22.08.2021, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Vraťme se k Bohu

Vraťme se k Bohu

Joz 24,1-18

Jan 6,60-69

21. neděle v mezidobí

Texty dnešní bohoslužby slova mluví – nepřímo sice, ale o to důrazněji, o svobodě. Ano, o svobodě, kterou Bůh dává, svěřuje člověku, aby on sám, a jen on sám, bez jakéhokoli nátlaku, se mohl ve svém životě rozhodovat - na kterou stranu se přidá, za čím hlasem půjde, jaké ideály a hodnoty bude ve svém životě vyznávat. Aby mohl volit – mezi dobrem a zlem, případně mezi dobrem menším a větším. Svoboda a sama možnost volby je svrchovaným Božím darem, pro nás, žel, až příliš zevšednělým. 

O volbě hovoří prvé čtení i evangelium. Začněme u prvého z knihy Josue. A trochu si jej zařaďme do historického kontextu. Izraelský národ po strastiplném, 40tiletém putování, konečně dorazil do Země zaslíbené. A už si ji podmanil, už ji obdělává a, (nic nového pod sluncem), už je pálí dobré bydlo. Jejich jednota a věrnost jedinému Bohu, která byla předpokladem jejich holého přežití na poušti, se začíná vytrácet; už navzájem srovnávají kdo má víc a lepší, a také vidí u okolních národů, že nenáročná víra v jejich bůžky a modly, které lze uplácet oběťmi a ke kterým lze vzhlížet, je mnohem pohodlnější, méně náročná a zodpovědná, než víra v jediného, nezobrazitelného a, metaforicky řečeno: žárlivého, Boha - Hospodina. Stařičký Josue vidí, že je třeba obnovit a očistit víru v jediného Boha, Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova. Že je třeba vykonat zásadní dějinné rozhodnutí, zkrátka rozhodnout se „buď a nebo“, či lépe, „pro nebo proti“. A tak svolá všechen lid, aby jim položil zásadní otázku a předložil volbu: „Komu chcete sloužit?“ „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda Bohům, kterým sloužili vaši otcové za Řekou, [Eufratem, tedy v zajetí] či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Je to na vás. Já však a má rodina, budeme sloužit Hospodinu!“

Tenkrát ještě nebylo pozdě a Židé nebyli pošetilí. Přesto, že šlo již o potomky těch, kteří zažili Hospodinovy divy, když putovali pouští, jejich jednomyslná odpověď: „Hospodin je náš Bůh… I my budeme sloužit Hospodinu…“, jim přinesla další požehnání, zázračná vítězství a kulturní a náboženský rozmach. I když se následující vývoj národa neobešel bez odpadů a ztrát, dokonce bez zničení Samaří a Jeruzaléma, vždy zůstala skupinka, jádro národa, které zachovalo věrnost Hospodinu. A na této věrnosti Hospodin vždy znovu vybudoval nový rozkvět, novou renesanci svého vyvoleného národa. (Možno říci s jistou nadsázkou, že celý Starý zákon je stále se opakující historií odpadů od Hospodina a jejich tragických důsledků a opětovných návratů a Božího požehnání; střídání nevěry - utrpení - procitnutí - návratu k víře předků - a pak se amplituda opět vrací …)

O více než tisíc let později zazní z úst Božího Syna podobná, neméně zásadní a rozhodující otázka, adresovaná tentokrát ke skupince Kristových učedníků. „I vy chcete odejít?“ Přišla poté, co Ježíš završil svoji, tzv. „eucharistickou řeč“, ve které předal lidem největší dar, duchovní pokrm, dar svého Těla a své Krve. Jenomže jeho posluchači, jako už tolikrát, nepochopili. A ani se jim nemůžeme divit. Ono to, co Kristus řekl, bylo skutečně nepochopitelné a neslýchané: „Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít život věčný…“ Jíst něčí tělo, pít něčí krev, to bylo pro Izraelity nepřijatelné. („Jíst něčí tělo“ byl slovní obrat pro porážku nepřátel a vzít doslova – copak jsou kanibalové? A „pít něčí krev“ to by pro změnu znamenalo přijmout princip jeho života, protože Židé jej situovali nikoli do duše, ale do krve. Proto se tak úzkostlivě vyhýbají, byť jen znečištění krví. Krev obětních zvířat vylévají kulticky k oltáři, ale požít ji, to by pro ně znamenalo, že do nich vstoupí duch obětovaných zvířat.) 

„Tvrdá to řeč!“ Tohle nebudou poslouchat! To je už příliš! Kristus vnímá pohoršení a reptání svých učedníků - tedy těch nejbližších a proto se odvolává na svoji autoritu Božího Syna, (ztělesněného Božího Slova, které se „stalo Tělem“): „… co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život“.

Evangelista Jan zde připomíná, že pravda o eucharistii je tak skutečná, jako je skutečné Kristovo tělo. Obojí je totiž darem Boha člověku a obojí má stejný účinek - dává život. Tomu ale mnozí učedníci nevěří, strachují se vystoupit ze zaběhlých klišé, předpisů, pravidel a zákonů; nechtějí se vzdát svých jistot, své každodenní reality a vstoupit s Ježíšem na náročnou cestu víry. Věřit v Ježíše znamená vzdát se víry ve své já; ve své malé a pohodlné bůžky; ve svou soběstačnost a vlastní pravdu. Rozhodnout se, stejně jako v době Jozuově, „buď a nebo“; buď náročná víra v Boha, který dává život, víra v Ježíše, který je Božím Synem a dává se jim v pokrmu vlastního těla nebo pohodlná víra v pouhého člověka, která vede ke smrti. „Tvrdá to řeč!“ Je lepší odejít, vytratit se - od Boha, od Ježíše, z církve, ze svátostného života – a volit nezávazné pohodlí. Tenkrát, stejně jako dnes. Ježíš se obrací na zbylou hrstku svých apoštolů se zásadní otázkou: „I VY chcete odejít?“

Mluvčí apoštolů, Šimon-Petr, odpovídá nejhlubší pravdou, vyjadřující jejich víru. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili, že ty jsi ten Boží, Svatý!“

Pane, ke komu bychom šli? Už jsi nás příliš připoutal, příliš zasáhl. Bez tebe by náš život ztratil smysl. Už se nemůžeme vrátit zpět ke svým rybářským sítím, to by nebyl návrat, ale útěk. A pak, my už věříme, my už víme, že Ty jsi ten Svatý, Mesiáš, Syn Boží. 

Zkusme si i my, teď, stejně jako Kristovi učedníci tenkrát, každý sám za sebe, odpovědět na Ježíšovu otázku: „I Ty chceš odejít?“

Je to otázka nesmírně aktuální a je skutečně adresována každému z nás. I vy chcete odejít?: když věci v církvi, ve farnosti a kolem vás nejsou tak, jak byste si sami přáli a jak jste byli doposud zvyklí? Když je vám farář, (biskup, papež) nesympatický a moc vám nesedí? I vy chcete odejít od slov života věčného, protože jim moc nerozumíte, protože vám skoro nic neříkají, nebo vás dostatečně citově nenaplňují? I vy chcete odejít, když Kristovy nároky jsou tak nesnadné? Když se vám pro vaši víru vysmívají nebo vás pro ni diskriminují? Když požadavky Desatera jsou tak náročné a život podle své, nikoli Boží, vůle, se zdá být tak snadnější a pohodlnější? (Nebo ještě v přízemnější rovině: když vám cizí návštěvník v kostele zasedne to „vaše“ místo; když dítě vedle v kočárku začne křičet?; když vám kněz po právu něco vytkne, nebo si dovolí mít na vás nějaké požadavky, nároky?) „I vy chcete odejít?“ Křesťanství není náboženství pro slabochy. Pro nezralé a bezzásadové. 

„Pane, ke komu bychom šli?“ Kdybychom uměli prožívat naplno dar Kristova sebeobětování, svátostí, jeho lásky, nemohly by kostely zít prázdnotou. Nemohlo by být tolik pokřtěných a tak málo věřících. Jsme, a to platí celosvětově, nakaženi zhoubnou nemocí. Její diagnóza zní: Povrchnost. Pohodlnost. Vyčpělost. Jakobychom ztratili schopnost nadšení a pokory. Schopnost radovat se, žasnout. Nejsme schopni víry a osobního nasazení, sebezáporu, natož oběti. Nejsme schopni lásky. A na nedostatek lásky lidstvo pomalu umírá. 

Cesta nápravy je pouze jediná. Vrátit se znovu k Bohu. K Lásce. K Eucharistii. K životu ze svátostí - zkrátka k víře. Vrátit se ke Kristu. (Nejen verbálně, ale k jeho následování se všemi důsledky.) Vždyť On jediný má „Slova věčného života“. On je přece „DUCH a ŽIVOT!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru