11.12.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Využijme adventní doby k pročištění svých srdcí

Využijme adventní doby k pročištění svých srdcí

Iz 35,1-10

Mt 11,2-11

3. neděle adventní

Dnešní neděle, (jak jste už určitě mnohokráte slyšeli), je nazývána „nedělí radostnou – GAUDETE“, a to jistě právem, vždyť o radosti a o jásotu je zde řeč, zejména hned v prvém čtení u proroka Izaiáše. Dnes se tento „evangelista Starého Zákona“ (jak bývá nazýván), doslova překonává v obrazu radosti a veselí; v předestřené naději, která má svůj původ - a to je to podstatné, v ohlášeném příchodu Hospodina. Přitom, všechna ta radost, jásot a naděje, byla adresována těm, kteří živořili v beznaději, skleslosti, apatii a zoufalství. Izaiášova slova byla totiž určená hrstce, zbylé z kdysi silného izraelského národa, do Babylóna; lidu, který už po dvou, třech generacích, téměř zapomněl na sliby Hospodina, na jeho příslib návratu a na vůni svobody. Slova Izaiášova proroctví uvádí slova radostného příslibu: „Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť, zajásá, zaplesá, zavýská. Bude obdařena nádherou Libanonu, krásou Karmelu a Šáronu.“ (V proroctví jsou jmenována konkrétní místa, spjatá se skutečnou krásou a úrodností – vysoké svahy Libanonu pokrývaly lesy, Karmel byl posázený vinicemi a šáronská nížina, byla místem bohaté úrody.) A právě tak krásná a dávající životodárnou úrodu bude, dle příslibu Hospodina, i vyprahlá poušť. Ona vyprahlá poušť, (která pokrývala většinu tehdejšího Judska), je zde obrazem. Obrazem vyprahlosti a skomírání člověka bez naděje, bez víry, bez Boha. A slibovaná proměna, oživení a krása vykvetlé pouště, to vše je předehrou k nové proměně člověka. Zde konkrétně k proměně zdecimovaného izraelského společenství, které v tomto proroctví o proměně, poznává mocný zásah Hospodina, který slibuje svůj příchod i jim, neschopným probrat se ze své duchovní letargie a skomírající naděje. „Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte. Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh přináší odvetu. On sám přijde a spasí vás!“ Příslib návratu Boha a jeho lidu na Sión je provázen proroctvím o proměně člověka a jeho uzdravení. „Otevřou se oči slepých, odemknou uši hluchých, chromí budou poskakovat a němí promluví.“ Tedy nejen poušť, která se promění v zemi úrodnou, ale především člověk, živořící bez Boha a naděje, se příchodem Pána a Mesiáše uzdraví. Zde nejde toliko o uzdravení chorého těla, ale především duše a mysli. Jak dovede malomyslnost, beznaděj a bezvýchodnost života člověka ochromit, to koneckonců známe. (My se ovšem, namísto hledání příčin a jejich léčení, raději utečeme k antidepresivům, k nejrůznějším pilulkám). Oč „zdravější“ (a bez vedlejších účinků) je terapie prorokova: „Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: Vzmužte se, nebojte se! Hle Bůh váš přijde a přinese odvetu, odplatu božskou. On sám přijde a spasí vás!“

Tolik sz. Izaiáš. Jeho slova dobře znali i Kristovi současníci. Znal je také Jan Křtitel. Ten, který dozrál v askezi pouště a který nám v evangeliu minulé neděle ohlašoval, že čas se naplnil, že se přiblížilo Boží království. Jan je však také „jenom člověk“ a tak jej v temnotě vězeňské kobky nejspíš přepadá nedůvěra a pochybnosti. Tolik předpovědí proroků, tolik nadějí vložených do toho, v kom poznal očekávaného Mesiáše; a ono se navenek stále nic neděje. Nemějme Janovi za zlé onu netrpělivost a pochybnosti. Konečně, i on měl jinou představu o Mesiáši, stejně jako celý vyvolený národ. Očekával přísného soudce, který ohněm a silou nastolí Boží království a mečem zahubí nespravedlivé. Posílá proto k Ježíšovi své učedníky s dotazem: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A Ježíšova odpověď? Nic nevysvětluje, neargumentuje svým Božským původem a výčtem svých zásluh a zázraků. Jednoduše poukáže na pasáže z proroka Izaiáše, odvolá se na autoritu jeho poselství „o příchodu budoucího Mesiáše“. Použití slov Izaiášova proroctví bylo naprosto srozumitelné a legitimní. (Nebude to ostatně poprvé, kdy se Ježíš odvolá na Izaiášovo proroctví. Nejzřetelněji v nazaretské synagóze). Opře se o autoritu uznávaného proroka a nemusí užívat žádné „JÁ...“ („JÁ jsem… udělal, vykonal, řekl...“) Použije jasného důkazu o svém Mesiánství, aniž by přitom mluvil o sobě. Všichni kolem přece vidí ty, které Ježíš uzdravil: ony slepé, kteří vidí, hluché, kteří slyší, chromé, kteří opět chodí… A všem, všem, kdo chtějí naslouchat, hlásá radostnou zvěst o Božím království, které se už přiblížilo. Všichni, kdo chtějí, mohou slyšet! Všichni, kdo chtějí poznat a uvěřit, mohou vidět! Všichni, kdo chtějí Krista následovat, mohou vstát a jít! Nevstanou, neprohlédnou a neuslyší ovšem všichni. Mnozí zůstanou raději zapouzdřeni ve své duchovní slepotě, hluší k slovům samého Boha, chromí, protože neschopni vstát a proměnit svůj život. A právě ti se „budou nad Kristem pohoršovat“. Budou poukazovat na zaběhlé zvyklosti, na Ježíšovy údajné slabosti a chyby. A budou dotčeně odcházet. Ježíš na jejich odchod zareaguje odkazem na svého ohlašovaného předchůdce, Jana Křtitele. „Co jste vyšli na poušť vidět? Rákos zmítaný větrem? Člověka oblečeného do jemných šatů?“ Nic takového u Jana nenajdete! On není rákos zmítající se větrem, není (dnešním příměrem) korouhvičkou, kam vítr, tam plášť, který by vám podbízivě říkal, co chcete slyšet. Není změkčilcem vyrostlým v závětří paláců, ale prorokem vyzrálým drsným životem v poušti. On je tím, kdo byl Hospodinem povolán připravit cestu, být hlasem volajícího na poušti: „Připravte cestu Pánu!“ A pak složí Janovi poctu, hodnou budoucího soudce a spasitele: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel.“ A pokračuje, jako ten, kdo vidí i za horizont pozemského, kdo jediný může dodat: „ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on.“ Tato slova může říci jen ten, kdo zná „poměry“ v Božím království. Tato slova může říci jen Boží Syn. Mnozí se proto nad ním pohoršili, mnozí se pohoršují i dnes. Kéž by o nás, kteří jsme přece v Krista uvěřili, platili nejen ono: „Blahoslavení, kdo se nade mnou nepohorší“, a co víc, kéž by i o nás platilo, že jednou budeme, byť třeba i nejmenšími, ale v Božím království.

Využijme proto adventní doby k pročištění svých srdcí, abychom viděli Boha a jeho znamení; abychom slyšeli, co nám říká; abychom chodili po Jeho cestách. Prosme Krista, aby vykonal i na nás zázrak uzdravení našich duší a srdcí. Abychom jej poznali, až zakrátko přijde jako betlémské Dítě a pozvali jej do našich domovů, do našich, mnohdy neuzdravených vztahů. Abychom jej viděli v každém, kdo je kolem nás. Kéž by i o nás platilo ono: „blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha...“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru