18.03.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Všechno v našem životě má svůj smysl

Všechno v našem životě má svůj smysl

Ex 32,7-14

Jan 5,31-47

Čtvrtek 4. postního týdne

Na první poslech se zdá, že obě dnešní čtení, spolu navzájem vůbec nesouvisí. SZ čtení vypráví o Mojžíšovi a o jeho nelehké a nevděčné úloze být prostředníkem mezi Bohem-Hospodinem a Izraelem. Lidem, který si Bůh vyvolil, a který on, Mojžíš, vede ve jménu tohoto Boha k touženému cíli, totiž do země zaslíbené. Chudák Mojžíš. Na jeho ramenech je přetěžké břímě. Lid, za který je před Bohem odpovědný, je paličatý, malověrný, nepoučitelný. Stačí 40 dní Mojžíšovy nepřítomnosti a oni si už najdou jiného boha. Podle pohanských zvyků si ulijí z kovu sošku býka a jemu se klaní, jemu děkují za své vysvobození, a v tento mrtvý kus kovu vkládají své naděje. Rychle, až příliš rychle zapomenou na skutečného, živého Boha, který je tak podivuhodně provází, ochraňuje a střeží.

Na lidské rovině by se nás takové jednání, taková zaslepenost a nevděčnost nesmírně dotkly. Bůh však (naštěstí) není člověk. A vnímá tento svůj vyvolený lid jako děti, jako ty, kteří jsou bez rozumu, kteří potřebují otcovskou výchovu a pevnou ruku. To ovšem neznamená, že se na ně, opět lidsky řečeno, nezlobí. Mojžíš musí vynaložit mnoho úsilí, aby „rozhněvaného Hospodina“ upokojil. V textu je řečeno, že „konejší“ Hospodina, prosí za svůj lid a nedozírnému Bohu připomíná, co všechno už pro tento národ udělal a co všechno mu slíbil. A vidíme, že Hospodin se pro prosbu a přímluvu jednoho (spravedlivého) člověka nad ostatními lidmi slituje a odpustí jim.

Biblisté často poukazují na to, že starozákonní Mojžíš je prototypem, předobrazem, Krista. Mojžíš se přimlouvá a prosí za svůj lid, stejně tak činí Ježíš. Mojžíš hovoří s Hospodinem jako s laskavým a všechápajícím otcem a stejně tak s ním hovoří i jeho Syn, Ježíš. Mojžíš veškeré své jednání odvozuje z autority Boží a stejně tak činí i Ježíš. O tom je pro změnu dnešní evangelium.

V něm Ježíš, v rozhovoru se svými oponenty, stejně nechápavými a zaslepenými jako byl sz. lid, vychází z jejich víry v Mojžíše a Písmo sv., aby jim dokázal, že jedná ve jménu svého Otce, v jeho síle, moci a autoritě. Odvolává se na svědectví Jana Křtitele a na výroky Písma, které tak zřetelně ukazují na Božího Syna, že popřít je, by znamenalo popřít samotné Písmo i samého Mojžíše. „To co činím, mé skutky, nemohou mít jiný původ, než ve všemohoucnosti Otce. Nepotřebuji, záruky a svědectví lidí, mé skutky, mé zázraky jsou pádnějším argumentem, než pouhá lidská slova…“

Ježíš ve své obhajobě neukazuje jenom na sebe, ale současně i na ty, kteří o něm pochybují. „Poznal jsem vás, že v sobě nemáte lásku k Bohu. Přišel jsem ve jménu svého Otce a nepřijímáte mě. Kdyby přišel někdo ve vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte?“

„Vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.“

Tahle slova se Ježíšovým oponentům, zákoníkům a farizejům, nemohla ani trochu líbit. To je nejen Kristova obhajoba, to je současně i jejich obžaloba. A tu lidé nikdy neslyší rádi.

I když jsou tato Kristova slova určena jeho tehdejším posluchačům, jsou tak trochu určena i nám, křesťanům. My sice věříme v Božství jediného Syna; my víme, že celé Písmo je vlastně o Ježíši, ale přesto i my pochybujeme. Nikoli v rovině teologické, ale lidské. Pochybujeme o vyslyšení svých modliteb, pochybujeme o tom, že všechno v našem životě má svůj smysl a že jej řídí Bůh; pochybujeme o vítězství pravdy, o lásce a odpuštění - a stejně jako Izraelité v prvém čtení, se od Boha přečasto utíkáme k falešným bůžkům. Také proto se Kristus musí u Boha ustavičně i za nás přimlouvat. - My si tu největší a definitivní přímluvu připomeneme už zanedlouho o Velkém pátku. Ono Kristovo na kříži: „Bože, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“, volá Ježíš také za nás…

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru