23.08.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

„Za koho mne považuješ ty?“

„Za koho mne považuješ ty?“

Iz 22,19-23

Mt 16,13-20

21. neděle v mezidobí               

Jedno slovo – lépe symbol, opakovaně zaznívá v dnešních textech. Tím jsou – klíče. Ano, klíče, a my z vlastní praxe víme, jak jsou důležité. Klíče jsou nejen nezbytné pro náš každodenní život, ale jsou i významným symbolem – kdo vlastní klíče, ač nemusí být majitelem domu, nebo bytu, má možnost domů, do místa bezpečí, svobodně vcházet i vycházet.

V prvém, sz. čtení, je řeč o klíčích od městských bran. Až někdy do konce středověku, byla města obehnána obrannými zdmi; město bylo tak silné, jak silné bylo jeho opevnění, jeho ochranné zdi. Nejslabším místem opevnění byly městské brány. Kdo měl od nich klíč, mohl město snadno dobýt. Jestliže tedy prorok v prvém čtení slibuje Eljakimovi, že „na jeho rameno položí klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře“, pak mu jinými slovy předává moc nad Davidovým městem, Jeruzalémem, a nepřímo nad celým Izraelem.

Podobný příslib dává i Ježíš Petrovi v evangeliu. Zde však už nejde jen o klíče, jako symbolu pozemské moci, ale o „klíče od nebeského království“. Petr je tak nepřímo jmenován klíčníkem nebeské brány, ale potažmo i správcem své církve. „Moc klíčů“ je v církvi, která je jako prvnímu papeži svěřena Petrovi, dále předávána „prvnímu Kristovu náměstku“ – papeži, až podnes. Jen papež je vrchním strážcem církve, v jeho rukou leží „klíče od nebeského království zde na zemi“, tj. nejvyšší moc v církvi (- ale také, což je druhá strana mince, největší zodpovědnost). Jen papež má výhradní pravomoci řešit zásadní morální, věroučné a právní záležitosti. Svazovat břemena církevních trestů (např. exkomunikovat) a rozvazovat břemena tíživých závazků, sporných rozhodnutí, udělovat milost, odpouštět a snímat církevní tresty. Konečně, o moci klíčů a pravomoci papežů se lze snadno dozvědět z katechismu a učení církve, já bych se raději zaměřil na evangelium, přesněji na situaci, která tomuto předání primátu v církvi předcházela.

Evangelium se s velkou pravděpodobností odehrává v dnešním Banajas, tehdejší Césareji Filipově, kde dodnes nacházíme archeologické artefakty tohoto významného římského města, stejně jako pozůstatky chrámu pohanského boha stád – Pana. V místě, kam stéká pramen Jordánu z hermónských hor, zeje obrovská, až strašidelná díra do skály, do tmy, která s trochou fantazie snadno připomíná bránu do pekel. A právě zde zazní ona zmíněná věta, určená Petrovi: „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ Ještě předtím předchází neméně významný dialog. Začíná zdánlivě nevinnou otázkou: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Klade ji snad Ježíš ze zvědavosti? Rozhodně nikoli. On, který vidí do srdcí lidí, který má dar číst i nejskrytější myšlenky, nepotřebuje znát názory ostatních lidí. Nepotřebuje se pídit po smýšlení lidu. Ta otázka má mnohem hlubší dosah. Není o názorech „těch druhých“ o Ježíši, je ve skutečnosti nástrojem, díky němuž si mají Kristovi učedníci uvědomit, kým jsou vlastně oni sami a zejména, kým je pro ně Kristus.

„Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ O názorech, postojích „těch druhých“, se tak snadno a rádo hovoří. Schovávat se za mínění „těch druhých“ je tak snadné, tak pohodlné (a alibistické). Učedníci nejsou výjimkou: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše, nebo za jednoho z proroků.“ Dlužno podotknout, že to všechno jsou významné postavy izraelských dějin, proroci, vůdci, učitelé. Ježíš zjevně požívá úcty a respektu. Ale pak, pak to zazní:  „A za koho mne pokládáte vy?“ Otázka na tělo. Zazněla tak nečekaně. Teď už se nelze ohánět „těmi druhými“, teď je třeba říci svůj vlastní názor. První sebere odvahu Petr. A vysloví nahlas to, co se najednou jeví tak zřejmé a jasné, až samozřejmé. „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ To, co se dosud ostýchali si byť jen připustit, náhle zaznělo. „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“

A Ježíš toto vyznání přijímá. Nepopírá. Dokonce potvrzuje tím, že Petra ujistí, že toto poznání není plodem jeho poznání, jeho rozumu, nýbrž přichází shůry od Otce. „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“

„Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův“, to je slavnostní úvod, nikoli běžné oslovení; úvod k tomu, co bude následovat. K udělení poslání, k inauguraci prvního papeže: „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ Jistě úmyslně používá Ježíš slovní hříčky, o Šimonovi mluví jako o skále – používá řeckého překladu (Petros) pro aramejské slovo skála. (Kéfa) Tím Petr dostává nejen nové jméno, ale i nové poslání. Být skálou. Pevnou jistotou. Oporou pro druhé. Silnou autoritou. (Neplést s totalitou. Přestane-li skála být jistotou a oporou, stává se silou, která drtí, utlačuje. Stejně jako moc. Může být použita, stejně jako zneužita.) Moc (zde klíčů – ale jakákoli moc) je příliš velkým lákadlem, mámivou vábničkou, velkým pokušením. Šimon Petr musí být skálou, musí být pevným, aby nové poslání, své prvenství mezi apoštoly, unesl a nezneužil. (Jako tolik „mocných“ před ním, a ještě více po něm …) Petr bude nadále (a následně všichni papežové) obdařen velkou mocí, přece však zůstane slabým a chybujícím člověkem. Toho je dobře si být vědom. (Dějiny papežství nás v mnohém poučují. Znají papeže, kteří svou moc zneužili; znají vzdoropapeže; znají i svaté papeže, kteří svoji moc použijí pro dobro lidí a přinesli lidem osvobození i návrat jejich důstojnosti…)

„Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.“ Učedníci jsou plní onoho nového poznání. Uprostřed nich, právě zde, stojí tak dlouho očekávaný Mesiáš! A oni mají přikázáno mlčet! To je nesnadný požadavek – ale nutný. Pro ostatní ještě nenastal čas poznání. Prozření. „Ti druzí“ k němu teprve musí dozrát. Musí si ho sami v sobě probojovat. Jedině obětí svých představ, ztrátou iluzí, pohřbením falešných nadějí. To je konverze. Teprve, když učedník přijme Krista jako Pána svého života, jako toho, do jehož rukou s důvěrou svěří svůj život, teprve pak se stává učedníkem. Následovníkem. V Krista nestačí jen věřit, ke Kristu je třeba mít osobní vztah. Křesťanství není sumarizací teologických poznatků, křesťanství je „vztah“. Ke Kristu, k Bohu Otci. Křesťanství je žitá láska. Ano, troufám si lásku přirovnat k oné skále. Jedině na skále lze zbudovat, (jak známe z podobenství) pevný dům víry. Křesťan je člověkem ukotveným v Bohu. Ne ve slepě přejímaných představách o Bohu „těch druhých“. Křesťanství je stálá, dynamická konverze, v níž se tříbí a zraje náš vztah ke Kristu a jeho Otci. Tomu Otci, který nám zjevuje, kdo je Syn, protože On jediný jej skutečně zná. A k Synu, který nám přišel zjevit Otce. K tomu Synu, který se dnes ptá také nás: „Za koho mne považuješ ty?“ Je na nás, zda budeme chtít odpovědět, nebo se schováme za „ty druhé“. Ale právě láska k Otci a jeho Synu, stejně jako láska k našim bližním, je i pro nás skálou, jistotou, oporou. Skrze Krista („Já jsem dveře k ovčinci“) můžeme vcházet a vycházet. Skrze Krista - k Otci - a do ovčince, jíž je církev.

Církev. Sice chybující a omylná, ale díky Kristu a jeho pozemským nástupcům, soudobým Petrům, stojící na skále. A proto ji žádné mocnosti – pekelné, mocenské, diktátorské ani ideologické, nepřemohou.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru