11.10.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Všichni jsme pozváni

Všichni jsme pozváni

Iz 25,6-10

Mt 22,1-14

28. neděle v mezidobí

Starozákonní text, stejně jako evangelium, dnes hovoří o hostině. Ne však ledajaké: u Izaiáše se jedná o hostinu samého Hospodina, v Matoušově evangeliu je řeč o hostině královské, nadto svatební.

Obraz hostiny v prvém čtení daleko přesahuje 8. století př.Kr., kdy byl napsán. Zasahuje do daleké budoucnosti. Nejen k opětovné hostině v obnoveném jeruzalémském chrámu o pár desetiletí později; nejen k hostině Beránkově a k ustanovení eucharistie, o pár století. Izaiášova vize vidí universální Boží lid, ze všech národů, z celého světa, kterak se společně sejdou na hostině, kde všichni přijmou jednoho Boha za svého Otce; a zasahuje ještě dále, až k obrazu nebeského Jeruzaléma, kde se sejdou všechny národy, lidstvo celého světa. Možné to bude proto, že: „Hospodin sejme závoj, který halí všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy.“ Sejmutí přikrývky je obrazem osvobození, ale rovněž prozření: lat. re-velatio, odkrytí vela - přikrývky, znamená zjevení – a v onen čas už bude všem národům zjevné, kdo a čím je, pro všechny lidi, jediný Bůh, Hospodin. Půjde o nebeskou hostinu v Božím království. Pak bude skutečně „zničena smrt navždy“, pak „budou setřeny slzy z každé tváře“. Vždyť v království světla a míru už nebude pláče, smutku, bolesti a nářku.

V chápání starozákonním, stejně jako novozákonním, je „Hospodinova hora“, nebeský Jeruzalém, Božím, nebeským královstvím. A právě na něj se odvolává Ježíš hned na začátku podobenství o královské hostině: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu.“ Kdyby farizeové a náboženští předáci, kterým Ježíš říká toto podobenství, neměli srdce a rozum zakryté rouškou zášti, své vlastní pravdy a spravedlnosti, museli by pochopit, že Ježíš mluví o nich. Oni jsou těmi vyvolenými, pozvanými, privilegovanými hosty, avšak Boha – krále a jeho pozvání nepřijali. Raději setrvali ve svém přízemním, ale jistém, zaběhlém a nenáročném, způsobu života. Před králem – Hospodinem, dali přednost svým polím a býkům, svému majetku, svým zájmům a svému postavení, svým představám. A nejen to, neodbytné královy posly, hlasatele Boží a proroky, kteří jim byli nepříjemnou výčitkou a připomínkou jejich nevěrnosti, raději umlčeli a zlikvidovali. Král dá průchod svému spravedlivému hněvu, když ty, jež odmítli jeho pozvání na královskou hostinu a zavraždili služebníky, dá pobít a jejich město vypálit. (Není vyloučeno, že je to Matoušova narážka na zničení, vypálení, Jeruzaléma Římany, jisté to však není.) Podstatná v Matoušově podobenství je Boží vytrvalost, velkorysost a věrnost. Král chce být dobrým hostitelem, chce nabídnout své pozvání každému. Znovu tedy vychází poslové, aby, tentokrát už bez výběru, zvali všechny lidi, bohaté i chudé, dobré i zlé. Neklade žádnou podmínku, pozváni jsou všichni.

Zde končí prvá část podobenství: Bůh, milující Otec nabízí pozvání k hostině v nebeském království všem, bez výjimky. První sice byli pozváni synové vyvoleného izraelského národa, ale ti Otcovo pozvání odmítli. Nedovedli upustit od své představy Boha - přísného soudce, a Boha, milujícího Otce, který se nevešel do jejich škatulek a představ, prostě odmítli a Jeho Syna, který byl jiný, než jejich vysněný Mesiáš, nepřijali. Jací se tedy sešli hosté na svatební hostině? Ti, kteří byli vyvolenými Izraele opovrhováni, ti, kteří stáli na okraji společnosti. Chudáci, mrzáci, hříšníci… zkrátka ti nejobyčejnější, ti bezvýznamní.

Po zdánlivém hapy-endu, kdy královská síň je zaplněna hosty, přichází závěrečná část podobenství. Zdánlivě nelogická, nespravedlivá, nepochopitelná. Panovník, který velkoryse pozval všechny bez výběru a bez podmínek, se náhle obrací s výtkou na jednoho z hostů: „Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?“ Jde o výtku společenského, sociálního, nebo duchovního charakteru? Bylo zvykem, že král připojoval k pozvání i dar oděvu, šatů – tento dar je zde nejspíš předpokládán, avšak pozvaný si jej neoblékl. Jakoby se chtěl jen bezpracně přiživit na královské hostině. Splnit jen tu jednu, snazší a příjemnou část pozvání, ale obléci si nový, čistý šat, tj. stát se novým člověkem, změnit své postoje, svůj život, je mu zatěžko. Nám se může zdát králova reakce, jeho trest, nepřiměřený – ale jde-li o nutnou konversi, o obrácení, ke kterému Ježíš opakovaně vyzývá, pak snaha jej „obejít“ si trest zaslouží.

Obtíž s výkladem lze vysvětlit rovněž tím, že jde už o jiné podobenství, které je pouze volně přiřazeno k prvému o Božím království. Jde o pozdější Matoušův přídavek. Onen obraz nehodného hosta, jenž nemá na sobě svatební šat a je za to, pro nás až nepochopitelně tvrdě a nespravedlivě, potrestán, je sice „navíc“, ale ne zbytečný. Možná pár slov na vysvětlení. Matouš toto evangelium píše pro potřeby již rozrostlé, široké křesťanské obce, v níž, ostatně jako v každém společenství, jsou lidé dobří i méně dobří. Evangelista zde nejen poukazuje na tuto skutečnost, ale i na „poslední soud“ (který nebeské hostině předchází), kdy ten, kdo nebude mít šat věrnosti, víry a lásky – ale naopak, bude obnažený ve své špíně, oblečený v hadrech hříšníka, nebude mít co pohledávat v blízkosti Boží. Většina exegetů vnímá tento dodatek jako varování před hříchem, před tím, předstoupit před Pána nepřipravený – neočištěný pokáním, smířením, odpuštěním. To je nejrozšířenější pohled. Ale, lze se také domnívat, že Matouš tento „přídavek“ k podobenství o svatební hostině psal jako Žid, který dobře znal, stejně jako posluchači evangelia, rabínské příběhy. (Kupř. rabího Eliezera, který je reflexí na výrok z knihy Kazatel: „Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej.“ /Kaz 9,8/ Jeho příběh poučuje žáky, že mají činit pokání každý den, neboť neví, který je poslední a kdy předstoupí před svého Pána.)

Ať už sv. Matouše vedlo k tomuto „přílepku“ k podobenství o Božím království cokoli, chtěl tím sdělit cosi podstatného a nadčasového: Před Boha, do Božího království, lze vejít pouze v náležitém šatě – pokory, čistoty, milosrdenství, zbožnosti, svatosti, atd. Kdo není připraven, bude s bolestnými důsledky z Boží blízkosti vyhnán do temnot. Celé podobenství je zakončeno větou: „Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“ Výrazem „vyvolený“ byli v první církevní obci označováni Ježíšovi učedníci. I pro ně platí, že nestačí být povolán, tj. pokřtěn; nestačí přijmout pozvání na svatební hostinu. Mnohem více záleží na tom, zda budeme konat Otcovu vůli. Co znamená „konat Otcovu vůli“, o tom hovoří Matouš v předchozích i následujících podobenstvích. (např. Mt 21,28-32) „Mít svatební šat“, znamená být na královskou svatební hostinu připraven. Být zajedno, sjednocen, s Kristem. Takový byl nejspíš vzkaz evangelisty Matouše prvním křesťanům. Ale stejně tak je platný i pro nás, křesťany 3. tisíciletí.

„Hostina je přichystána, všichni jsme pozváni. Buďme připraveni.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru