07.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vyčistěme srdce od vší špíny, mamonu, hříchů a nepravostí

Vyčistěme srdce od vší špíny, mamonu, hříchů a nepravostí

Ex 20,1-17

Jan 2,13-25

3. neděle postní

Dvakrát se dnes, obrazně řečeno, přiznává Bůh ke své totožnosti; vyznává, kdo a kým je. Nejprve hned v úvodu prvého čtení, které je předehrou k promulgaci vrcholné smlouvy mezi Bohem a člověkem, Desateru. „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh …“

Ono: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh …“ je slavnostní autorizací tohoto největšího ze Zákonů, samým Bohem.

Rovněž Ježíš se v evangeliu představuje jako Boží Syn, ale nikoli slavnostním a explicitním, zřetelným, způsobem. Přesto jeho výrok: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím“ je jednak poukazem na jeho božský původ - jeho tělo je chrámem Božím, ale také na jeho Vzkříšení, které bude aktem Boží moci.

Výhradním aktem Božího Syna je jednání Ježíše v evangeliu. Navenek porušuje všechna pravidla a zavedené pořádky a chová se jako asociál, a přece neporušil žádné z přikázání Desatera, to když s důtkami vyhnal prodavače a směnárníky z chrámu. Desatero – a to hned v prvém, nejdůležitějším přikázání, naopak porušují ti, kteří si z chrámu a bohopocty udělali výnosný zdroj příjmů. A nejsou to zdaleka ti, kteří prodávají zvířata k oběti a směnárníci - pro ně je obchod živobytím, ale ti, kteří stojí za nimi. Kdo jim místa v chrámu (řečeno dnešní terminologií) pronajímají a přijímají tučné poplatky (provize) z prodeje. Chrámoví kněží a celý aparát chrámových správců.

Toto evangelium o Ježíšově skandálním činu je dostatečně známé. Nalézáme jej u všech evangelistů, ale v tomto letošním cyklu, je úmyslně zařazeno Janovo evangelium, namísto stručného evangelia Markova. A to je dobře. Jan, tak odlišný od ostatních evangelistů, se i zde liší. Nikoli obsahem, jako např. jeho chronologickým zařazením. Zatímco ostatní evangelisté zařazují tento Ježíšův počin do samého závěru jeho veřejného působení, evangelista Jan jej naopak, zařazuje hned na počátek, do prvních velikonoc – židovských svátků Paschy v Ježíšově veřejném působení. (Tedy zanedlouho po křtu a pokušeních na poušti.)

Co se to vlastně stalo? Čím se Ježíš tak „vyznamenal“?

Neunesl rozpor mezi posvátností chrámového prostředí, zasvěceného Hospodinu, a realitou místa zasvěceného výnosnému kšeftu s obětinami a výměnou peněz. Nemůžeme se ani divit - chrámové nádvoří mělo věru k místu bohopocty hodně daleko. Křik prodavačů smíšený s bečením ovcí, s odérem zvířecího trusu, cinkáním mincí – jedním slovem: tržiště. Ale, ono „tržiště“ bylo svým způsobem nezbytné. V chrámu se obětovala zvířata – nebylo možné se, mnohdy desítky kilometrů, trmácet na svátky s berany, kůzlaty, holuby. Bylo jednoduší je přímo před svatyní zakoupit. Ale - kupovat a prodávat v chrámu, bylo možné jen chrámovými penězi, a kde jinde si mohli poutníci směnit císařské denáry (nečisté peníze s podobiznou císaře) za šekely, platné pouze v chrámu? Zajisté, prodej obětních zvířat a směna peněz byla výhodná pro prodejce samé, ale především vynášela chrámovým kněžím, kteří z daní a pronájmu měli tučné zisky. Bůh a bohopocta, se tak stávaly výnosným artiklem, a to bylo tím, co Ježíši vadilo více, než sama atmosféra tržnice v chrámovém nádvoří. Jeho citlivost, horlivost pro věci Boží, pro záležitosti jeho Otce, jej „stravovaly“ – přesně podle slov žalmu 69,10: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.“ Uráželo jej kšeftování s Hospodinem, devalvace obětí Hospodinu na výnosný obchod. K oběti je třeba přistupovat s čistým srdcem a úmysly: „Přinášejte Bohu oběť čistou“ – a zde? Samá vnější i vnitřní špína! Z domu jeho Otce udělali tržnici!

Ježíš byl od svých dvanácti let mnohokrát v chrámu, ale nyní sem poprvé přichází jako „Boží syn, v němž má Bůh zalíbení“. A to je jiná. Je si vědom svého synovství, svého poslání: „být samým chrámem Božím ve svém těle“. Tento chrám – Ježíš, jako svatostánek Boží, nezvládne pohled na všechno to hemžení, kupčení, na všechnu tu zákulisní špínu - a tak vezme do rukou důtky. A s vehemencí, kterou pohání hněv z neúcty vůči Otci, začne dílo vzdoru. Rozežene zvěř, zporáží stoly a rozhází mince. „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“

Jeho počínání bylo velkolepé svým úmyslem, pohoršivé pro ostatní poutníky; poškozující obchodníky a provokující správce a kněze.

„Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“

 

První veřejné vystoupení v chrámu jako Boží Syn – a hned tak neslýchané a s takovou razancí. Židé mu dotčeně namítají: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Jakým právem? Jaké znamení? Ježíš se výslovně nepřihlásí k svému Božímu Synovství, ke svému mesiánství – k tomu dojde mnohem později: nejzřetelněji o posledních židovských velikonocích, kdy bude obětován pravý velikonoční Beránek. Kdy se chrámová opona roztrhne a namísto staré, abrahámovské a mojžíšské smlouvy, bude z kříže vyhlášena smlouva nová a věčná, potvrzená krví Božího Beránka.

Ježíš, který je ve skutečnosti sám znamením, neodpovídá na otázku přímo, ale obrazem, příměrem: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tomuto znamení nemohou rozumět: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?!“ Oni mluví o kamení, o vnějším chrámu vystavěném lidskýma rukama, a nevidí skutečného Boha. Ježíš mluví o chrámu svého těla, které bude znovupostavené - vzkříšené, po třech dnech v hrobě.

On je ten chrám, v němž přebývá samý Bůh! Oni vidí Boha svých představ, a chrám jako konkrétní místo; On mluví o sebeobětování Boha a Vzkříšení, které přesahuje celý svět. (Židé, lid starozákonní smlouvy, jej nepřijme až doposud; jeho učedníci a lid nové smlouvy, budou napříště slavit už ne židovské velikonoce Paschy – přejití, ale křesťanské velikonoce Vzkříšení – Zmrtvýchvstání, kdy Ježíš v intencích tohoto obrazu, znovu postaví ve třech dnech chrám svého těla.)

 

Také my budeme na konci postní doby, po slavném triduu, slavit toto vzkříšení – toto znovuvystavění chrámu těla Božího Syna. Doba postní je dobou přípravy na toto „slavné Vzkříšení“.

Součástí postní přípravy je uznání, vyznání hříchů. Inspiruje k němu, krom jiného, i poslední věta dnešního evangelia. „Ježíš sám věděl, co je v člověku.“ Ač vyřčená v tehdejší situaci, je tato věta, toto konstatování, stále platné. Ježíš dobře ví, co je v každém z nás. On nepotřebuje naše vyznání hříchů. On dobře ví o každém zákoutí našeho nitra, ale jsme to MY, kdo se potřebujeme Ježíši vyznat, svěřit, odevzdat mu své hříchy, vyplakat svou lítost, vykřičet svou hořkost. Tomu, který nás zná, který nás nesoudí, který nás miluje.

Připravme se na Kristovo vzkříšení. I letos bude nejspíš bez obřadů, bez kostelů a vší vnější slávy. Ale v srdci, můžeme prožívat tuto největší událost. Aby však v něm mohlo zaznít jásavé aleluja, je třeba jej napřed vyčistit od vší špíny, mamonu, hříchů a nepravostí - podobně jako ono chrámové nádvoří.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru