18.08.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vzdávat se své pýchy a sebestřednosti

Vzdávat se své pýchy a sebestřednosti

Jer 38,4-6.8-10

Žid 12,1-4

Lk 12,49-53

20. neděle v mezidobí

Evangelium dnešní neděle začíná v takovém, skoro až výhružném tónu: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Myslíte, že jsem přišel dát mír zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení.“ Nevím jak na vás, ale na mne tato slova působí až hrozivě: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem …nepřišel jsem dát mír zemi, ale rozdělení…“

Z těch slov jde věru až strach a mrazení – jak je možné, že je vyřkl ten, který je přece „dárcem pokoje“; který je „ztělesněnou láskou“; který přišel smířit národy a lid smlouvy se svým Otcem? Ten, který „přišel na tento svět, aby jej vykoupil ze smrti“?

Pokud těmto slovům budeme naslouchat bez znalostí souvislostí a brát je doslova, pak z nich oprávněně půjde strach. Naštěstí – ono to není tak děsivé, spíše naopak. Vždyť nejde o plameny pekelné ani ničivé, ale nejspíš – o plameny Boží lásky. A oheň? Což nesesílá o Letnicích Ducha svatého v ohni? Jde-li však o oheň Ducha svatého, pak je text evangelia nikoli výhružkou, ale daleko spíše příslibem naplnění proroctví SZ a jejich dovršení v poslání Božího Syna.

Kristus dále, ve vyjmenování důsledků svého příchodu na svět, cituje kupř. proroka Micheáše. Slova: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě, tři proti dvěma a dva proti třem“, (Mich,7,6) jsou vzata z předpovědí a hrozeb tohoto proroka, které přijdou na lid pro jeho bezbožnost. A právě ono napětí mezi vírou a nevěrou, je smutným důsledkem rozbití i těch nejbližších vztahů. Podobně je to i s Ježíšovou předpovědí, víra či nevěra v něho, bude důsledkem rozdělení i těch nejužších společenství; bude žel i zneužita a tak se stane příčinou napětí, hádek, co hůř, v nejzazším důsledku i válek. Zmíněná Kristova slova následují po jeho výzvě, aby si lidé hleděli pravých hodnot, aby hledali pravé bohatství z Boží pokladnice a nesháněli se po laciných tretkách tohoto světa. Aby byli neustále připraveni na nenadálý příchod svého pána – a budou-li, pak budou „blahoslavenými služebníky“.

Blahoslavenými z pohledu Božího, nikoli však světského. Jako ti, kteří slouží pravému Pánu a Bohu, budou v tomto světě pronásledováni, tupeni, ano, i zabíjeni. A neméně závažným důsledkem víry v Ježíše bude i rozdělení ve společnosti, dokonce i v samých rodinách. Ostatně, bylo tomu tak nejen u prvních křesťanů, ale až doposud víra v jediného Boha rozděluje rodiny, společnost, národy. Dnes možná i více, než jindy. Vždyť ti, kdo věří v Boha a snaží se podle Boží vůle a Desatera žít, jsou v dnešní společnosti, která slouží bůžkům mamonu; která věří svým lžiprorokům, vyneseným lidskou hloupostí na piedestaly nejvyšší, černými ovcemi – nebo, chcete-li, bílými vránami … Zkrátka vyčnívají, dráždí a i dnes, v tzv. civilizovaných a kulturních zemích, jsou nejrůznějším způsobem diskriminováni, dehonestováni, umlčováni.

Rovněž prorok Jeremiáš v prvém čtení byl násilně umlčován, dokonce bičován, vsazen do klády a, jak jsme dnes slyšeli, málem zemřel hlady, jsa spuštěn do vyschlé cisterny. A to vše vlastně také pro víru – i když v jiné rovině. Byl prorokem Hospodinovým a jako takový nemohl mlčet – ač by rád před prorockým údělem utekl. Musel ohlašovat blížící se zkázu Jeruzaléma, což ostatní nechtěli slyšet. Natožpak řídit se radou Hospodinovou, aby se pokojně vzdali Nabuchodonozorovu vojsku a tak byli zachráněni – oni i město. Více než aby naslouchali nepohodlnému prorokovi, raději spoléhali na sílu svého opevnění, na nedobytnost hradeb jeruzalémských. Jenomže – pak přišlo jeho dobytí a následné zajetí v Babylóně. Avšak, i tyto bolestné dějinné události byly v Božím plánu záchrany a upevnění víry v jediného Boha, tohoto nevěrného vyvoleného lidu. Tím, že neposlechli Jeremiáše, odmítli naslouchat i Bohu, a poté následovalo zničení Jeruzaléma a desetiletí exilu. Těžkého, leč nezbytného, aby znovu nalezli pravého Boha a důvěru Božích dětí. (Ostatně – toto schéma: blahobytu a bezpečí a z něho plynoucí ztráta víry a spoléhání se na Boha, které posléze vede ke zkáze, válkám, otroctví – aby ve chvílích nejtěžších byla opět obnovena víra v Boha a bezvýhradné spolehnutí se na něho, což vyvede kající národ k osvobození a obnovení víry – aby se po desetiletích „dobrého bydla“ zase vše znovu opakovalo. Toto cyklické schéma nalézáme v nejrůznějších obměnách v dlouhé historii židovského národa – chtělo by se nám snad až pozastavovat nad jejich ztrátou historické paměti – ale jsme snad na tom lépe? Právě naopak!)

Tak jako proroci SZ, tak jako Kristovo evangelium, tak celé Písmo sv., je pro nás nevyčerpatelným zdrojem poučení. Jsme však tolik podobni izraelitům – nechceme se nechat poučit, slepě si vedeme svou. Spoléháme na vlastní síly a na všechno možné, jen ne na jediný zdroj pokoje, lásky, porozumění - na Boha. A pak doplácíme na svou pošetilost, stejně jako vyvolený národ.

Když bychom se ještě zaposlouchali do úryvku z listu Židům v druhém čtení, můžeme i tam nalézt zásadní poučení pro život: „Odhoďme všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše!“

Hříchem novozákonního lidu není až tak nevěra v Boha, jako spíše nechuť následovat Ježíše. Mít jej stále nejen na mysli, ale i na očích, vzdávat se své pýchy a sebestřednosti a nebát se na sebe brát, bude-li to třeba, i kříž. To je myšleno oním „křtem, v nějž byl Kristus ponořen“. A my, křesťané, se Kristu právě skrze svůj křest máme připodobňovat. Kristus nám neslibuje, že to „nebude bolet“, ale že náš kříž ponese s námi – když my budeme ochotni nést jej spolu s ním. Ostatně, ať se nám to líbí, či nikoli, jediná cesta, která má smysl, směr a cíl je právě cesta Kristova kříže.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru