Víra je o důvěře
Mt 5,1-12
4. neděle v mezidobí
Evangelium této neděle před námi otevírá úchvatnou pasáž, poučení o tom, kterak se státi a býti šťastnými, v tzv. Horském kázání. Horském proto, že začíná zmínkou o tom, že „Ježíš vystoupil na horu.“ Tam se posadí a k učedníkům a zástupům, které ho provázely, začne kázat o tom, v čem spočívá štěstí. O tom, kdo jsou blahoslavení. My bychom ono řecké slovo blahoslavení – makarios mohli volně přeložit jako blažení, či šťastní.
Kristovo pojetí štěstí je však na hony vzdáleno našemu chápání o tom, co činí člověka šťastným. Namísto štěstí z reklam: „když si koupíte to či ono; když vyhrajete jackpot v milionech nebo budete in, protože ohození podle poslední módy a s make-upem, který vám vyhladí vrásky …“, nabízí Ježíš hodnoty naprosto opačné: „Když budete chudí, tišší, plačící; když budete toužit po spravedlnosti; s milosrdným a čistým srdcem se budete starat o potřebné a na úkor vlastního prospěchu budete usmiřovat rozváděné, zasévat pokoj do nepokojných, neklidných a zatvrzelých srdcí; když budete snášet urážky a přijímat nespravedlivá příkoří – pak budete šťastní“, protože se jednou dočkáte odměny v nebi.
Pokud se díváme na Kristova blahoslavenství prismatem dnešního člověka, zpohodlněného, sobeckého, toužícího užívat si a urvat, co se dá – pak to, co říká Kristus, se jeví jako šílené bláznovství. Pokud jej však nazíráme pod úhlem naplněného, smysluplného života, který nekončí v prázdnotě egoistického „já si chci užít“, pak jde o neobyčejně cenné rady, jak prožít plnohodnotný život zde na zemi, završený odměnou nebeského království.
Výklad jednotlivých blahoslavenství, rozjímání nad touto Kristovou nabídkou blaženosti by vydalo na celou knihu a není možné je vyčerpat v rámci nedělního kázání. Tak se pokusím zastavit jen u prvého blahoslavenství. „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ Onou chudobou se nemyslí bída, nedostatek základních potřeb. Jde o chudobu ducha, o chudobu srdce – a ty nejsou závislé na materiálním vlastnění toho či onoho, na výši úspor ani kont v bance, na množství mnohdy nepotřebných krámů, kterými se obklopujeme. Chudoba ducha je právě naopak schopnost zřeknout se množství nesmyslů, které nás odvádí od podstatného. Chudoba ducha spočívá nejen v zřeknutí se spousty věcí, ale především v zřeknutí se sebe samých. Svých představ, plánů, názorů a své vůle. Svého sobeckého „uspokojování svých potřeb“ a odevzdání se do rukou Božích. Dát s důvěrou Bohu bianko šek na naši budoucnost, kterou si nebudeme chtít zajistit sami, podle svých představ. To lze nazvat vírou. Důvěrou. Odevzdáním se. Učinit se vědomě disponibilními Bohu a pro Boha, ať to stojí, co to stojí. Zdá se to navenek bláznovstvím, ale není tomu tak. Žít v souladu s Boží vůlí. Ne podle diktátu tohoto světa, který sklouzává po povrchu a hledí si jen svého prospěchu. Který nevidí a nechce vidět za horizont světské marnosti. Žádný člověk nemůže být šťastný, blažený podle měřítek tohoto světa. Vždyť nikdy nebude mít dost – peněz, moci, slávy, aby nechtěl ještě víc a více. Žádný hmotný majetek, žádné postavení, tituly, funkce nás neučiní šťastnými. A nestanou se nikdy zdrojem radosti, pokoje, spravedlnosti a lásky. To může dát jenom Bůh – a dává nám mnohé zde v tomto životě – za předpokladu, že se zřekneme bohatství, které nabízí tento svět – a slibuje, že nám odplatí měrou vrchovatou, až budeme v jeho blízkosti v nebeském království: „Neboť jejich je nebeské království …“
Mohli bychom procházet jedno Kristovo blahoslavenství za druhým – a v každém objevit zdroj radosti a pokoje. („Radujte se stále v Pánu“ i „Nepokojné lidské srdce, dokud nespočine v tobě …“)
Jistě vám neuniklo, že každé z tohoto „Blaženého osmera“ nabízí jako protihodnotu, nebo chcete-li, odměnu, nebeské království … „Neboť jejich je nebeské království … neboť máte v nebi velikou odměnu …“ To není ono proklamované marxistické „opium lidstva“. To je příslib samého Božího Syna a tomu lze věřit. Víra nespočívá v nauce, v dogmatech a katechismu. Víra je o důvěře. O naději. O tom, že nikdo není ze spásy předem vyloučen, a každý může dosáhnout štěstí. Každý může být „blahoslavený“, avšak jen potud, pokud se stane opravdu tím, kým je. Milovaným Božím dítětem, které zdaleka není dokonalé a bezchybné, ale které má srdce, rozum a cit, na správném místě. Kdo nelpí na své ctižádosti, slávě, na úspěchu, na majetku. Blahoslaveným může být každý, kdo přijímá sám sebe a druhé takové, jací opravdu jsou, kdo je šťastný s tím a v tom, co má a netouží manipulovat s Bohem ani s druhými. Jinak řečeno, „kdo je čistého a milosrdného srdce“.
Jiří Vojtěch Černý
