06.08.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Víra je schopností žít svůj život naplno

Víra je schopností žít svůj život naplno

Mdr 18,6-9

Žid 11,1-19

Lk 12,32-48

19. neděle v mezidobí

Zcela zjevně, ale i méně zjevně, jakoby pod povrchem, pro­bublává v dnešních biblických lekcích společný a nadmíru podstatný pojem: VÍRA.

Víra v Boží blízkost, v Jeho pomoc a ochranu, je v prvém sz. čtení hnacím motorem Izraelitů, kteří následují Hospodina v ohnivém sloupu a nebojí se vkročit do rozestouplých vln Rudého moře a pak dále do nekonečné pouště, vstříc Zaslíbené zemi, kterou jim přece slíbil Hospodin, v kterého a kterému věří..!

Víra Rovněž v druhém čtení, v listu Židům je víra ústředním motivem, a za příklad je nám v něm dáván sám praotec víry Abrahám.

A v neposlední řadě, v evangeliu, je to víra malého stádce, že Bůh Otec splní to, co slíbil a dá svému lidu nebeské království a také víra služebníků, že Pán, i když nečekaně, přijde.

Prvé a druhé čtení dosvědčují sílu a moc víry na příkladech z dějin vyvoleného národa. A jako důkaz vybírají opravdové „špeky“ - cožpak východ z Egypta a přechod Rudým mořem byly nějakou okrajovou epizodou? Vůbec ne! Jde o stěžejní a dějinotvornou událost, která má vedle historického i duchovní obsah: Bůh, Hospodin jde se svým lidem - a vždycky kupředu: z otroctví ke svobodě; ze tmy ke světlu; ze lži a nenávisti k pravdě a lásce. Jinak řečeno: ke svému cíli - k naplněnému životu, může člověk dojít jen v pevné víře a důvěře v duchovní sílu která jej přesahuje, zde dosaďme: v Boha.

Druhé čtení nám předkládá, mimochodem doslova učebnicovou, definici víry: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“. A za příklad takové víry, která věří i v doslova nemožné, dává patriarchu Abrahama. On uvěřil a uposlechl Boží výzvu, vyšel ze své země a usadil se v zemi zaslíbené. Víra Abraháma - starce a Sáry - stařeny, že jim Hospodin dá slíbeného syna a rozmnoží jejich potomstvo, vedla k narození Izáka a konečně, byla to Abrahámova víra v Hospodina, že má dost moci třeba i vzkřísit mrtvého, která mu dala sílu k oběti jediného syna.

První a druhé čtení vypovídaly o tom, jaké úžasné události se uskutečnily, když člověk uvěřil v Boží příslib a vykročil do neznáma, vstříc nejistému. Když, jak cituji: „doufal v Boha a byl přesvědčen o Jeho moci“.

Evangelium je trochu jiné - neohlíží se dozadu, za tím, co bylo, ale upíná pohled Ježíšových současníků, a také náš, dopředu, na to, co se teprve stane. Oslovuje nás - tady a teď, a vybízí, abychom také my uvěřili. Abychom: očekávali Pána a věřili, že skutečně přijde. A abychom v tomto očekávání byli BDĚLÍ. „Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří.“

Co je to bdělost? V biblické mluvě bdělost znamená postoj služebníka, který očekává svého Pána a je PŘIPRAVEN na Jeho příchod.

My jsme, lépe, pokládáme se, za VĚŘÍCÍ, což v prvé řadě znamená, že vůbec v Boha, v Boží existenci, věříme. (V opačném případě bychom byli NEVĚŘÍCÍ, ale to bychom tady teď nejspíš nebyli.) A také jsme, vzhledem k Bohu, SLUŽEBNÍKY; jsme, ač Boží děti a dědici království, vůči Bohu v podřízeném vztahu. A jsme naplněni vírou v tzv. druhý příchod Páně, tzn., věříme, že Pán znovu přijde. Ale nevíme kdy a jak. A přesto, alespoň to víme, že ono jak jej PŘIJMEME, jak budeme PŘIPRAVENI na Jeho příchod, rozhodne o tak veledůležité skutečnosti, zda budeme mít účast na jeho hostině v nebeském království.

Na začátku evangelia, adresovaného už druhé generaci křesťanů, kteří už byli unaveni z očekávání Pánova příchodu, zazněla nádherná výzva: „Neboj se malé stádce.. a dále: váš Otec rozhodl, že vám dá království…“

Nejprve pár slov k tomu „malému stádci“. To se přece týká nás, nás, sice největší, leč menšině, v tomto světě, světě, který se nechal dobrovolně a sám připravit o víru v milujícího Otce. My křesťané jsme ono malé stádce, no a co...! Je konečně i dobře, že pominuly doby křesťanských veleříší a panovníků, odvolávajících se na právo vládnout z Boží milosti. (Mimochodem: dnešní vladaři vládnou z moci lidu, ale kdo je ten lid? Dá se v něj věřit? Nedá. A dá se jím manipulovat? Ale ovšem, že dá. Tedy přesně naopak, než jak je tomu u Boha.)

My křesťané jsme dnes menšinou, jsme malým stádcem, jsme se svou vírou osamělí, ale právě pro ni a skrze ni jsme bohatí! Pro naši víru, pro naši důvěru, nám Bůh slíbil království. Jsme bohatí, dokonce máme poklad. Slyšeli jste přece: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce!“ Náš poklad je tedy záležitostí srdce, lásky, nikoli majetku či nějaké materie. Náš poklad je v tom, co jsme pro druhé udělali; dobro, které jsme prokázali; radost, kterou jsme rozdali; pomoc, kterou jsme nabídli; nezištné skutky, které jsme vykonali... To je náš poklad, který nám nikdo nevezme, který nesežere rez ani mol.

A dále, nejen, že jsme bohatí, my jsme i blažení:

Pán Ježíš nás, očekávající jeho příchod, nazývá blahoslavenými. Říká: „Blahoslavení služebníci, které Pán při svém příchodu najde, jak bdí.“ Lze tomu rozumět tak, že Ježíš vyzdvihuje u člověka postoj očekávání, připravenosti, hluboké naděje a důvěry. Vyzdvihuje tím vlastnosti, které jsou náročné, nelehké...

My neradi čekáme, jsme často netrpěliví. A přece, čekáním je proniknut celý náš život - stále na něco čekáme. Ale, jaké je to „naše čekání“? Netrpělivé, otupělé, mrzoutské, úzkostlivé, rezignované? Dáte mi za pravdu, že to, nač čekáme, odráží způsob našeho očekávání. Jinak kupř. očekávají rodiče narození dítěte; jinak očekává vánoce malé dítě; jinak čeká mladý muž na svou milovanou; jinak máma na své děti a zcela jinak očekává starý člověk nevyhnutelnou smrt...

V evangeliu se vyzdvihuje bdělé očekávání příchodu našeho Pána a Spasitele. Možná je to příliš abstraktní otázka, ale zkusme si odpovědět: Jak čekám, čekáme na Pána? Jak očekávám příchod Boha, jednou, až...? Věřícího člověka charakterizuje aktivní, tvůrčí bdělost, důvěra, otevřenost a optimismus. Víra je kladný postoj k budoucnosti. A nejen to, víra je i kladný postoj k přítomnosti, je schopností žít svůj život naplno, v důvěře a beze strachu. A tak na závěr ještě jedna otázečka: jak žijeme se svým Pánem tady a teď? Mohl by mne - nás, nazvat blahoslavenými, bdělými a pohotovými služebníky?

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru