Za koho mne pokládáš ty?
Iz 22,19-23
Mt 16,13-20
21. neděle v mezidobí
Již od 12. stol. používají papežové svůj znak, a v něm najdeme pokaždé dva symboly papežství – tiáru (dnes mitru) a dva klíče. A právě odkaz na toto znamení klíčů nalezneme už v dnešních biblických čteních. Izaiáš (6.stol.př.Kr.) předpovídá samolibému správci královského paláce Šebnovi trpký konec jeho kariéry, a jeho nástupci Eljákimovi slibuje úlohu správce Jeruzaléma a celého Judova kmene. A jako znamení jeho moci mu bude nejen královský šat, ale také klíče k Davidovu domu: „Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře.“ A následně v evangeliu slyšíme podobná slova, když Ježíš, apoštolu Petrovi, poté co vyznal, že je Mesiáš, přislibuje: „Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Fundamentální teologové by nám podali výklad tzv. „moci klíčů“, toho vás ušetřím, ale, jak vidno, tady (a nikoli v lidských spekulacích, o něž jinak není v teologii nouze) nacházíme původ tohoto papežského znamení.
Klíče otevírají, či zavírají, vstup do domu. V přeneseném smyslu: ve SZ otevírají či zavírají dveře k Davidovu domu, (myšleno nejen město Davidovo – Jeruzalém, ale i celou Judeu) a přeneseně celou oblast obývanou potomky Judova kmene. (Jude → Žid → židovský národ). V NZ evangeliu jsou oněmi dveřmi míněny brány Božího království, jehož svrchovaným panovníkem je sám Boží Syn. A Ježíš ustanovil Petra po jeho vyznání, za „klíčníka nebe“ a správce celé světové církve. Petr má být, podle Kristových slov, její hlavou i pevným základem. „Ty jsi Petr - Skála (petros = řecký překlad aramejského kéfas= skála): a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti (brány podsvětí - protiklad k nebeské bráně) ji nepřemohou“.
Petrovi, sebevědomému a přece tak zranitelnému, předává Ježíš veškerou moc a autoritu. Moc plynoucí z pevného základu, jímž je skála, (a v duchovní rovině Kristus); autoritu z pravomoci „rozvazovat i svazovat“. (Výraz z rabínské terminologie, označující moc vyhlašovat určitou nauku za správnou, nebo mylnou → dnes mluví-li papež „ex catedra“ je jeho výrok také neomylný; další význam: svazovat a rozvazovat znamená také vyloučit někoho ze společenství, či jej přijmout → moc církve odpouštět hříchy, či vylučovat z církve, exkomunikovat.)
Stojí za to, připomenout si, co Petrovu vyznání předcházelo. Na severu, v pohanské oblasti pod Hermonem, stálo město (vybudované Filipem, synem Heroda I.) Césarea Filipova s velkou pohanskou svatyní boha Pana. (v řecké mytologii bůh lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců) A právě zde dojde k zásadnímu dialogu. Ježíš se nejprve ptá svých učedníků „za koho jej lidé pokládají“. Jinými slovy, co si o něm ti druzí, myslí. A oni odpovídají – na téma, „co ti druzí“, se mluví snadno. (Už odpovědi samé ukazují na očekávaného Mesiáše, vždyť Jan Křtitel, Eliáš, Jeremiáš, byli těmi, kteří jej ohlašovali a byli pokládáni za jeho předchůdce.) A pak přijde otázka do vlastních řad: „A za koho mě pokládáte vy?“ Je to Petr, mluvčí apoštolů, který spontánně vyhrkne: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ To nebyl výsledek rozumové úvahy, ale dílo intuice, vnuklé samým Bohem. Tomu odpovídá Ježíšova reakce: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“ A poté následuje ono ustanovení Petra prvním mezi apoštoly a tím i v budoucí církvi.
V Jeruzalémě, krátce před jeho zničením (586 př.Kr.), stejně jako v Caesarei Filipově, (30.léta po Kr.) dochází k jmenování, k předání moci a autority pouhému člověku, a to ne z lidské, ale z Boží vůle. Eljakim je jmenován správcem Davidova domu a vedle znaků moci (říza, pás a klíč) je zmiňována i pevnost, jistota a síla – „zarazím ho jako hřeb na pevné místo“. (Hřeby, kolíky zaraženými do pevného podloží, se upínaly beduínské stany; na jejich pevnosti záleželo, zda udrží stan – místo k přebývání). Ve stejném smyslu jistoty, pevnosti, ale také věrnosti, jsou míněna slova „na té skále zbuduji svou církev“, kterými vyjadřuje Ježíš pevnost a nepřemožitelnost církve. Podíváme-li se (s odstupem a bez předsudků) na dějiny Kristovy církve, musíme dát těmto slovům za pravdu. Kolik říší, království, velmocí, států, unií a všech mocností, co jich bylo, se snažilo zničit Kristovu církev, jejíž základy položil Kristus na Petrova bedra (a po něm všem papežům, vyznavačům a mučedníkům církve) a přece se nenašla vnější síla a moc, která by ji přemohla a zničila. Taková vnější síla neexistuje. Ale – největším nepřítelem církve je církev sama. Zvnitřku – z mocichtivosti, hamižnosti, kariérismu; z bludných nauk a falešné rétoriky; ze závisti, z morálních pádů svých představitelů, hrozí církvi největší nebezpečí – nestability, nevěrnosti, duchovní korupce atd., atd. Mnohému by se dalo předejít, kdyby si ti, a zvláště ti, co se ohání Kristovým jménem, položili stejnou otázku, jakou položil Ježíš svým učedníkům: „Za koho mne pokládáš TY?!“ - a kdyby se tázaní snažili pravdivě a upřímně odpovědět. Lhaní a křivých prohlášení už slyšela církev tolik …
Jiří Vojtěch Černý
