Všechno bohatství tohoto světa nemá hodnotu nesmrtelné duše

Jer 20,7-9

Mt 16,21-27

22. neděle v mezidobí 

„Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ – to je možno říci korunní věta dnešní bohoslužby slova. Ostatně, výzva k následování Boha člověkem, prolíná všechny texty této neděle.

Hned prvé čtení je jímavým obrazem Jeremiášovy rezignace před neodvolatelným povoláním Božího proroka – a tím ohlašovatelem budoucnosti, která se ponese ve znamení zkázy Jeruzaléma. Není divu, že se Jeremiáš brání být tím, kdo bude ohlašovat Boží slovo. Má ukazovat na tragické důsledky zaslepenosti a nevěrnosti Božího lidu; má ohlašovat násilí, zpustošení, zkázu. To nikdo nechce slyšet, ona mentalita zacpávání uší a strkání hlavy do písku, je nám lidem tak blízká. Chceme si raději nechat našeptávat příjemné lži, než naslouchat syrové pravdě. Chceme věřit falešným prorokům a populistickým politikům, než se zadívat na holou skutečnost a nést důsledky svých selhání. Jeremiáš utíká před nevděčnou úlohou Božího proroka – ale před Bohem, před Božím povoláním, nelze utéci. A tak nakonec kapituluje. „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě!“ Boží povolání, Boží vůle je silnější než strach a rezignace; než lidská slabost, velící k ústupu. Boží slovo se stává pro Jeremiáše takovým žárem, že jej zvnitřku spaluje a on musí, ač nechce, stanout před předáky lidu a ohlašovat jim, že pro jejich nevěrnost dopustí Hospodin zničení Jeruzaléma a lid bude odvlečen do zajetí. A lidská odplata na sebe nenechá dlouho čekat – Jeremiáš je umlčován, zbit, žalářován. „Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem …“. Jeremiáš ví, co jej čeká a přece nemůže před Božím povoláním, před údělem nevítaného proroka, utéci.  K Božímu povolání patří neodmyslitelně kříž – ať už má jakoukoli podobu. Následovat, poslouchat Boha, s sebou nutně nese odvrácení se od lidí, od požadavků světa – a to se neobejde bez odvety, bez protivenství tohoto světa. Nelze sloužit Bohu i člověku, jako nelze sloužit dvěma pánům...

Zatímco Jeremiášovi v prvém čtení je úloha Božího služebníka jakoby vnucena, Petr v evangeliu je v jiné pozici. Dnešní text navazuje na předchozí neděli, kdy byl Petr Ježíšem pochválen – po jeho vyznání, že Ježíš je Mesiáš, jej Kristus vyzdvihne na pozici prvního muže v církvi; nazve jej pevnou skálou a předá mu moc „svazovat a rozvazovat, otevírat a zavírat“. Jenomže. Poté, co Ježíš připustí, že on je oním očekávaným Mesiášem, následuje studená sprcha v podobě předpovědi jeho utrpení – bude dokonce zabit! Ne, tohle přece není možné! To se nesmí stát!

Petr, který před chvílí, pod vlivem Božího ducha vyznal, že Ježíš je Mesiáš, se nyní, pod vlivem své lidské perspektivy, brání přijmout Kristovu předpověď. Sveden svou lidskou slabostí se nevědomky dostává pod moc Božího nepřítele: „Petr si vzal Ježíše stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ 

Vezme si Ježíše stranou – za zády, v přítmí, tajně – už to samo jsou oblíbené kulisy satanovy. „Bůh uchovej, Pane. To se ti nesmí stát!“ To nejsou slova prvního muže církve, to jsou slova Pokušitele.  Ohání se Bohem, podobně, jako se satan oháněl slovem Božím na poušti. Tam, stejně jako teď, chtěl Ježíše odvrátit od jeho poslání, svést jej z cesty. A Ježíš se mu opět rozhodně postaví. „Jdi mi z očí, satane!“ Teď ovšem mají Kristova slova lidského, konkrétního, adresáta. Petr, před chvílí pochválený je nyní důrazně pokárán. „Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Právem jej Ježíš vykazuje do patřičných mezí. Vždyť Petr se nepřímo chtěl stavit před Ježíše, na místo Boží. A tak je vykázán za Ježíše. V originále je totiž řečeno: „Jdi za mě!“ Petrovo místo je za Ježíšem. Je tím, kdo se má nechat Ježíšem vést, kdo jej má následovat. A následovat Ježíše je možné pouze tehdy, jdeme-li za ním. Tomu ostatně odpovídají další Ježíšova slova, řečená nejen Petrovi, ale všem učedníkům, přítomným i budoucím. I nám. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“  Že jít za Ježíšem znamená jej následovat, o tom není pochyb. To plyne z logiky posloupnosti. Co si ale počít se slovy o kříži? O tom, že získat život je možné až poté, co jej pro Ježíše ztratíme? „Kdo chce jít za mnou …“ Jít za Ježíšem je pozváním, my všichni jsme pozváni, je však třeba chtít. To je věcí vůle. Naší vůle, která svobodně a dobrovolně odpovídá na Boží pozvání. „Vezmi svůj kříž …“ Svůj, máme každý svůj jedinečný, vlastní, kříž. Kříž „na míru“. Je nám daný – ale ne vnucený. Musíme jej uchopit, přivlastnit si jej – a nést. Musíme se k němu postavit čelem. Vstřícně. To nebývá snadné. To často bolí – koneckonců, jde přece o kříž … Je v nás tendence před kříži, před těžkostmi, obtížemi, nároky utíkat. Jenomže. Nepříjemnostem, těžkostem se možná vyhneme, ale před Bohem, před svým posláním, neutečeme.

Jsme Bohem povoláni k životu. Ale jak se k němu – k životu, potažmo k Božímu volání, postavíme, je na nás. Můžeme strávit „život na útěku“ – ve vnitřním diskomfortu, nepohodě, napětí. Nebo – paradoxně, přijmout Boží podmínky a vydat se cestou ztrát. Ztrát svých lidských jistot; svého pohodlí, svých zvyklostí. Vydat se, vyjít ze sebe, vzdát se sebe, vyprázdnit se – a tak získat. Ano, vzdát se sebe, vyprázdnit se od sebe, abychom mohli být naplněni Bohem. Náročným, nekompromisním – a milujícím Bohem. Nediktovat (jako Petr) Bohu své podmínky, neskrývat se za svými „ale, když a kdyby“, ale postavit se na to své jedinečné místo a následovat Ježíše. Jít za ním. Nechat se vést. Rezignovat (jako Jeremiáš) na svou vůli, své chtění.

Ježíš nás nepovede ušlapanými cestičkami. Nejspíš také utržíme nejednu ránu na těle, ale: „co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši …?“ Všechno bohatství tohoto světa nemá hodnotu nesmrtelné duše: „jakou dá člověk náhradu za svou duši?“ A co teprve, až přijde finále! „Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“

Jiří Vojtěch Černý