Vzpomínka na profesora Radima Palouše
Nedávno jsme si s bývalými spolužáky připomínali naše někdejší kantory a mezi nimi i významnou osobnost našeho někdejšího nejmladšího vyučujícího na gymplu (vlastně tehdy již na nově vzniklé dvanáctiletce) profesora PhDr. Radima Palouše a na naše náhodné setkávání s ním o mnoho desetiletí později. Letos - jen za pár týdnů - totiž uplyne přesně deset let od jeho úmrtí v roce 2015. Dožil se věku téměř 91 let.
Když přišel na pohořeleckou školu, byl ještě mladým absolventem Filozofické fakulty a graduoval také na Vysoké škole pedagogické (specializace na chemii). Ve škole vyučoval také tělesnou výchovu a byl s námi jako pedagogický dozor a zároveň i instruktor na povinném zimním výcvikovém kursu- jak se tomu tehdy říkalo. Byl to bezesporu "sympaťák" - a měl pochopení i pro ty, kteří byli s pokročilým lyžováním "na štíru" (jako třeba já). Po večerech s námi krásně zpívával při kytaře lidové i zálesácké písničky; mně utkvěla hlavně tato: "Tichá voda do Dunajka padala, já som bola od šuhajka zklamaná - veď dá Pán Bóh, že aj on sa oklame, já banujem - a on banovat bude..." Tuto lidovku jsem předtím neznal, ale díky jemu si ji dodnes pamatuji.
Po maturitě jsem doktora Palouše dlouhá léta neviděl, ale za normalizace jsem se z vysílání tehdy rušeného zahraničního rozhlasu (Svobodné Evropy, z Hlasu Ameriky i z Radio Vaticana) dozvěděl, že podepsal Chartu 77 a že v letech 1982-84 byl dokonce jejím mluvčím.
Nevím, jaké postihy musel snášet za svou činnost v disentu; on o tom nerad hovořil. V době Sametové revoluce se velmi aktivně účastnil činnosti Občanského fóra - a Akademický senát jej zvolil za prvního polistopadového rektora Univerzity Karlovy.
Kdykoli jsem se jako host zúčastnil promocí našich potomků, jimž rektor Palouš předsedal, vždycky se mi moc líbilo, že těmto slavnostním příležitostem dokázal vrátit patřičnou důstojnost i "glanc", že dokonce některé promoční formulace pronášel v latině- prostě pojal je s důstojností, která jim náležela a která za předchozí období nesvobody jaksi vyprchala.
A léta ubíhala: Jednou jsem se s doktorem Paloušem náhodou setkal při mši sv. v kostele sv. Voršily na Národní třídě. Byl tam s malým vnukem. Moc mne potěšilo, že byl praktikující katolík. Dodal jsem si odvahy a přihlásil jsem se po mši k němu - jakožto jeho někdejší žák a nepříliš nadějný adept lyžování v jeho tehdejším výcvikovém týmu. Asi právě proto si mne zapamatoval. Pěkně jsme si popovídali a on mne pak dokonce pozval na návštěvu. Bydlel tehdy na Újezdě hned vedle dolní zastávky petřínské lanovky. Rád si na toto setkání vzpomínám, ale další se už bohužel neuskutečnilo...
Když zemřel, měl slavné rozloučení v kostele Nejsv. Salvátora u Karlova mostu dne 18. ledna 2015. Nový rektor při svém nekrologu zdůraznil, že rektor Palouš dokázal vrátit pražské univerzitě její někdejší věhlas a zasloužil se o její navrácení do svazku historických světových univerzit. Zmínil také, že byl nositelem čestného doktorátu "honoris causa" celé řady evropských i zámořských univerzit. Na Wikipedii jsem se dočetl, že byl i členem Papežské rady pro kulturu v letech 1990-2004.
Dozvěděl jsem se také, že již v šedesátých letech byl mladý Radim Palouš nikoli oficiálně pověřeným, ale přesto všeobecně uznávaným vedoucím Svazu čs. vědeckých pracovníků. A v devadesátých letech už jako rektor staroslavné pražské Univerzity Karlovy několikrát doprovázel tehdejšího prezidenta Václava Havla na jeho zahraničních cestách. Deset let po jeho úmrtí by rozhodně neměl být zapomenut!
Pro web Simeon.cz zapsal Karel Voplakal
