26.04.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Virus, který neškodí

Virus, který neškodí

Lk 24,13-35

3. neděle velikonoční

Evangelium o dvou učednících putujících do Emauz, patří, troufám si tvrdit, k nekrásnějším a současně nejpoučnějším, evangelním pasážím vůbec. Je těžké pojmou v jednom kázání tolik symbolů, obsáhnout onu časovou elipsu, provázenou proměnou srdcí těchto učedníků. Věru, těžký úkol na jedno kázání, když je to téma pro celé exercicie.

Začněme hned na počátku. V Jeruzalémě. Je, cit.: „ještě ten den, první po sobotě …“, což je důležitý časový údaj. Ještě toho dne – dne, kdy vstal Kristus z mrtvých. Dne, kdy byly, brzy ráno, konfrontovány ženy s prázdným hrobem a po nich učedníci. Kdy Velerada začíná roztrubovat po městě, že tělo Ježíšovo ukradli Kristovi učedníci – a tito – plni strachu se uzavírají za zamčené dveře večeřadla.

Ti dva poutníci, (známe jméno pouze jednoho - Kleofáš) nepochybně také patří mezi Kristovy blízké spolupracovníky, vždyť o všech těchto událostech dobře ví. Setkali se nejspíš jak s ženami, tak s učedníky. Ještě toho dne – tato připomínka je na místě a je důležitá. Ještě ten samý den, kdy byl Ježíš Vzkříšen - nebylo zvykem, aby poutníci opouštěli Jeruzalém hned po svátcích a mezi řádky: to, co je žene z Jeruzaléma, je nejistota, ztráta všech iluzí a nadějí; pochybnosti, neklid a nepokoj, a nejspíš i strach.

Ještě toho dne – pobrali, co měli s sebou a vyráží, bez obvyklého společenství ostatních poutníků, na cestu zpět, snad do Galileje. První, a zřejmě obvyklou, zastávkou jsou ony Emauzy. (Ačkoli je dodnes archeologové spolehlivě neidentifikovali, tradičně je za ně pokládaná vesnička Abu Goš s křižáckým klášterem.) Z Písma víme, že to bylo místo „vzdáleno od Jeruzaléma na 60 honů“ (tedy cca 11-12 km). Vyráží jen ve dvou a jsou plni všech těch událostí, jichž byli o letošních svátcích Pesahu svědky, také plni bolesti nad ukřižování Krista, ve kterého nepochybně vkládali tolik nadějí, podobně jako ostatní jeho učedníci. A k tomu všemu ještě ty zvěsti dnešního rána – hrob je prázdný, vojáci prochází městem a chrámové stráže a slídilové Velerady budou nejspíš hledat Kristovy učedníky. Je lépe včas zmizet. Mají, a proč to nepřiznat, strach. Jejich odchod z Jeruzaléma je vlastně útěkem. Před událostmi, které nastaly, před událostmi, které nejspíš nastanou – a především – před sebou samými. (Což sice nelze, ale kolik takových „útěků před sebou samými“ máme každý z nás za sebou …) Odchází kvapně z Jeruzaléma, opouští své přátele, opouští Svaté město, kam před týdnem (?) vcházeli s tolikerými očekáváními, s nadějí a radostným Hosana. S euforií, že konečně (!) přišel Mesiáš. A teď je všechno pryč. Kristus zemřel jako zločinec, ani jeho tělo nezůstalo – všechny naděje jsou v troskách a uvnitř nich samých obrovský zmatek. Zdá se, že onen „útěk“ je možná nejlepším řešením. A protože „čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“, hovoří spolu o všem tom, co se stalo. A jak tak hovořili a uvažovali, připojil se k nim jeden z poutníků. Nic neobvyklého. Cesta ve dvou je nebezpečná, natož jít sám, bylo obvyklé, že se poutníci spojovali ve větší skupiny. Neznámý se ničím neliší od ostatních poutníků, oni dále pokračují v načatém hovoru – je toho tolik, co potřebují ze sebe dostat, vyříkat. A tu se onen spolupoutník naivně optá: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Jeho otázka je zarazí, copak může jít někdo z Jeruzaléma a nemít potuchy o všech těch událostech posledních dní? (Lidově bychom asi řekli, „Ty jsi snad spadl z višně …?“)

Ježíš je dobrý psycholog, on ví, že ti dva (a samozřejmě nejen oni) potřebují ze sebe dostat všechnu tu svoji nejistotu, napětí, pochybnosti. Nechá je vymluvit a teprve potom si povzdechne: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci. Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ a pak pozvolna začne probírat Písma. Co tam je předobrazů Mesiáše, onoho „trpícího služebníka – Ebed Jahve“. Ježíš probírá knihy Písma a jim se otevírají oči a rozhořívá srdce. No ano. Vždyť to sedí! A jak to do sebe zapadá! Plni úžasu naslouchají souvislostem, které jim dosud unikaly, cesta rychle ubíhá a je nejspíš už pozdě odpoledne, kdy dochází do cíle své cesty. Ten neznámý poutník chce jít jakoby dále, jak rádi by mu ještě naslouchali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Neznámý se nenechá přemlouvat, přijme místo v domě i u stolu – a pak to přijde. Se samozřejmostí předsedajícího, hlavy společenství, vezme chléb, láme a podává jim. Tu se jim konečně otevřou oči. Ve známých gestech lámání chleba poznají Ježíše. Konečně se s ním skutečně setkali! A On – jakoby splnil svůj úkol, nečekaně (a nevysvětlitelně) mizí. Více není třeba, aby s nimi přebýval. Poznali Ježíše a v něm uvěřili v Mesiáše! „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?!“ Víc není třeba.

V poledne z Jeruzaléma utíkají – a teď, navečer, se opět vrací. Je třeba být tam, kde jsou apoštolové. Tam uprostřed nich je i Ježíš. Tam i oni patří. Už nemají strach, už nemají pochybnosti. „Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma.“

Bez ohledu na pokročilý čas, bez ohledu na únavu – setkání s Ježíšem naplňuje Duchem, silou a radostí - se obrací („Obraťte se a věřte evangeliu“) a jdou zpět. Setkají se s apoštoly, ale i ti jsou proměněni – i oni se setkali s Pánem. Plni radosti – protože radost je plodem setkání s Kristem, stejně jako pokoj, odvaha – si navzájem sdílejí co se jedněm i druhým přihodilo. Duch svatý, duch Otce i Syna, prozářil jejich srdce a otevřel jejich oči i mysl. Nejsou sirotky, jsou syny a jsou bratři. Rodí se církev, v níž budou „jednoho srdce a jedné duše“; jednotní ve víře, v naději a lásce; společní v modlitbě a lámání chleba. To je plodem onoho „dne, prvního po sobotě“, dne, který změnil dějiny celého světa. Dne, kdy Kristus vstal z mrtvých, vstoupil do své slávy a zde na zemi svým duchem všechno a všechny proměnil.

Žádné nadšení, žádný, byť sebevětší cit, radost a vzplanutí však nevydrží věčně. Nebude dlouho trvat a duch jednoty začne vyhasínat i mezi prvními křesťany. Ale víra, naděje a láska, ty jsou věčné. To jsou dary, které neztratily svoji sílu a hodnotu. Kéž bychom také i my někdy zažili onen pocit radosti ze setkání s Kristem. Kéž by i nám „hořelo srdce“, když nasloucháme slovům Písma. Kéž bychom se s ním setkávali při „lámání chleba“ v eucharistii. A kéž bychom zakusili onu sounáležitost a jednotu ve společenství církve.

Obraťme se od svých Emauz, kam jsme se před ostatními, a mnohdy i před sebou samými, utekli. Nebojme se rizika nakažení radostí, pokojem a vírou. (Tenhle virus lásky ke Kristu neškodí jako Covid 19, nezabíjí – a když, tak jen toho starého člověka v nás – a toho není žádná škoda, nad ním netřeba lkát.) Vraťme se do večeřadla církve (byť nyní s provozem značně omezeným) a radujme se! (A nebojme se!)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru