28.11.2017, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Víkend v díře

Víkend v díře

Vařím rád. Většinou dobře. Vždycky ale moc. Tady pro mě neplatí zásada Méně je někdy více. Prostě, když mám někde napsáno „vraž do toho čtyři vejce,“ vrazím jich tam radši pět a pro jistotu ještě kus uzeného bůčku, aby to líp drželo pohromadě. A tohohle mého kutilství se o víkendu chopili „chlapi v díře.“ Tak se totiž vznešeně česky říká ošklivému názvu speleologové. Věc tato udála se tím způsobem, že o víkendu pro táty s dětmi v jeskyních (rozuměj v díře) pochyběl kuchař, který by na speleozákladně vařil pro třicet hladových krků ve speleokuchyni vybraná speleojídla. Jinak řečeno to, nad čím děti neohrnou nos, a když, tak to tátové holt musí dojíst za ně. Nemám sice michelinskou hvězdu, ale kdybych ji měl a chtěl uvařit pro děti nějakou tu michelinskou dobrotu, třeba lanýže s chřestem v aspiku, děti mě za odměnu pozvrací a tátové svrhnou bez jištění na dno propasti v Macoše. Líp dopadnu do měkkého, když dám na speleojídelníček osvědčenou rajskou, zelňačku, bramborový guláš nebo špagety s boloňskou omáčkou a uzeným sýrem. A k tomu pro ty menší malinovou a pro ty větší chmelovou limonádu. Pak mám jistotu, že v díře neskončím já, ale na dobrodružnou cestu krápníkovým bludištěm podzemí v blátě a bahně se vydají v plné síle tatíci a jejich zvědaví kluci. Když jsem viděl před odchodem tuto nablyštěnou a vytuněnou partu v helmách a s čelovkou, trochu jsem záviděl a na chvíli zaváhal, jestli taky neobléknu jeskynní skafandr a místo guláše jim k obědu neuvařím jen chleba se sádlem a cibulí. Ale pak jsem zaplašil touhu po velkém dobrodružství a zůstal oběma nohama na zemi se svým malým dobrodružstvím u plotny a vařečky. A dobře jsem udělal. Když se totiž po několika hodinách v díře zjevily zpátky na základně jakési záhadné bytosti, obalené vrstvou podzemního jílu, cítil jsem všechno možné jen ne závist. V obnažené podobě se tu zjevilo ono pravdivé „ševče, drž se svého kopyta.“ A tak zatímco se po dopolední hře na krtka v díře, vydali odpoledne všichni na bojovku do lesa, já bojoval s tou správnou chutí cibulky pro oblíbenou zelňačku s klobásou a rozinkami. Můj jídelníček navrch ještě bohatě doplňovaly buchty, které starostlivé mámy napekly těm svým malým a velkým chlapům, aby rod nevyhynul a v bříšku bylo útulno jak v pokojíčku. Nabitý program doplnila v pátek večerní mše, kdy se pustý a nesličný společný pokoj pro třicet spáčů změnil ve vznešený chrám modlitby a díků. Celý víkend pak končil pěší poutí na nedělní bohoslužbu do bouzovského farního kostela, stojícího pod majestátní siluetou velkého hradu, kterou po cestě zpět na základnu završila špagetová smršť s kečupem pro třicet hladových poutníčků. Zážitky ale musely být silné, protože když můj do první třídy chodící šestiletý vnuk Štěpánek lezl do díry, bylo na něm znát, že jeho dušička je menší než malá a jednu chvíli prý dokonce i popotahoval. Ale ustál to, zdolal jeskynní nástrahy, a když pak došel na základnu, odložil mundur s třetihorním nánosem bláta a oblekl nového člověka, narostla mu o pět čísel větší ramena, nafoukl se jak holub na báni a sebevědomě pravil: „tohle by teda nikdo z naší třídy nedal!“ Tak takovou sílu měl uplynulý „víkend v díře.“

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru