04.06.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Všichni máme společného Ducha

Všichni máme společného Ducha

Sk 2,1-12

Jan 20,19-23

Seslání Ducha sv.

Když se Ježíš po svém Zmrtvýchvstání poprvé objevil mezi apoštoly, první slova, která řekl, byla: „Pokoj vám!“ A pak: „Přijměte Ducha svatého.“

POKOJ a DUCH SVATÝ. Patří k sobě. Jsou od sebe neoddělitelní. Pokoj je plodem Ducha svatého, Duch svatý skutečně pokoj přináší. Je to vlastně tak samozřejmé: vždyť opakem pokoje je přece nepokoj, chaos, napětí, tohle známe, v tom většinou žijeme. Uvědomujeme si však, že tohle jsou plody nikoli Ducha sv. ale ducha zla?

Když mluvíme o Duchu svatém, zpravidla se zapleteme do „vysoké“ teologie: mluvíme o Třetí Božské osobě; vypočítáváme sedmero darů; v lepším případě o Duchu sv. mluvíme jako o principu LÁSKY, zmiňujeme jeho TVŮRČÍ potenci a nezapomeneme dodat, že si „vane kde chce a jak chce ...“ Nic proti tomu, to všechno je pravda, ale pro nás je to všechno pouhá teorie a uniká nám, že v „průvanu“ Ducha svatého dnes a denně jsme a že děláme všechno proto, abychom „neofoukli“.

Ducha svatého nelze uzavřít do učebnic teologie, ani ho nelze vykázat jen do charismatických aktivit. Duch svatý je zkrátka stále přítomný, je tu, mezi námi, už od Stvoření světa a my se v něm „hýbáme a jsme“. A on s námi, potažmo s celou církví hýbe od Letnic tenkrát v Jeruzalémě, což nám popisuje sv. Lukáš ve Skutcích apoštolských a (díky Bohu) hýbe s církví až do dnešního dne, i když se to jeho vanutí – nevypočitatelné a nekorigovatelné dle přání církevních představených, mnohým příliš nelíbí. (Naštěstí se nedá spoutat, omezit a vane si kde, kdy a jak chce).

Vraťme se však do Večeřadla, ke Skutkům apoštolským z pera sv. Lukáše. On nám ten jeho příchod pěkně barvitě popisuje. Vypráví o hukotu a o plamenech ohně, v nichž se přetavila nejistota a nedůvěra apoštolů, v sílu a statečnost. A oni pak neohroženě vyšli ze svého úkrytu, ze zavřených dveří, rovnou do ulic Jeruzaléma a potom dál, do celého světa, aby svědčili, kázali, zakládali nové církevní obce a pro svou víru umírali. Právě v tom večeřadle k tomu dostali mimořádné dary, např. schopnost mluvit cizími jazyky. Leckterému studentovi by se to asi moc hodilo, namísto šprtání slovíček a gramatiky zčistajasna plynule mluvit a rozumět. Jenomže, apoštolům je tato schopnost dána ne pro ně samé, ale proto, aby jim druzí rozuměli. Aby mohli dále sdělovat, bez omezení, nikoli sebe, ale Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného. A to je jiná.

Ve vigilii Letnic (tedy v předvečer) se čte v prvním čtení pasáž o Babylonské věži. Oč v tomto starozákonním podobenství jde? O tom, že pýcha, nezdravá ctižádost a sebestřednost lidí způsobila, že si přestali rozumět. Každým novým patrem této věže, nejen že se lidé více vzdálili od země, ale především od Boha a od sebe sama navzájem. Až si úplně přestali rozumět. Potíž nebyla v cizím jazyce, ale v odcizení srdcí. O Letnicích dochází opět k porozumění, ke sblížení, k otevření srdcí. Na to my lidé sami od sebe, bez pomoci Ducha, nemáme. Víte sami dobře, že si často nerozumíme ani mezi nejbližšími, v rodinách, mezi partnery, mezi dětmi, rodiči a prarodiči. Na to, abychom si byli blízcí, abychom si chtěli porozumět, abychom měli chuť a sílu se navzájem poslouchat a ne si každý vést svůj sobecký monolog, na to potřebujeme vzájemnou lásku, úctu, ohleduplnost, toleranci. A právě toto jsou atributy Ducha svatého. On je PRAVDA, LÁSKA a POKOJ. Bez Ducha svatého jsme jen nespokojení, ufňukaní, sobečtí a pokřivení potomci stavitelů Babylónské věže. Když se však otevřeme vanutí Ducha svatého; když rozrazíme zabarikádované dveře svých srdcí; když se necháme olíznout plameny Ducha svatého a budeme chtít vyjít ze svých temnot ke světlu a vidět a také slyšet, pak budeme potomky apoštolů. Měli bychom jimi být, vždyť jsme všichni pokřtěni vodou a Duchem svatým, vždyť jsme přijali Ducha svatého ve křtu, v biřmování, v nesčetných okamžicích svého života. Měli bychom... ale mnohdy nechceme. Protože žít v temnotě, v uzavřenosti, v bezpečí svých zabarikádovaných srdcí je mnohem bezpečnější a pohodlnější. Co na tom, že tam, kde se nevětrá, to časem zapáchá. My jsme si už zvykli. Nám to nepřijde. Potíž je v tom, že když se uzavřeme do sebe, když zacpeme všechny škvíry, tak k nám svěží průvan Ducha svatého stěží pronikne. Protože, On sice vane všude, ale my mu to musíme dovolit, umožnit. A to nepůjde jinak, než když mu otevřeme. Když se mu vydáme všanc. On s námi možná pěkně zatočí, On nás profoukne až na kost, ale když v tom průvanu budeme žít, tak budeme otužilí. Imunní proti bacilům lži, pýchy, sobectví, sebelásky. A taky zjistíme, že učit se slovíčkům lásky, je sice těžší, než prostě říci, že nerozumíme, ale že řeč lásky je tak jasná, srozumitelná a krásná, že se s ní dá domluvit na celém světě a s každým. S každým, kdo chce rozumět. S každým, kdo má v sobě „plody Ducha svatého“. Pokud jste už pozapomněli, jaké to jsou, rád vám je, spolu se sv. Pavlem (z listu Galaťanům 5,22) připomenu: „ovocem ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“.

My z těchto plodů můžeme žít, můžeme brát bez omezení. Tohle ovoce není zakázané, naopak, je Bohem doporučované. Jenomže. My raději saháme po ovoci zakázaném, přitažlivějším. A Satan, Otec lži, je geniální propagátor. Jeho reklama, jeho propaganda nám tvrdí, že bez toho jeho ovoce sobectví a nenávisti nemůžeme žít. A my mu rádi uvěříme, stejně jako reklamám na všechny možné i nemožné šunty v televizi. Nezapomeňte na to, že dobré zboží reklamu nepotřebuje. Bůh nám dává prvotřídní zboží a zadarmo, ale nic nám nevnucuje. Nemanipuluje s námi. My jsme však zvyklí podléhat diktatuře reklam, lží a ideologií, máme tendenci nakupovat u podvodníků a vždycky nás více přitahuje lákavý obal než kvalitní obsah.

Bratři a sestry. Se vší troufalostí si dovolím tvrdit, že mezi námi není nikdo, kdo by nebyl nějakým způsobem obdarován Duchem svatým. Jen si kladu otázku, proč je mezi námi lidmi tolik nejednoty a napětí, nespokojenosti a závisti, když přece všichni máme společného Ducha. Ducha jednoty, lásky a pokoje.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru