Vzájemně se potřebujeme

Ex 22,20-26

Mt 22,34-40

30. neděle v mezidobí

V textech dnešní neděle je řeč o Zákonu a přikázáních – tedy o skutečnostech, které byly Židům svaté, které byly dány autoritou samého Boha, a řeč je také – a hlavně, o lásce, která je největším a nejsilnějším vztahem, jehož je člověk schopen. Úmyslně říkám vztahem – protože láska k Bohu není a nemůže být jen povrchním citem, pomíjivou emocí, jako jsou mnohé naše lidské lásky, končící s vyhasnutím plamene vášně, sympatie nebo s úsvitem nového dne. Láska k Bohu je silný, pevný, trvalý vztah, který nemůže rozbít žádná vnější síla; je láskou, která se mnohdy s časem ještě prohlubuje a brousí těžkostmi života jako drahocenný šperk. Ostatně, hned na začátku prvého čtení jsme slyšeli uvozovací větu, jakési prohlášení „z moci a vůle“ nejvyššího panovníka: „Toto praví Hospodin…“ To, co „praví Hospodin“ má sílu nejvyššího Zákona, je neměnné a závazné. Nicméně, toto poselství neskončí jen u toho, co se má a co se nesmí, neskončí jen u paragrafů a příkazů, právě naopak – překračuje literu Zákona a hovoří o lásce. Ano, především o lásce Boha k člověku, ale také, o lásce člověka k člověku.

To prvé čtení je prastaré, je z doby putování Izraele po poušti, z doby, kdy Židé neměli svůj domov, ani základní jistoty; kdy byli běženci, uprchlými otroky v cizím a nehostinném prostředí. A už do této, krajně nejisté situace, jim Hospodin dává přikázání, které budou moci naplnit až v době, kdy budou usídleni ve své zaslíbené zemi. „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho… neubližuj vdově a sirotku… půjčíš-li peníze, nechovej se jako lichvář, nevyžaduj úrok po dlužníkovi a vrať mu zástavu, jeho jediný majetek – do západu slunce…“ Toto jsou příkazy, které mají silný sociální náboj, a Hospodin je dává Izraelitům už jaksi s předstihem. (Nejspíš proto, že až budou obývat svou zemi a bude je pálit dobré bydlo, těžko se budou rozpomínat na trpkou příchuť otroctví a bezprávného postavení.)

Své morální napomenutí, přikázání lásky, končí Hospodin výzvou k milosrdenství, k ohleduplnosti a shovívavosti ke všem potřebným (přistěhovalcům, sirotkům, vdovám, nemajetným) slovy: „Vyslyším je, neboť jsem soucitný.“ Neboť jsem, protože jsem – soucitný!

Důvodem, proč se máme k sobě vzájemně chovat jako k bližním, je soucit. Boží soucit s námi! Bůh s námi sou-cítí. Není to úžasné? A On chce, abychom i my sou-cítili s ostatními - blízkými i vzdálenými, dobrými i s neřády, prostě proto, že jsou to lidé jako my a také mají svá práva, své potřeby, svá přání a touhy, své city!

Židé na přikázání Boha sice nezapomněli, dokonce se je snažili i plnit, ale za těch bezmála 2. tisíc let od putování po poušti už Boží slova zrelativizovali, už nechali vyhasnout jejich morální a sociální apel. Oni mají přece své zákony a příkazy, které jim sice Bůh nedal, ale na kterých lpí a důsledně je plní. Protože však ony postrádají božský původ, chybí jim to nejpodstatnější. Láska, milosrdenství, soucit.

A teď, když se naplnil Boží čas, chodí po Galileji a Judsku Boží Syn. Nemilosrdně odstraňuje škrabošku povýšenosti a pýchy z tváří farizeů, zpochybňuje lidská nařízení a dovolává se autority Boží. Není divu, že tento výjimečný, provokativní učitel, je trnem v oku všem těm „spravedlivým“, kteří si z Božího zákona udělali zástěrku své svatosti či dokonce výnosný kšeft. A tak se jej snaží lapit do svých chytráckých a podlých léček. Ve snaze dostat Ježíše do pasti, vymýšlí stále záludnější otázky, a tak jej nepřímo donutí k tomu, zaujmout zásadní postoje a sdělit ty nejcennější rady – jim k zahanbení a nám všem k poučení.

Minulou neděli se měl chytit do pasti placení daní nenáviděnému císaři, dnes používají ještě silnější kalibr: Boží přikázání.

Na hoře Sinaj jich Hospodin předal Mojžíšovi a jeho lidu deset – Desatero, postupem času zákoníci a farizeové přidávali další a další, nyní je jich už 613 – a teď Ježíši, teď se ukaž: „které přikázání je v Zákoně největší?“

Kristus ani na okamžik nezaváhá. Pro něj není Zákon snůškou spletitých a nepřehledných paragrafů, On vidí za Zákonem Boží rukopis, dílo jeho, Otcovské lásky. A tak odpovídá slovy Božího zákona, slovy Písma: „Miluj Pána, svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, ze všech svých sil…“ To jsou slova modlitby Š´ma Israel, kterou zná každý Izraelita, slova která doposud Židé recitují každý den. (Dt 6,4-5: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“) Milovat Boha - to je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního, jako sám sebe!“ Ježíš opět používá slov Písma. Lv 19,18: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního, jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“).

Touto odpovědí vyráží Ježíš svým oponentům zbraně z ruky – vždyť jak by mohli zpochybnit slova Zákona. V čem je však Kristova odpověď tak převratná, nezpochybnitelná? V onom dvojjediném přikázání: ve spojení přikázání lásky a oddanosti k Bohu, s přikázáním lásky k bližnímu i k sobě samému! Ve své odpovědi spojil propast mezi břehy pozemského a nebeského, lidského a Božského smělým obloukem přikázání lásky. Jeden pilíř mostu je zasazen na břehu věčnosti: „Miluj Pána, svého Boha!“, druhý spočívá zde, v našem pozemském životě: „Miluj bližního jako sám sebe!“ A pak už „jen“dodává: „Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a proroci.“ Jinými slovy: v přikázání lásky jsou zahrnuta všechna přikázání.

Láska je nedělitelná. Lásku k Bohu, k lidem i k sobě samým nelze navzájem oddělovat, vždyť patří k sobě jak spojené nádoby. Klade-li Ježíš lásku k Bohu na první místo, pak chce říci, že zaměnit ji za jinou hodnotu, znamená pěstovat si místo Boha modlu. Druhé přikázání je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Někdy se říká, že Boha milujeme podle toho, jak milujeme svého bližního. Podobně platí i opačný pohled: „Čím více poznáváme a milujeme Boha, tím inspirovanější, hlubší a zranitelnější láskou budeme schopni zahrnout bližního.“)

Ve výroku Božím a ve slovech Ježíše v evangeliu jsou použity dvě spojky: neboť a jako. Neboť jako zdůvodnění Boží lásky k člověku; jako – spojka srovnávací, určující míru: „jako sám sebe“. Je ale vůbec možné „milovat někoho jako sám sebe“? V našem životě může být sotva rovnítko mezi já a ty; vždycky jde o velký nepoměr směrem k sebelásce. Nemusíme být přitom nikterak „sebestřední“; nemusíme mít mentalitu náfuků, kteří se cítí být „středem vesmíru“. Každý, už ze základního pudu zachování života, milujeme především sami sebe, a nemusí v tom být žádné sobectví. Je to přirozená, pudová reakce, snažit se především o své dobro, o své potřeby. A tady Ježíš až provokativně troufale srovnává míru lásky k sobě samým, s mírou lásky, kterou máme prokazovat druhým! Je to vůbec možné? Připouštím, že stav vyrovnané, harmonické lásky k Bohu, k druhým i sobě, bude pro nás v plnosti možný asi jen na věčnosti. Zde na zemi jsme příliš spoutáni pouty sebelásky. Ale, na straně druhé, kdyby tento požadavek, toto přikázání bylo nereálné, Ježíš by jej nedeklaroval. Co s tím? Zřejmě ne všechna, ale mnohá pouta sebelásky můžeme uvolnit, přetnout už nyní a zde, a stát se tak svobodnými pro Boží lásku, kterou představuje Kristus. Této proměny sebe, a tím i světa kolem nás, ovšem nedosáhneme vnější cestou síly, ale pouze a jen vnitřní cestou Ježíšovou.

V každém z nás je mnoho hluchých, prázdných, zraněných a bolavých míst, způsobených neláskou, které může zahojit zase jen láska. A také nás obklopuje množství lidí - trpících, tápajících, zraněných, nepřijatých, nemilovaných, všech těch na okraji společnosti. Oni nás potřebují. Potřebují náš úsměv, naši účast, naše přijetí, naše odpuštění, náš čas, náš zájem. A nejen to. I my potřebujeme je. A možná víc, než oni nás. Oni bez nás mohou být spaseni, my bez nich nikoli. Oni budou souzeni úměrně ke stavu svého poznání, svým možnostem, zatímco my podle měřítka Kristových slov: „Byl jsem hladový a nemocný, nahý a uvězněný, a nedali jste mi najíst a neposloužili jste mi…“(viz Mt 25 kap.)

Právě na tom, jak vynalézavá bude naše láska, se může naplnit ono „jako“. „Jako sám sebe.“ Jako! Neztraťme správnou míru. Ani v sebezničujícím altruismu, ani v lhostejném nezájmu.

Jiří Vojtěch Černý