14.04.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Zachovat si vnitřní svobodu

Zachovat si vnitřní svobodu

Flp 2,6-11

Lk 22,14-23,56

Květná neděle

Pouze ve Svatém týdnu, který dnes otevíráme, čteme záhy dva, prakticky totožné, evangelní příběhy. A netoliko totožné, ale nejdramatičtější – vždyť PAŠIJE jsou největším dramatem, jaké se kdy v dějinách událo. Pravda, na nespravedlivou smrt byly hnány tisíce, co víc, milióny lidí. Nic a nikdo nemůže ospravedlnit smrt byť jen jediného člověka. Do bitevních vřav, stejně jako na popraviště světa, lágrů a plynových komor; do následků přírodních či jiných katastrof, však nikdo nešel dobrovolně, a o své svobodné vůli. Vždy pod nátlakem mocných, vždy nedobrovolně a s touhou zachránit si holý život – vždyť je to konečně to jediné, co máme. Kolik nespravedlivých soudců, Kaifášů i slabošských vládců - Herodů a Pilátů, už viděl tento svět! Kolik hektolitrů nevinné krve skropilo naši Zem.

A přece - jen jedna smrt, ač stejně nespravedlivá, zinscenovaná mocnými své doby, překročila horizont věčnosti a stala se smrtí, která neskončila v zapomenutí. Smrt, která byla proměněna v život! Smrt, která vzala smrti její definitivu; která vyvrátila zkázu, která spojila nebe se zemí. Kristova smrt. Kristova výkupná, dobrovolně zvolená, a se vší krutostí, jíž je člověk schopen, protrpěná. Smrt Božího Syna!

Ta je tématem dnešních pašijí; ta je vyvrcholením postní doby; ta je svědectvím o největší lásce, o lásce Boha k slabému člověku. A tu jsme si dnes v pašijích připomněli – a kéž by jen více, než pouze vyslechli! Ta by nás měla zasáhnout, proniknout až, takříkajíc, do morku kostí! Ta by měla otřást naším srdcem a svědomím! Protože to je smrt Boha, který se stal člověkem, aby moc svého božství zaměnil za bezmoc umírajícího člověka. Vzpomeňme na hymnus sv. apoštola Pavla: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ To jsou slova toho, který byl možná dobovým svědkem Kristovy smrti.

Nebudu mluvit o pašijích – jako člověk se necítím hoden přidávat jakékoli komentáře ke Kristovu Ukřižování. Ono vůbec, co říci tam, kde by bylo na místě zůstat v tichu stát – či klečet – a dost dobře možná i plakat. Toho už nejsme schopni, příliš jsme otupěli množstvím krve i bezpráví kolem nás. To jen světci jako kupř. sv. František a jemu podobní proplakali noci rozjímáním nad Kristovým utrpením. My už jsme jiní. Chladní. Vyčpělí. Lhostejní. A přece. Pašije by nás měly zasáhnout. A i když je Kristus hlavní a nezaměnitelnou postavou, my, my se můžeme najít hned v mnoha postavách pašijového dramatu.

Tak například v euforicky jásajících při slavném vjezdu do Jeruzaléma. (Vždyť k davové euforii stačí taková, s prominutím, bezvýznamná událost, jakou je mezinárodní sportovní vítězství.) Můžeme se nalézt v postavách umravňujících a opatrnických farizejů – „jen žádný humbuk, to by nás mohlo přijít draho…“ My můžeme mít i měkké srdce a lkát nad hrůzným divadlem, jako jeruzalémské ženy. Můžeme být donuceni pomáhat proti své vůli, jako Šimon z Kyrény. Můžeme se vysmívat – a k tomu nemáme, žel, daleko. Spolu s bezcitným davem – padajícímu ubožákovi, který zkrápí krví dláždění. A co víc, když dojde až na kříž – „no tak, pomož si sám, a ukaž se, a sestup z kříže!“ My se můžeme stejně bezcitně, jako vojáci, handrkovat ještě zaživa o dědictví umírajících. My si můžeme zbaběle zakrývat oči a utíkat zpod šibenic – co kdyby i na nás padl jejich stín a podezření, že snad smýšlíme jinak, než velí většina.

Odpusťte mi tu troufalost, ale my se můžeme nalézt ve většině slabošských účastníků onoho pašijového dramatu. Těch druhých, vymykajících se svou odlišností, těch je vždy mnohem méně, najdou-li se vůbec tací.

Vždyť - kolik z nás by vydrželo až do konce stát pod křížem? Kdo z nás by uznal svou vinu jako lotr po pravici? A kde v dnešním racionální a přislazené seriálové virtualitě, nalezneme zdánlivě naivní Veroniku s gestem hlubokého soucítění a pozornosti? Nebo velkorysého Josefa z Arimatie, který bude ochoten se nejen vzdát svého majetku, ale nadto se veřejně přihlásit k třídnímu nepříteli?

Pod Kristovým křížem nalezneme zbabělce i hrdiny. Tak, jako ostatně i pod našimi obraznými kříži. Rozhodnutí, jakou roli si vybereme, to už záleží na nás. Není třeba velkých gest a slov. Je třeba mít srdce na pravém místě a nenechat se zmanipulovat. Vnější svoboda je křehká a snadno nás o ní připraví tento nespravedlivý svět. A přece - tváří v tvář vší lži, přetvářce, bezpráví a násilí, si můžeme – co víc, musíme, zachovat vnitřní svobodu. O tu nás nemůže nikdo a nic zvenčí připravit. O tu se připravujeme sami. Kéž si dokážeme zachovat svou pravou tvář. Nejásat chvíli Hosana a za chvíli už Ukřižuj!

Učme se hledat za každou tváří Boží tvář, a za každou událostí Boží vůli. A také – a především, Boží království. Pak nám bude ostatní přidáno – ale pozor – ono to „ostatní“ může mít i někdy i tvar a tvrdost kříže!

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru