Vzpomínky na Jana Rybáře

Jan Rybář, kněz 21. století, jezuita, neúnavný exercitátor, přítel Krista a mnoha lidí, člověk širokého srdce, milovník polévek, vína a cukráren, vždy služebník všech.

Miloval liturgii a eucharistii

Ve vězení se setkal s Antonínem Mandlem, knězem, který už dlouho před 2VK propagoval liturgii v českém jazyce. Tam Jan pochopil, jak lidem přiblížit mši sv. A tím i Krista.

Všichni, kdo jste jednou zažili, jak Jan sloužil s láskou mši svatou, jak ji prožíval a jak se snažil, aby všichni přítomní pocítili Kristovu přítomnost, tak na to nemůžete zapomenout.

Liturgii osekával od všech historických přídavků a dokázal ji přizpůsobit danému společenství a přítomnému okamžiku.

Před každou mší byl velmi pečlivý. Muselo být dost vína a dost hostií. Nachystání všech textů důkladně kontroloval, aby všechno bylo v souladu s jeho přípravou.

Měl vždy velkou radost, když se našlo pár odvážlivců, kteří se zapojili do přednesu přímluv.

Každého zval na hostinu s Kristem. Přijímání podával pod obojí a každému dával svobodu ve způsobu přijímání. A to nejdůležitější. Sám přijímal vždycky až poslední, až už byli všichni „nakrmeni a napojeni“. Takto naplňoval a vyjadřoval svůj závazek sloužit. Sloužit kdykoliv a všem.

Měl rád lidi

Nikdy nedělal mezi lidmi rozdíly. Pamatuji se, jak s láskou vzpomínal na své vazačky, ženy pochybné pověsti. Pracoval jako jeřábník a ty ženy mu na zemi zavěšovali břemena na lano jeřábu. Vzpomínal na toto období rád, protože v kabině jeřábu byl sám, bez kontrol a vysoko nad zemí, o všem měl přehled.

Rád se zúčastňoval jakékoliv diskuze. Měl přehled v mnoha oborech. Proto také rád jezdil na duchovní obnovy, které mu v následných diskuzích přinášely obohacení a náměty na jeho moudré glosy a fejetony. Uměl všem naslouchat, přispět radou a často i sám zařizoval pomoc potřebným. Sám také poutavě vyprávěl i vlastní zážitky ze života. Dokázal vždy reagovat na právě probíhající politické nebo církevní události.

Jednou na manželském setkání seniorů se v diskuzi tak rozčílil, že jsem měl strach o jeho zdraví (obhajoval vstřícnější přístup církve k homosexuálům).

Celý život se rád setkával s lidmi v kavárnách nebo cukrárnách

Kam pravidelně docházel, tam ho kavárníci i cukráři oslovovali – ABBÉ. Měl tam rezervované místo a tam se svými hosty dlouho diskutoval.

Začátkem sedmdesátých let chodíval vyučovat náboženství do škol. Moje sestra stále vzpomíná, jak místo ve škole trávili vyučovací hodinu v cukrárně. To proto, že na náboženství chodila sama. Naše poslední společné posezení jsme měli loni v srpnu. Protáhlo se až do zavírací hodiny a bylo pro nás douškem naděje do dalších časů.

Věřil v Krista i v jeho církev

Téměř při všech přednáškách a následných diskuzích byl dotazován na církevní i společenské problémy, na které tazatelé nedostávali nikde odpovědi, přestože po nich všichni toužili. Odpovědím se nikdy nevyhýbal a snažil se tazatelům odpovídat pravdivě.

I bolestivá témata ukončoval nadějí v lepší budoucnost. Jednání církve, které nesouznělo s Kristovým učením, ho velice mrzelo. Hledal stále cesty, jak evangelium vyložit všem hledajícím a tápajícím. Trápila ho pomalost někdy i netečnost církevní hierarchie ke všem palčivým problémům. Stále překypoval nadějí, že budoucnost bude lepší a krásnější. Po zvolení papeže Františka, jeho naděje v lepší zítřky gradovala. Těšil se, že se toho ještě dožije. S velikou radostí a zaníceností jezdil, přednášel i diskutoval. Později, když i sám papež přiznal, že se mu nedaří vše zlepšovat, jeho vnitřní naděje v rychlou lepší budoucnost začala ochabovat a říkal: „toho já se už nedožiji“. Na veřejnosti však stále sršel optimismem a nadějí.

PTP a vězení

V padesátých a na začátku šedesátých let byl u PTP a pak i ve vězení. Byla to pro něho veliká škola života, na kterou nikdy nezapomněl. Nezapomínal ani na své spolubratry, kteří s ním tuto dobu prožívali. Se všemi udržoval kontakty a navzájem se povzbuzovali. Nikdy nezapomínal ani na svého světícího biskupa Karla Otčenáška.

Anna a Stanislav Kameníkovi