01.10.2022 18:00, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vzdejme se své namyšlené suverenity

Vzdejme se své namyšlené suverenity

Hab 1,2-4

Lk 17,5-10

27. neděle v mezidobí

Začátek dnešních biblických textů nezní moc povzbudivě – právě naopak. Ubohý prorok Habakuk, dlící spolu s ostatními Izraelity ve vyhnanství, vysílá k Bohu slova svého zoufalství. Volá o pomoc – té se však nedostává. Křičí obžalobu násilníků – a Hospodin mlčí k bezpráví a násilí. „Soužení, násilí, svár …“ Hospodin nechá vykřičet Habakuka všechno jeho trápení, jeho výtky, bezmoc i vzdor – a pak odpoví. Příslibem, až příliš neurčitým, avšak zaručeným. Ano, „přijde doba, která nezklame“. Je však zapotřebí dát všemu čas, nechat dozrát hrozny Hospodinova hněvu na odpadlý národ a vrátit mu svobodu. Je třeba čekat. Čekat vidění, které se naplní, které nezklame: „Jistě se splní, nedá se zdržet.“ „Zahyne neupřímný v duši, avšak spravedlivý bude žít.“ Žít, protože zachoval věrnost (hebr. emuná) - svému Pánu.

Věrnost služebníka, důvěra ve svého Pána, trpělivost a poslušnost – to jsou pojmy, které jsou v dnešních textech podstatné – avšak, k naší škodě, v našich životech opomíjené a nepopulární.

Evangelium nám přibližuje rozpaky a nedůvěru nejbližších Kristových učedníků – a tím i služebníků, které vyústí v prosbu: „Pane, dej nám více víry!“ Více – oni dobře vědí, že víru mají – žijí z ní, jsou jí naplněni, a přece cítí, jak je tváří tvář nevěřícímu světu i jejich osobní slabosti, malá. „Pane, dej nám více víry!“ A Ježíš na jejich prosbu odpoví. Jako vždy jinak, než by čekali. „Kdybyste měli víru, jako hořčičné zrnko.“ „Kdyby…!“ Hořčičné zrnko, semínko, je věru malé. V našich podmínkách by mohl Ježíš paralelně říci: „Kdyby byla vaše víra větší než zrnko máku“, to by mohl být vhodný ekvivalent. Hořčičné semínko je maličké, a Ježíš shledává víru svých nejbližších, ještě menší. (Nebo také, že jejich víra nestojí ani za mák …)

V každém semeni se skrývá obrovský potenciál, který vynikne o to více, čím je semeno menší. A zde, na prosbu učedníků: „Pane, dej nám více víry!“, odpovídá Ježíš oním výše zmíněným kondicionálem: „Kdybyste měli víru, jako hořčičné semeno …“

Připomeňme jen, že Ježíš nedlouho předtím postavil před učedníky neskutečný, přesahující úkol: být jeho učedníky a hlasateli. A oni cítí, jak jsou slabí, zranitelní, nepevní. Prosí o dar víry – dobře ví, že bez víry v Ježíše, a v neposlední řadě i bez víry v sebe sama, nebudou moci naplnit Kristovu výzvu, poslání, které jim uložil. „Pane, dej nám více víry!“ A dočkají se odpovědi, která je, jak je u Ježíše obvyklé, přetažená přes hranici lidských možností. „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře, poslechla by vás.“ Přesadit strom do moře? A moruši k tomu? Ta je mohutným stromem, který má spletité, dlouhé kořeny. Přesadit ji, je takřka nemožné. A přece - i malá, dočista maličká víra v Božího Syna, má moc činit zázraky! S jakými rozpaky asi učedníci naslouchali těmto slovům. Ježíš je však vrací na pevnou zem reality a připomíná jim jejich autentickou úlohu. Být jeho služebníky.

Být služebníkem, to není žádné společenské terno, to znamená sloužit, a to především a výhradně svému pánu. Podrobit se jeho vůli. Ježíš je Pán! Nechová se ke svým učedníkům panovačně a povýšeně, ale dává jim pocítit svoji autoritu a moc. Nazývá je, dokonce opakovaně, svými služebníky – a ono je to neuráží, ani neponižuje. Oni jsou přeci služebníky Nejvyššího Pána. A tak bez pocitu pokoření naslouchají Kristovým slovům o tom, jaký má být služebník. Jaké je jeho postavení. Není privilegovaný – je poslán starat se především o potřeby svého Pána. Mají pracovat do únavy, a poté, namísto odpočinku, se mají starat o svého pána. Teprve až on se nají a odpočine si, mohou se najíst a spočinout i oni – služebníci. Bez nároku na odměnu, natož poděkování. Dělají přece to, co je jejich údělem, co je jejich povinností. A mají to dělat samozřejmě, nezištně, naplno – a přece s vědomím své nedostatečnosti. „Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“

Na jiném místě Ježíš říká: „Není služebník nad svého Pána“, a zde jim dává poznat, že to nejsou oni, ale On, kdo určuje práci, službu těch, které si vyvolil. Jeho vyvolení samo, je tou největší odměnou, kterou nelze vyvážit penězi. Jeho vyvolení je sice povinností, náročnou povinností, ale takovou, která jim poskytuje blízkost svého Pána, která jim dává vzácnou výsadu být jeho služebníky! Takto bychom se dnes asi neuměli dívat ani na nejvznešenější povolání, a zde jde „jen“ o „služebníky“. O ty, kteří nemají navenek žádná práva, ale protože jsou ve službách Nejvyššího Pána, disponují silami, které přesahují rámec možného. Nejen obrazně přesadit moruši do moře (což je nemožné), ale jít do celého světa a hlásat Kristovo evangelium, (což se jim musí jevit ještě nemožnější). Jak moc potřebují víru! Víru v to, že mohou. Že je jejich Pán, Ježíš, vybavil prostředky, které přesahují jejich slabé síly učedníků. Mohou v jeho jménu konat zázraky – a oni je konají a budou konat! Mohou v jeho jménu uzdravovat; vyhánět zlé duchy – a oni je vyhání; hlásat to, co by si donedávna nedovolili ani vyslovit nahlas. Jen té víry, kdyby měli více! „Pane, dej nám více víry!“

Domnívám se, že každý, kdo vzal vážně své životní poslání (jakékoli, nejen duchovní) byl dříve či později konfrontován se svou slabostí, nedostatečností, neschopností. To není vůbec špatné, právě naopak. Jen v poznání a přijetí svých omezení, svých slabých sil, jsme schopni být vděčni za ty dary, které máme. Jen tehdy, kdy se vzdáme své namyšlené suverenity a s pokorou pohlédneme na své schopnosti a možnosti, budeme sto vydat ze sebe i to, v co nedoufáme a nevěříme. Naplnění našeho životního poslání není v tom, co si my usmyslíme, naplánujeme a vykonáme vlastními silami. Je v tom, že se s pokorou spolehneme na sílu pramenící z našeho vědomí, že bez Boha, bez víry, naděje a lásky, sami nevykonáme nic. Jen s pohledem upřeným na Pána, v hledání jeho vůle a s prosbou o jeho pomoc, můžeme být služebníky užitečnými, potřebnými, dobrými. Jen s pomocí Boží. Ona prosba Kristových učedníků: „Pane, dej nám více víry“, by měla být i naší (častou, ne-li každodenní) prosbou.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Banner zájezdu na ostrov Mljet + do Medjugorje

 
Nahoru