jej nad Boha. Prostě dávejme každému, co jeho jest. Jak na té nejnižší rovině, v našich rodinách a společenstvích, tak na rovině státu a církve.

Jiří Vojtěch Černý