24.12.2019 18:00, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vyzařujme světlo, radost a pokoj!

Vyzařujme světlo, radost a pokoj!

Iz 9,2-7

Lk 2,1-14

Narození Páně – „půlnoční“

Dovolím si, alespoň pro tuto promluvu, opominout onen jímavý, a žel možná už oposlouchaný, příběh narození Ježíše v Betlémě, a zaměřím svoji a (doufám i) vaši pozornost hned na prvé čtení – a pěkně od prvé věty: „Lid, který chodil ve TMĚ, vidí veliké SVĚTLO, obyvatelům TEMNÉ země vzchází SVĚTLO.“

Lid, který chodil ve tmě – lze chodit ve tmě? Natož bezpečně a jistě? Odpověď je jasná. Nelze! Jenomže: jsme my lidem, který „chodí ve světle“? Nejsem si jist. (Když pomineme všudypřítomný světelný smog i skutečnost, že poslední desetiletí jen těžko nalezneme místo s opravdovou, hlubokou tmou.) Co se týče umělých světelných zdrojů, jsou vánoce až „přesvíceny“. (I ze světelné výzdoby a množství světel se dá udělat nejen výnosný byznys, ale i měřítko úspěchu a předmět soupeření). Jenomže, téměř s přímou úměrou, v nás ubývá světla duchovního. Vždyť, ruku na srdce, co kolem sebe vyzařujeme? Opravdu je to světlo, radost, pokoj? A přitom, právě toto jsou ony atributy skutečných vánoc!

Pokračujme v další větě prvého čtení z proroka Izaiáše: „Dáváš mnoho JÁSOTU, zvětšuješ RADOST; VESELÍ se před tebou, jako se JÁSÁ o žních, jako PLESAJÍ ti, kdo se dělí o kořist.“ Kolikrát se jen v této větě objevilo slovo radost v různých obměnách. A opět slovo do dnešních dní. Snad nebudu daleko od pravdy, když si troufnu tvrdit, že nám, a to velmi citelně, chybí radost. Jsme potemnělí, smutní, vážní, ustaraní; zahlédnout úsměv na tváři je téměř vzácností. (Nemusíte se mnou souhlasit, ale stačí se rozhlédnout kolem sebe.) Naši předci, ti se usmívali, ti se uměli radovat a veselit – a to i přes vnější nedostatek a chudobu. My máme všechno, nač si vzpomeneme (zvláště naše rozmazlené děti), ale chybí nám schopnost se radovat! Z obyčejných věcí, ze setkání s druhými, z krásy stvořené kolem nás, zkrátka ze života!

Třetí věta: „Neboť JHO, které nás tížilo, HŮL na jeho šíji a BODEC jeho OTROKÁŘE jsi zlomil, jako za midjanských dnů.“ My žijeme v XXI. stol. a v našich zeměpisných šířkách se, díky Bohu, otroctví nevyskytuje. Máme svobodu, nejsme ničí poddaní, ani zajatci. A zase provokativní otázka: je to tak docela pravda? Vnější svobodu máme, dokonce déle, než všichni naši předci, ale – jsme skutečně svobodní? Nenecháváme se, a to zcela dobrovolně, zotročovat? A jsme vskutku prostí jakéhokoli jha, chomoutů, zátěží, břemen? Opět se stačí rozhlédnout kolem. Nejenom ona extrémní břemena exekucí, pod nimiž se hroutí statisíce lidí, ale co břemena předsudků, touhy vyniknout za každou cenu, nahromadit co nejvíce majetku – to jsou obrazy novodobého otroctví! A také skutečná nesvoboda, kterou přináší nejrůznější závislosti – drogy, gamblerství, ale i ty méně zjevné a stejně nebezpečné – závislosti na počítačích, tabletech, mobilech a všech těch „chytrých“ udělátkách, s nabídkou programů a her, které už z malých dětí dělají vyčpělé, emocionálně chladné a sociálně otupělé zajatce tohoto světa. Nikoli však „děti světla“. Budou ještě ony jednou schopny slavit - oslavovat v pravém slova smyslu, příchod Ježíše na svět? Další věta Izaiášova proroctví: „Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje.“ Dítě se nám narodilo – to je radosti, když se narodí zdravé dítě! A oprávněné. Jenomže, těch dětí se rodí tak málo, mnohem méně, než je třeba k zachování lidské populace. A když už se narodí – (pokud mu dáme příležitost, a pokud ji vůbec dostaneme, míra neplodnosti stále roste), pak vytvoříme kult dítěte, v němž se ono stane malým tyranem, suverénem, který se nenaučí sklonit před autoritou – protože mu ji nedáme zakusit; které se možná nikdy nestane skutečným otcem, protože muži sice zplodí dítě, ale nepřevezmou za něho, za jeho výchovu a budoucnost, tu pravou, otcovskou, zodpovědnost.

Omlouvám se všem, kteří očekávali sladký vánoční příběh za tento neradostný pohled do naší neradostné současnosti a pokusím se v následujících větách, vycházejících z evangelia - této radostné zvěsti, tón kázaní napravit.

Do Betléma se trmácí muž a žena, ona nadto ve vysokém stupni těhotenství. Tento chudý pár tak činí z pouhého císařského rozmaru – ale i ten je v Božím plánu našeho vykoupení. Vždyť prorokem avizovaný a andělem předpovězený Boží Syn se má narodit v Betlémě, v městě Davidově. No, a když se tam konečně dovlečou, přijde na Marii její slabá chvilka a tvrdých srdcích betlémských (ani v tom jsme se jako lidstvo dosud nezměnili) se pro ni nenajde místa. A tak jen (podle tradice) jsou vůl a osel svědky oné chvíle, kdy daleko zvěstem, v prosté jeskyni, se otevřou nebesa, a země vydá Spasitele a noc prozáří Světlo. Protože právě přišel na svět Boží Syn, Světlo světa, a zatímco betlémští si hledí svých starostí, osloví andělé ty nejobyčejnější – pastýře na kopcích nad Betlémem. A učiní tak se vší nebeskou parádou: „Sláva Páně se kolem nic rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: NEBOJTE SE! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid. V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení!“

NEBOJTE SE! – Boží bázeň padne na člověka, kdykoli se setká s Bohem, Božím zásahem. Kdykoli jej ozáří oslnivé a přesto neoslňující SVĚTLO a SLOVO shůry jej osloví.

Pastýři si nenechají toto andělské zjevení pro sebe, neulehnou opět ke spánku, ale jednají – běží dolů do Betléma, naleznou podle předpovědi Marii a děťátko položené v jeslích, a pokloní se jemu. Ale to je už téma ranní, pastýřské, mše svaté.

Pro tuto posvátnou chvíli svatovečerní noci v sobě nechme doznívat ono andělské poselství písně nad jiné vánoční: „Narodil se Kristus Pán, veselme se. Budeme ji zpívat na konci bohoslužby – a zpívejme ji s radostí a z plných plic.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru