31.12.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Všechno, co děláme, má svou cenu jen tehdy, je-li naším jediným motivem láska

Všechno, co děláme, má svou cenu jen tehdy, je-li naším jediným motivem láska

Sir 3,3-7.14-17

Kol 3,12-21

Lk 2,22.39-40 (kr. text)

Svátek Svaté Rodiny

Letošní kalendář, tím, že nám připravil Štědrý den na neděli, tak nám tím samým, tedy alespoň nám kněžím, připravil mnohé komplikace. Se čtvrtou adventní nedělí a Štědrým dnem jsme se již popasovali, ale - liturgický kalendář nám pravidelně nabízí na prvou neděli po Vánocích, svátek Sv. Rodiny. Současně je ale dnes i poslední den v roce a i ten je třeba v liturgii mše sv. zohlednit. Co s tím? Zkusme skloubit vše dohromady.

Svátek sv. Rodiny nám každoročně dává dobrou příležitost zamyslet se nad svými rodinami, nad svým posláním rodičů, partnerů, otců i matek, a to pod zorným úhlem nazaretské rodiny, kterou právem nazýváme svatou. A protože slavíme současně i poslední den uplynulého roku, zkusme ze vzoru sv. Rodiny nejenom vyvodit příklad pro náš každodenní rodinný život, ale spolu s nadcházejícím novým rokem jej přetavit i v jakési novoroční předsevzetí.

Nejsem naivní, vím, že novoroční předsevzetí mají často jepičí život – ale předsevzetí být rodičem podle vzoru sv. Rodiny, se vymyká našim obvyklým předsevzetím. Biblický příběh, který nám dnešní církevní svátek staví na oči, je přeci jenom o něčem jiném, než o tom, že kupř.: JÁ přestanu pít, JÁ už nebudu kouřit, JÁ začnu pravidelně cvičit, JÁ – atd., atd. V rodině jde sice také o ono naše veledůležité JÁ – ale vždy jako součást společného MY. V rodině nikdo nehraje prim; správná rodina hraje v duu, triu, kvartetu - čím více hráčů, tím lépe - a ke společné hře, aby za něco stála, aby se dala poslouchat - převedeno do reálu: aby se v rodině dalo žít, aby si v ní každý připadal potřebný a cítil se jako vítaný a chtěný - je zapotřebí to své JÁ sladit s ostatními a vytvořit harmonický souzvuk, libozvučný akord.

Obraz sv. Rodiny je také harmonický – a ač nám Písmo sv. neodkrývá nic z jejich rodinného zákulisí, lze oprávněně předpokládat, že Bůh si Pannu Marii i Josefa vedl podle své vůle a oni – a o tom již z Písma leccos víme, uměli dobře Božímu hlasu naslouchat a jeho vůli plnit. Vždyť byli mimořádným způsobem vyvolení k tomu pečovat a vychovávat, jim svěřeného Božího Syna. Současně však byli také jenom lidé z masa a kostí, kteří se museli vyrovnávat s tolika překážkami, které přináší rodinný život, tenkrát, stejně jako dnes. Konečně, už pouhý pohled na početí Božího Syna, na strastiplné putování do Betléma, na extrémní podmínky chudoby a nepřijetí, stejně jako útěk do Egypta; na život vyděděnců, opětovný návrat do Nazareta, to vše a mnohé jiné, dává tušit, že to ti dva neměli v životě vůbec lehké, že se museli potýkat s nepříznivými a náročnými situacemi, a pak, i oni se museli vyrovnávat se svou přirozeností a lidskou slabostí. To, že to všechno, takříkajíc zvládli, svědčí o tom, že si dokázali uchránit vzájemnou úctu a také společně vytvořit tomu maličkému dítěti dobré podmínky pro jeho výchovu, jeho růst a zrání. Troufám si říci, že ti dva museli být vzorným párem, když unesli a zvládli tak mimořádné a obtížné úkoly, které před ně Bůh postavil.

I na naše rodiny jsou kladeny nemalé nároky. Ne tak extrémní, jako v jejich případě, ale v něčem možná ještě náročnější. Negativní vlivy tohoto světa; morálka, která ztratila své pevné základy; devalvace základních hodnot; sexualita překračující hranice manželských ložnic, atd. A také dnešní děti a jejich bezuzdné nároky, a teď bychom mohli pokračovat a bědovat a lamentovat. Avšak, nářky a stížnosti na kdeco a kdekoho ještě nic nevyřešily a nic nevyřeší. Což se podívat na naše rodiny, jak už řečeno, očima Svaté rodiny? Troufám si říci, že ti dva mohli obstát hlavně proto, že si byli vědomi svého povolání, dané jim samým Bohem, a že se také k Bohu, jako k jediné a nezpochybnitelné autoritě, obraceli. Tím samozřejmě nechci říci, že všichni věřící křesťané vytváří a priori dobré rodiny – sama realita by mne usvědčila ze lži. Chci jenom říci, že společná víra vytváří dobrou půdu pro vyzrálé vztahy a tím i zralé osobnosti.

Největším ohrožením každého vztahu, každé rodiny je NEJEDNOTA. Rodiče nejsou sjednoceni, nejsou zajedno – ať už ve výchově dětí, ve svých vzájemných požadavcích, v očekáváních, v postojích. A co je příčinou? Neschopnost a neochota hledat, usilovat o to, co nás spojuje. Tuto neschopnost je třeba nazvat pravým jménem. A tím je především sobectví, a všechno ostatní, co z něj vyplývá: neústupnost, nesmiřitelnost, sebeprosazování. Neochota naslouchat druhým, neochota ustoupit, nabídnout ruku k smíru, neochota k hledání přijatelných řešení pro všechny. Jak geniální se nám mohou v této souvislosti jevit slova sv. ap. Pavla z listu Kolosanům, která jsme před chvílí slyšeli. Stojí za to je znovu připomenout: „Projevujte navzájem milosrdné srdce, dobrotu, pokornost mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte. Nadto nade všechno mějte lásku – a ve vašich srdcích ať vládne Kristův pokoj.“ A Pavel ve svých výzvách, které jsou zrovna tak aktuální pro rodiny křesťanů v jeho době, jako v naší, pokračuje: „Ženy, buďte svému muži podřízeny – a vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. A také děti – i vy máte svoji důležitou úlohu v rodině – poslouchejte své rodiče. A otcové – nedrážděte své děti“, jinak řečeno, neponižujte je, a zvláště dospívající a dospělé, berte vážně. Možná by dnes sv. Pavel formuloval svoji výzvu jinými slovy, ale obsah, ten by zůstal neměnný. Vždyť on zde dává opravdu zásadní a stále platné poučení pro funkční, harmonické vztahy mezi rodiči a dětmi. Vzájemná úcta, tolerance, ohleduplnost, mírnost, podřizování se – z lásky!!! druhým – to jsou a stále budou stěžejní pravidla pro harmonické, co víc, svaté! rodiny.

Nevím, zda se někdy Josef s Marií pohádali. A nechci o tom vůbec spekulovat. Možná ano, i ideální pár se přece někdy pohádá. Ale ideální pár, se dokáže usmířit! A právě v tom spočívá onen ideál dobré rodiny. Že v ní panuje vzájemná tolerance, ohleduplnost k druhým, vnímavost, citlivost, empatie pro druhé. Nedovedu si představit, že by Svatá Rodina žila v neshodách, napětí, neporozumění. Proč? Protože měli společný cíl, společnou zodpovědnost. Ale copak rodiče nemají stejnou zodpovědnost za své děti? Je dobře, že se ve vlastních rodinách snažíme o dobré soužití, i když nás to stojí mnoho úsilí. Je dobré, že se snažíme pro své manželské protějšky, pro své děti, udělat jen to nejlepší. Ale nezapomínejme, že všechno, co děláme, má svou cenu jen tehdy, je-li naším jediným motivem láska! Láska, která nezná žádné podmínky. Která je nezištná a bezvýhradná. Jako láska našeho nebeského Otce. K Němu a ke sv. Rodině, choďme do školy lásky.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru