Všichni můžeme "připravit cestu Pánu" ve svém srdci
Iz 11,1-10
Mt 3,1-12
2. neděle adventní
Adventem nás tradičně provází 2 velké biblické postavy: SZ Izaiáš a NZ Jan Křtitel. Izaiáš nám ve svých proroctvích přibližuje blíže neurčenou postavu Syna Davidova, která je „ratolestí z kořenů Jesseových“ – je tedy potomkem z rodu Davidova, tohoto největšího krále v dějinách Judey, a který bude „počat z panny, jež počne a porodí syna“. Na něm „spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“
Izaiáš, tento největší z proroků sz je nazýván, a to právem, „evangelistou SZ“. Minulou neděli nám tento prorok nabídl takovou chartu míru. Sliboval pokoj a mír, který zavládne na hoře s Hospodinovým domem, v nebeském Jeruzalému. „Tam bude Hospodinovo Slovo, které bude rozsuzovat četné kmeny a národy a ony zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože…“ Krásnější obraz míru a pokoje by nevymyslel žádný politik, ani sebezapřisáhlejší pacifista: zkout meče v radlice a kopí ve vinařské nože! Nebo, pomocí dnešních příměrů: přetavit pancíře tanků v pluhy, či využít vědecké poznání a výzkum, ne pro výrobu zbraní hromadného ničení, ale pro léčení nemocných a nasycení hladových… To byl Izaiáš minulé neděle. A dnes? Opět mluví o pokoji a míru, který nastane, až přijde ten, který je výhonkem z pahýlu Jesse. Který zavládne, až lidé poznají a hlavně, přijmou svého Boha. Dnešní Izaiášovo proroctví je takovou reminiscencí na ztracený Ráj. Na to, co bylo, tam, na počátku věků, kdy se ještě člověk díval Hospodinu do očí zpříma. Kdy ještě neměl před Ním co skrývat a nemusel se schovávat před Jeho vševidoucím zrakem. Mohli bychom mávnout rukou a říci, že to už je všechno nenávratně ztraceno, jenomže: Izaiáš nemluví v minulém čase o něčem, co bylo. On používá futura – budoucího času, on mluví o tom, co teprve nastane! O času, kdy: „nikdo nebude nikomu škodit a všichni budou žít pohromadě v lásce“. Ano, takový byl Ráj, které lidstvo ztratilo, a takové bude i nebeské království, do něhož se, jak doufáme, jednou vrátíme. Ostatně, doba adventní je o očekávání, ale ono nelze jen pasivně, s rukama v klíně čekat, až nás Pán k sobě povolá. Ježíš říká, „království Boží je už mezi vámi“. Avšak, co myslíte, můžeme tento svět nazvat Božím královstvím? Rájem? Je tento svět plný harmonie a pokoje? Ani v nejmenším! A teď si představte, že Izaiáš nepopisoval nějaký idylický obrázek z říše zvířecích bajek a pohádek, ale že mluvil o nás, o lidech. O našich mezilidských vztazích! Že popisoval stav harmonie mezi lidmi, v níž nikdo nebude druhému škodit, ubližovat, činit jakékoli příkoří. Znevažovat, dehonestovat, ponižovat, urážet a tupit. Jenomže, to je asi tak málo pravděpodobné, jako přebývání vlka s beránkem nebo lva s teletem. Musíme si přiznat, že my, lidé, na takovýto harmonický, pokojný stav, prostě nemáme. A přitom: pokoj, harmonie, vzájemné respektování všeho stvoření, to není něco nemožného, nedosažitelného, utopického. POKOJ je Božím darem. Avšak plné, vědomé, užívání tohoto daru bude možné, až, cituji Izaiáše: „se zem naplní poznáním Hospodina“. Tedy, jinak řečeno, až svět pozná a uzná svého Boha; teprve pak budou vytvořeny podmínky pro vytoužený mír a pokoj!
Proroctví mají svou krásu, svou platnost, ale také svá úskalí. Nelze je přijímat otrocky, slovo od slova. A nelze je chápat nějak chronologicky a časově je vymezovat. Prolíná se v nich přítomnost s minulostí i s budoucností; nelze v nich vést pevnou hranici. Jejich význam sahá od doby, kdy byly řečeny, až po naplnění na věčnosti. To vidíme jasně i na dnešním úryvku: ratolest z pahýlu Jesse už vyrazila – je jí Ježíš, na kterém spočinul Duch Hospodinův. A jak to bude s tou idylou, v níž se kráva bude pást s medvědicí? Kdy to bude, až poznání Hospodina naplní zemi? Kdybychom chtěli určit nějaké datum, budeme stejně pošetilí jako sektáři. Jednou ta harmonie bude – „v novém nebi a nové zemi“ - v obnoveném stvoření po Ježíšově druhém příchodu, až se objeví Boží Syn ve slávě.
Avšak my, už tady a teď, nejsme odkázáni jenom a pouze na nedosažitelnou, netermínovanou budoucnost, protože odraz Božího království je už mezi námi. Už teď naplňuje poznání Hospodina zemi, a to v těch, kteří poznali Krista a přijali za své jeho evangelium. Už teď nastává harmonie mezi těmi, kteří se s Bohem smířili a žijí z jeho odpuštění, kteří se vydali v tomto životě cestou Ježíšovou. Každé křesťanské společenství, i přes problémy a nedorozumění, které v nich vznikají a budou vznikat, může být jakousi dílnou, prototypem, částečně úspěšným pokusem o dosažení, zviditelnění Božího království v tomto světě.
Tak jako je ve SZ prorokem adventu Izaiáš, tak je jeho ohlašovatelem v NZ, tím, kdo vyzývá k očekávání Kristova příchodu na svět, k příchodu Božího království, Jan Křtitel. Je nepřeslechnutelné, jak u Jordánu volá: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“ Tahle výzva k pokání se opakuje v církvi mnohokrát za rok, ale zvláště naléhavě zaznívá právě v adventní době. Obraťte se, změňte smýšlení – to neznamená jen jakousi nezávaznou ondulaci svého života jaksi napovrch; obrácení není nějakým tělesným úkonem, nějakým zbožným cvičením. To je zásadní změna, která zasahuje celého člověka a zasahuje ho až do morku kostí. To je tak opravdový úkon, že až bolí. Dokonce, troufám si tvrdit: on musí bolet! Obrácení není fráze, ale radikální změna hodnot a smýšlení.
Prožíváme advent, a slova Jana Křtitele o nutnosti obrácení, o změně hodnot jsou určena každému z nás. Není mezi lidmi nikdo, kdo by obrácení nepotřeboval. Všichni můžeme „připravit cestu Pánu“ ve svém srdci a ve své duši. Pokáním, které je vstupem do světa plného jasu (i když třeba se slzami), do světa pravdy, pokoje a lásky. Do světla, v němž není žádné tmy, lži a bolesti. Do světa bezpečí a harmonie.
A tak, moji milí, přeji Vám všem, Vašim blízkým a drahým, skutečný a pravý pokoj („ten, který svět nemůže dát“) a vztahy, ve kterých nebude člověk člověku vlkem, ale všichni budeme takovými bezelstnými beránky Kristova stádce.
Jiří Vojtěch Černý
