Vyslyšení proseb

Ez 33,7-9

Mt 18,15-20

23. neděle v mezidobí

Mám za to, že nikdo není rád, je-li napomínán, kárán; když jsou jeho jednání, slova a činy jsou podrobeny kritice. A přece si dnes, vlastně ve všech třech čteních, vyslechneme slova napomínání a v evangeliu nám bude dokonce nabídnutý model, jak má napomínání a kárání ve společenství církve probíhat. Ale pěkně popořadě.

Prvé čtení nás přivádí do Babylónského zajetí. Místa útisku a nesvobody. A i zde, ve společenství Božího lidu, jsou ti, kteří se proviňují proti Bohu a ostatním krajanům. Aby jakékoli společenství přežilo, musí zachovávat pravidla a řád. A zde je navíc uchování víry a věrnost Hospodinu podmínkou k zachování jednoty a soudržnosti Božího lidu. A tak se proroku Ezechielovi dostane od Hospodina povzbuzení, aby byl strážcem, duchovním vůdcem a soudcem, zodpovědným za Boží lid. „Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům.“ To je zřetelné předání moci. A projevem této moci je nejen duchovně vést Boží lid, ale i napomínat v Hospodinově jménu. Bůh předává Ezechielovi pravomoc být arbitrem jednání a uchování věrnosti Hospodinu. A dostává konkrétní, praktické rady: „Napomínej v mém jménu. Domlouvej svým bratřím. Když se proviní a ty jej napomeneš a on se přesto od svého nesprávného jednání neodvrátí, pak ponese za své zlé jednání všechny důsledky, včetně trestu nejvyššího. Ty však budeš bez viny, protože jej ve jménu mém napomenul a domlouval mu. Avšak pokud mu nebudeš domlouvat, pokud jej na jeho špatné jednání neupozorníš a nepovedeš k nápravě – pak zemře on za své zlé jednání – ale odpovědnost za jeho smrt poneseš ty! Protožes´ho nenapomenul. Protožes´ho neupozornil na jeho zlé jednání. Neseš vinu na jeho trestu, protožes´nekonal, jak jsi měl! Když však jej napomeneš, upozorníš, a on nebude dbát tvého napomenutí, když si dál svéhlavě bude kráčet svou nepravou cestou – ty jsi bez viny, protožes´jej napomenul ve jménu mém. Nejsi za jeho smrt zodpovědný.“

Ezechiel je zde ustanoven za „strážce svého lidu“ (zde jakobychom slyšeli ozvěnu Kainových slov: „Jsem snad strážcem svého bratra?“). Avšak, my všichni, rodiče, spolubratři, kněží, jsme rovněž strážci svých bratří. Jsme zodpovědní za to, aby se jim dostalo poučení a, je-li potřeba, i napomenutí. Neneseme však zodpovědnost za jejich rozhodnutí, zda si je vezmou k srdci, či nikoli. Každý nese osobní zodpovědnost za své jednání. Tolik k prvému čtení.

 V evangeliu jsme pak slyšeli slova samého Božího Syna, kterak poučoval své učedníky o tzv. „bratrském napomenutí“(corectio fraterna). Zde však nejde o provinění se proti Božím přikázáním, Ježíš mluví o provinění na osobní, lidské rovině: „zhřeší-li bratr proti tobě“.  Kristovo doporučení je ovšem zasazené do společenství bratří, křesťanů, a tedy církve, a tak nese zjevné znaky církevního práva. Nejprve promluv se svým bratrem tváří v tvář – „pokárej ho mezi čtyřma očima“. (Mezi čtyřma očima, nikoli za zády!) Když si dá říci, dojde k usmíření – „svého bratra jsi získal“. (Odkaz na prvé čtení: Ez 33,11: „… svévolník se tak odvrátí od svého jednání a bude mít život …“) Když si však nevezme tvá slova k srdci, neposlechne tě a dál se bude proviňovat proti bratrské lásce, pak mu domluv ve společenství dalších, dvou až tří bratří - biblický počet požadovaných svědků.

Nemělo by nám uniknout slovo: „Domluv mu“ – nikoli povyšuj se nad něj, odsuzuj ho – napomínání se má odehrávat v bratrském duchu: laskavě, pokorně, trpělivě. Tak si to žádá duch bratrské lásky. Jestliže však napomínaný i nadále zůstane u svého zlého jednání, pak se proviňuje nejen proti tobě, ale proti celému společenství (tj. církve) a má být veden k zodpovědnosti před církevními představenými. A když ani poté nezmění své jednání a setrvává v hříchu, pak přichází na řadu církevní trest – má být „vyobcován“ z církve – dnes bychom řekli exkomunikován. „Ať je pro tebe jako pohan (nevěřící) nebo celník“ (veřejný hříšník).

Že jde o záležitost církve, vyplývá i z toho, že Ježíš zmiňuje tzv. „moc klíčů“ – moc svazovat a rozvazovat: „Všechno, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všechno, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.“

Poslední dvě věty evangelia pak opouští právní rámec a Ježíš mluví o výsadních duchovních skutečnostech: „Říkám vám, jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva, nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ To jsou slova, která si vyžadují hlubší reflexi: Jde o vybídnutí k jednotě, jednomyslnosti – „kde se shodnou na společné věci“; ke společné modlitbě v jeho jménu: „kde jsou dva nebo tři ve jménu mém“. Když se v modlitbě projevuje jednomyslnost a snaha mít v sobě Kristovo smýšlení (Flp 2,5: „Mějte v sobě to smýšlení, jako měl Ježíš …“) pak je to „záruka“, která znamená, že nás Otec bezpečně vyslyší: „dostanou ji od mého nebeského Otce“.

Kdyby se kdokoli oháněl podobnými výroky, jaké jsme slyšeli, právem bychom se podivovali, kde bere takovou jistotu? (Skoro mi to zavání manipulací -  s moji důvěrou, a s Bohem, který má plnit přání na povel.) Tato slova říká Kristus, Boží Syn - a to je jiná. Těmto slovům lze bezmezně věřit! On je cestou k Otci, jeho Duch se v nás modlí k Otci - a Otec touží být s námi.

Jistotu absolutního, bezvýhradného přijetí a vyslyšení všech proseb (jsou-li v souladu s Boží vůlí), může dát jen Ježíš. Ten, který nás zná, kterému na nás záleží. Který „je s námi po všechny dny našeho života“. Není to krásné …?

Jiří Vojtěch Černý