15.01.2021 10:00, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vytrvejme v důvěře

Vytrvejme v důvěře

Žid 4,1-5

Pátek 1. týdne

„Přislíbení, že je možné vejít na místo Božího odpočinku trvá stále ... nemusíme se bát, že bychom se do něho nemohli dostat… na místo odpočinku vejdeme, jen když věříme…“

Sedmkrát se v dnešním, poměrně krátkém úryvku listu Židům, opakuje výraz: „místo odpočinku“ a „odpočinutí“. To samozřejmě není náhodou a nám se nabízí otázka, co si pozdní židokřesťané, jimž byl list adresován, pod oním „místem odpočinku“ vlastně měli představovat. Jde o list Židům, tedy těm, kteří jsou ovlivněni mnohasetletou tradicí „odpočívajícího Boha“ po šestém dni stvořitelské činnosti, aby, když dokonalé dílo dokončil, si „odpočinul“ od své tvůrčí námahy a potence. (Ačkoli ani sami Židé nebrali výraz den absolutně v řádu hodin – ale jako metaforu, že sedm eónů - světových epoch, Bůh stvořil, aby vyvolil den sedmý, sabat – k odpočinutí ve věčném životě.) Vnějším vyjádřením tohoto mínění, je pro Židy nezpochybnitelná praxe týdenního rozvrhu, vrcholícím sabatem – sobotním dnem odpočinku, kdy „nebudeš nic kupovat, prodávat, rozdělávat oheň …“, atd., atd.

Autor listu Židům nikterak tuto praxi zachovávání sabatu nezpochybňuje, ale snaží se mu dát hlubší smysl. Nejenom řízený sobotní odpočinek daný Tórou a Zákonem, ale „odpočinek u Boha“ – řekněme „v nebeském království“ – v království míru a pokoje, v životě věčném.

Jako výchovný (až odstrašující) příklad bránící vstupu do tohoto „místa odpočinku“ uvádí list Židům selhání Izraelitů na poušti. Oni putující Židé vnímali jako „místo odpočinku“ zaslíbenou zem Kanaán – ale oni přestali doufat a věřit. Důvěřovat Bohu, že je do Země vyvolené – místa odpočinku - dovede. „Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli, pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra.“

Sami, jako rodiče, vychovatelé víme, že slova, která nejsou podložená silnou motivací k činu; slova vnímaná jen jako planá útěcha, nevyprovokují ani k rozhodnosti, ani k naději a doufání. Izraelité na poušti - a to víme z 2. knihy Mojžíšovy velmi dobře - o Božím příslibu dosažení Země zaslíbené, tohoto pro ně ztělesněného „místa odpočinutí“ pochybovali. Raději zůstávali v nečinném nedostatku pouště, než by s důvěrou v Boží příslib vkročili do Země zaslíbené. Jak lakonicky autor listu píše: „Pouze to vyslechli, ale scházela jim při tom víra.“

Židé příběh Paschy, přechodu přes moře a poušť, dobře znali. Každý týden o sabatové večeři si jej v rodinách připomínali a každoročně jej v Jeruzalémě o svátcích slavili. A tak, když chce náš neznámý autor listu Židům posunout a prohloubit chápání „místa odpočinku“, jako přebývání v blažené účasti na „Šechině“, (místo v Boží blízkosti), vypomáhá si příkladem malé víry a důvěry v Boha, díky níž museli strávit Židé na poušti dlouhých 40 let.

Je třeba mít důvěru, věřit v Boží přislíbení. „Na to místo odpočinku dojdeme jen, když věříme – jak to Bůh ve svém hněvu – (hněvá se pro jejich nevěru) – přísahal: „Nevejdou na místo, kde by si mohli u mne odpočinout.“

Místo Božího odpočinku je stavěno výše, než jen blažené nebeské nicnedělání. Tak, jak se vkrádá (zejména díky gnostikům) do víry prvních křesťanů dualismus duše a těla, nabývá i místo odpočinku nový charakter. Stává se místem osvobození duše v protikladu jejího trpkého vězení v pozemské existenci.

Tím, co brání křesťanům vejít na místo, kde by si mohli odpočinout, je prozatím jen jejich neposlušnost, vyjádřená jejich nedůvěrou. (Pozdější církevní výklady přidají k nevěře hřích, k hříchu přišijí morálku, a s nadějí na život věčný začnou pozvolna kšeftovat. To ovšem bude později.) Teď jde o to vytrvat v důvěře, v Boží přísliby a zaslíbení. Bůh si za svým slovem stojí. Je to slovo spásy. Spásy, kterou dává Boží Syn. Včera jsme slyšeli výzvu: „Když uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, jako vaši otcové, když mne pokoušeli na poušti.“ A dnes dodává: „Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku, ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru