18.03.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vzdát se všeho prázdného, lživého a falešného v našem životě a snažit se následovat Krista

Vzdát se všeho prázdného, lživého a falešného v našem životě a snažit se následovat Krista

Jan 12,20-33

5. neděle postní

Doba postní se nám už nachyluje a my se pomalu připravujeme na slavení Velikonoc. A dobu před velikonocemi už tradičně spojujeme s úklidem domů, zahrad, se smejčením a hlavně, s přípravou na jaro. Nic proti tradicím, a už vůbec proti úklidu, ale pro nás pro všechny, by Velikonoce měly být především dobou znovuzrození. A nejenom kalendář, ale i sama příroda nám k tomu nahrává: přichází doba odložení zimních kabátů a bund, ale i odložení všeho starého, nedobrého, studeného, zatuchlého v nás. Velikonoce jsou tradičně spojovány s příchodem jara. A co je jaro? Jaro je dobou znovuzrození, dobou, kdy se po dlouhém zimním odpočinku znovu otevírá země zeleni a rostlinám; dobou, kdy na dosud holých a smutných větvích stromů vyráží první pupeny; dobou, kdy chladný vzduch proráží hřejivé paprsky slunce a ptáci svým zpěvem vzdávají chválu Stvořiteli. Takové tedy je - a našli bychom jistě ještě mnoho dalších přirovnání - JARO. Proč tak dlouhý úvod? Protože toto vše se mi vybavilo, když jsem četl dnešní evangelium.

V Jeruzalémě také začíná jaro. Stejné, jako všechna předchozí, a přece jiné. Poslední jaro v životě Ježíšově a první jaro pro křesťany. Ježíš přichází před velikonočními svátky do Jeruzaléma a dobře ví, co ho tam očekává. Že to bude On, Beránek Boží, který bude v chrámu obětován, že jeho krev bude prolita, spolu s krví stovek skutečných, obětních beránků.

Přípravy na oslavu největších židovských svátků, svátků Paschy, jsou již v plném proudu a Jeruzalém se zaplňuje Židy z celé země, ale je zde i mnoho těch, kteří Židy nejsou. Těch, kterými pravověrní Židé pohrdají: Římanů, Řeků, jedním slovem: pohanů. Několik z nich se obrátí na Kristova apoštola Filipa, (původem také Řeka) s přáním vidět toho zvláštního Ježíše, o kterém už tolik slyšeli. Nejspíš je motivuje jenom zvědavost. Chtějí vidět toho zvláštního kazatele s pověstí divotvůrce, zázračného léčitele, který i mrtvé křísí k životu. Kristu však nejde o lacinou podívanou, nejde mu o to se předvádět, ale upozorňovat, ukazovat na svého Otce a Jeho vůli. Teprve nyní, o těchto posledních svátcích ve svém životě, se nebrání pozornosti zástupů, které se kolem shromažďují. Jeho čas se už naplňuje a tak jejich pozornosti využije k závěrečné katechezi, k seznámení těch okolo s tím, co bude zanedlouho následovat. Nejprve pronese zvláštní podobenství - události , které budou zanedlouho následovat, vtělí do obrazu snadno srozumitelného všem okolo. (Však jde také o výzvu, určenou všem lidem všech pokolení.)

„Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.“ V těchto slovech je vlastně jádro celého Kristova poslání - musí zemřít, aby mohl povstat k novému životu, tj. být vzkříšen. Musí sám sebe zmařit, aby z jeho smrti mohla vyrůst církev. Musí se obětovat, aby jeho obětí byl dán nový život celému lidskému pokolení.

„Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

Vytrhneme-li tato Kristova slova z kontextu, znějí dost nelibozvučně, až nepříjemně. (Slova zaniknout, zemřít, obětovat, zmařit, ta nemáme rádi. Navozují v nás nepříjemné pocity ztráty. Jenomže - a to přece také dobře víme, abychom mohli něco získat, musíme současně i něco ztratit; aby mohlo vzniknout něco nového, je třeba, aby staré zaniklo. To je neúprosná logika, a my ji přece dobře známe ze svého života.) Přesto však jsou ta dnešní slova evangelia skutečnou radostnou zvěstí. Říkají, že není třeba se bát ztrácení, že ztráta a umírání patří do Božího plánu. A že dokonce „ztrácení pro Boha“ je tím nejjistějším prostředkem, jak už nyní a zde získat a začít žít nový život; život, který nese ovoce. O tom konečně svědčí i další Kristova slova: „Jestli mi kdo chce sloužit, ať mne následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“ Toto je jasný návod, jak z lidského života, který je plný ztrát - sil, iluzí, možností, zdraví a nakonec i života samého, udělat život naplněný, bohatý a smysluplný. Tím, že se vzdáme své sebestřednosti a naplníme svůj život službou – Bohu i druhým. A právě tak jej učiníme cestou vedoucí k Bohu, do jeho království.

(Člověk, který přijme slova o pšeničném zrnu a nelpění na užívání si života opravdu celým srdcem, ten se stává člověkem osvobozeným od strachu, že přijde zkrátka. A navíc se stane člověkem, který nese ovoce, ať už je mu dána v tomto životě jakkoliv malá nebo velká výkonnost. Vždyť i, kupř. se zdravotním handicapem, může být člověkem nesmírně plodným a obohacujícím.)

Kristova slova v evangeliu ještě nekončí, po tomto zásadním podobenství, po této výzvě k těm okolo, se Ježíš jakoby obrací ke svému Otci. A jeho slova, jejich význam, není daleko od slov, která pronese zanedlouho při modlitbě v Getsemanech. (Slova modlitby zaznamenaná u ostatních evangelistů, nikoli však u sv. Jana.) „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mne od té hodiny? Ale právě kvůli této hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ A Otec skutečně promluví, nezůstane hluchý k modlitbě svého Syna: „Oslavil jsem a ještě oslavím!“ Jaké však bude ono oslavení Boha? Nikoli v povýšení na piedestal, nikoli ve slávě a moci – ale v povýšení Božího Syna na kříž, v bolesti a bezmoci. Ježíš to dobře ví, vždyť jen díky své vědomosti blížící se oběti může pronést následující slova: „Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě.“

Moji milí, dá se ještě něco k těmto Kristovým slovům dodat? Obávám se, že nikoli. Snad jen to, že i my jsme povoláni svým životem oslavovat Boha a že jsme už jakoby předem, anticipovaně, zásluhou svého křtu, oslaveni. Pravda, s jedinou podmínkou. Vzdáme-li se všeho prázdného, lživého a falešného v našem životě a budeme-li se snažit následovat Krista. (Nepopírám, že to může být, a zpravidla i bývá, pokud jsme v následování Ježíše důslední, cesta křížová. Hlavně však, že vede ke Kristu a tím i k Bohu, neboť: „Kde jsem já, tam bude i můj služebník“.)

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru